Jak jsme utíkali před frontou v roce 1945

Když skončila druhá světová válka měla jsem sedm roků, ale na německou okupaci a na to, jak naší nevelkou jihomoravskou obcí Násedlovice na Kyjovsku táhla fronta, si dosud živě vzpomínám.

Přímé boje mezi německými vojsky a vojsky Rudé armády se v naší dědině odehrávaly v dubnu 1945, a trvaly víc jak dva týdny. Za tu dobu bylo v naší obci několik domů střelbou poponičeno, a některé vyhořely. Při přímých bojích padlo 53 sovětských vojáků, civilistů včetně jednoho nemluvněte zemřelo sedm. Kolik padlo německých vojáků nevím. Násedlovice byly osvobozeny 19. dubna 1945, ale ještě prý 29. dubna byly německými vojáky ostřelovány.

Všechno začalo tím, že naši vesnici obsadili začátkem dubna 1945 vojáci německé armády, a pozděj vojáci ruští. Skupina německých vojáků, a po jejich ochodu vojáků ruských, se na čas usídlila i v naší chalupě. Těch německých vojáků jsme se báli, ruští vojáci. kteří přišli až později, byli naši osvoboditelé, ty jsme vítali. Chovali se k nám přátelsky.

Když nastaly ve vesnici přímé boje - ostřelování, ukrývali se násedlovští občané ve sklepích a různých krytech. Dvorek jednoho z našich sousedů končil vysokým příkrým břehem, ve kterém měli vyhloubený poměrně hluboký, prostornější sklep. V tom sklepě jsme se v době bojů s nimi, i ostatními blízkými sousedy, ukrývali.

V době naašeho úkrytu jsme zažili velký šok. Jak jistě víte, domky na Slovácku jsou řadové, jednotlivě jsou nalepeny jeden k druhému dřevěnými štíty. Když po dopadu granátu na střechu jednoho z domků začalo hořet, záhy zahořely další čtyři sousední střechy. Náš domek zachránil tatínek tím, že z půdy vyklidil slámu a spojovací štít se sousedním domem neustále poléval vodou.

Asi po čtrnácti dnech našeho pobytu ve stísněném prostoru, kde se s námi ještě ukrývalo nejméně deset dospělých včetně dětí, se zdálo, že boje už ustaly, že je v dědině klid. Lidé začali vycházet ze sklepů a různých jiných krytů ven. Ale bohužel, nebylo tomu tak. Najednou vznikla fáma, že Rusové ustupují a Němci se do vesnice vracejí. Mezi lidmi vypukla panika že střílení a kulometná palba nastane znovu, a že to bude mnohem horší. V nastalém zmatku se někteří lidé rozhodli, že odejdou se svými rodinami do vedlejší vesnice Karlína, který byl již osvobozen, a tam přečkají než boje v naší dědině skončí. Panice podlehli i naši rodiče. Sbalili nejnutnější věci a vydali se s námi dětmi, i se mnou i s mojí o dva roky mladší sestrou na cestu. Naše maminka byla těhotná, naše nejmladší sestra se narodila po válce, koncem měsíce srpna.

Velmi živě si vzpomínám na ten chladný dubnový podvečer kdy jsme s rodiči, a s taškou nejnutnějších věcí, odcházeli z dědiny, dolů kolem vinných sklepů k Petrášovu mlýnu na Chmelínek, a pak dál po silnici do asi tři kilometry vzdáleného Karlína. Stmívalo se, mrholilo, kolem nás stále něco svištělo a hvízdalo, a já se ptala tatínka „tati, co to je“ ? On mi tenkrát neodpověděl, ale dnes vím, že to byly střely, kulky z vojenských pušek. Cestou do Karlína jsem viděla ležet na poli padlé vojáky, i mrtvého koně se vzdutým břichem.

Smívalo se, cesta nám pomalu ubíhala, až jsme konečně dorazili do vesnice Karlín. Ubytovali jsme se v jedné z hospodářsých budov místního velkostatku, stojícího na kraji vesnice. Místnost byla poměrně prostorná, snad to byl nějaký sklad, nebo sýpka s betonovou podlahou. Uprchlíků tam bylo již hodně. Každá rodina měla svůj vymezený koutek pokrytý vrstvou slámy. Na něm, na barevné dece, měla rozložené tašky a ostatní potřebné věci. Prostorná místnost byla chabě osvětlena jen několika žárovkami visícími od stropu.

V Karlíně jsme pobyli naštěstí krátce, jen dva dny a dvě noci, pak jsme se zase vráceli domů, do chalupy. Byla to opravdu jen panika, která na štěstí brzy pominula. Němečtí vojáci se již díkybohu do naší dědiny nevrátili. Až později jsme viděli jak zástupy německých zubožených válečných zajatců pod dozorem ruských důstojníků.Táhli po státní silnici směrem k Brnu. Byl to velmi smutný pohled...

Největší strach po dobu našeho krátkého azylu v Karlíně jsme zažívali, když se otec rozhodl, že se každý den musí vrátit do chalupy nakrmit domácí zvířectvo. Měli jsme tenkrát krávu Stračenu, prasátko, králíky a domácí drůbež. Králíci a drůbež by prý hlady pár dní hlady vydrželi, ale Stračena by byla neklidná a to prase by tak vyvádělo, že by prý zbořilo chlívek – tvrdil tatínek. No, nakonec všechno dobře dopadlo, zvířata dostala to, co potřebovala - a tatínkovi se cestou naštěstí nic zlého nestalo.

A proč na to vzpomínám dnes? Nečekala jsem, že to, co jsem kdysi jako trauma prožívala v dětství, se bude po mnoha desítiletích opakovat. V blízkosti našich hranic, na Ukrajině začala v roce 2022 válka napadením Ukrajiny Ruskou federací, a trvá po čtyřech letech dodnes. Výsledkém války je spousta zmařených lidských životů, vojáků i civilistů, a zničených mnohaukrajinských měst. Kdy už ta bratrovražedná válka na východě skončí? Ještě je těch zničených měst, mrtvých a invalidních vojáků - i civilistů, málo?

Ve Zlíně 16. dubna 2026.

Foto M. Pantlíková

V Násedlovicích ( 16. duben 2026)

Násedlovice