Jak jsme spáchali striptýz

A tož také vzpomínka na jedno rozvernější téma. Začnu ale od začátku. Moje první zaměstnání, vedoucí výtvarných kroužků v Domě pionýrů a mládeže mě příliš nenadchlo - i když se mi práce s dětmi docela líbila.

Děti chodily do kroužků rády, nejvíc si však oblíbily kroužek maňáskový. Jako první jsem si s těmi mými třeťáky nastudovala pohádkovou hru  O  Budulínkovi. O tom jak byl neposlušný, otevřel dveře chaloupky chytré lišce, která mu slibovala, že když mu otevře a dá mu ochutnat hrášku, povozí ho za to na ocásku. Ona ale byla potvůrka mazaná, podvedla ho. Když se posadil na ten její ocásek, otevřenými dveřmi vyběhla z chaloupky a odvezla milého Budulínka do lesa a strčila ho do nory za svými nudícími se liščaty, aby si prý  měly s kým hrát. No, nakonec to díky chytré Budulínkově babičce a dědečkovi, kteří ho měli zrovna doma  na hlídání, dobře dopadlo. Dědeček si vzal housličky, babička bubínek, a protože věděli kde má liška v lese noru, šli tam a u jejího vchodu zahráli a zazpívali písničku, kterou si dědeček cestou složil: „Hrají, hrají housličky, bubnuje bubínek, jsou tam čtyři lištičky, pátý Budulínek.“  Lišky byly zvědavé kdo to tam tak pěkně hraje  a  jedna po druhé vystrčily z nory hlavy. To neměly dělat, dědeček s babičkou je všechny postupně šikovně pochytali, strčili je do jutového pytle a ten pevně zavázali. Pak pytel odnesli a vypustili je  daleko v lese. Ty pelášily… A pak  prý nejsou ti důchodci aktivní - a málo vynalézaví…  

***

Ale vraťme se k tomu mému avizovanému striptýzu. Když už to tak dopadlo a já jsem kvůli tomu věčnému, nekonečnému kádrování, politickému prověřování a ranním desetiminutovkám z pionýráku  odešla a našla si jiné zaměstnání v Krátkém filmu ve Zlíně - Kudlově, cítila jsem se tam jako v ráji. V Grafu, v odd. kresleného triku, kde nás  bylo i se snímačkami a vedoucím jenom  devět,  byl klid a pohoda… Žádné kádrování a prověřování, žádné ranní politické desetiminutovky se zkoumáním našich politických aktivit. Náš šéf Josef Prošek kudy chodil, tudy si pobrukoval nějakou písničku, někdy i nějakou  tu "sprostonárodní," dokonce jsme tam pravidelně  každé poledne  poslouchali ze žluté bedýnky rozhlasu po drátě i nejnovější hity rádia Rundfunk.  A také jsme si ve volné chvíli prohlíželi různé reklamní katalogy západoněmeckých supermarketů, kterými  zásobovali naši spolupracovnici Hedvičku její dva bratři, žijící v NSR. Oproti Domu pionýrů a mládeže to tam bylo docela prima.

V Krátkém filmu na Kudlově se tehdy vyráběly různé populárně vědecké filmy, ke kterým se  v našem oddělení  Grafu vymýšlely a snímaly snímací kamerou  různé filmové triky, titulky a  jiná  podobná hejblátka. Tehdy se tam například vyrobil i filmový klip a znělka k televiznímu Večerníčku  s animovanou kresbou výtvarníka Radka Pilaře. (Ta "večerníčková"  znělka  ještě dodnes každý večer běží na televizní obrazovce).

V dnešní době všechny filmové triky lehce zvládne digitální kamera s počítačem, ale tenkrát se všechno provádělo ručně. Tak například filmové znázorňování krystalizace tekuté oceli (k filmu téhož jména), při jejím zpracování ve vysokých pecích. Na první ultrafán, průhlednou folii, jsem  štětečkem nakreslila první krystalky oceli, na další folii, která se kolíky „přikurtovala „ na tu první, jsem přimalovala totéž, ale o milimetr větší – a tak na další a další ultrafán, až jich bylo na sobě  někdy i padesát. Pak se  kresby odnesly snímačkám, ty ji postupně jednu po druhé, okýnko po okýnku, nasnímaly pomocí snímací kamery na film, aby  při promítání filmu vznikl  dojem, že krystalky oceli postupně samy dorůstají. Při malování, ale i snímání, to vyžadovalo velkou trpělivost, ale i čistotu, protože stačila drobná snítka, drobeček suchého chleba, nebo i nepatrné zrnéčko písku, které udělalo na povrchu hladké ultrafánové folie rýhu -  a při promítání na filmovém plátně se objevil šleh, který filmový záběr úplně znehodnotil. Musel se  pak nasnímat úplně znovu. Nasnímaný filmový materiál se  z Grafu odnášel  do protější budovy, Filmových laboratoří, k dalšímu zpracování.

Kdysi jednoho z nás, grafiků, napadlo, že si na snímací kameře nasnímáme striptýz. Namaloval na ultrafán  drobnější  ženskou figurku, (stylizovanou postavičku ženy), na další ultrafán namaloval dvojdílné černé plavky, které ji snímací kamera postupně pomalu jakoby sundávala - až v posledním záběru zůstala  ta  ženská postavička  úplně nahá…Těšili jsme se na výsledek, ale dopadlo to  přímo katastrofálně. Nějaké „bystré očko,“ které mělo ve filmových  laboratořích střežit politickou  a  mravnostní nezávadnost filmových materiálů, si těch několika metrů filmu všimlo, snaživě to nahlásilo na patřičná místa, a byla  z  toho pořádná polízanice. Začalo vyšetřování, ale hlavně plno řeči,  že prý se v Krátkém filmu na Kudlově natáčí zakázaný striptýz.  Ach jo… Nejvíc si to  ale schytal náš tehdejší šéf oddělení, Josef Prošek, který přitom o té naší akci neměl vůbec tušení. Ten měl tehdy na příslušném oddělení co vysvětlovat. Vzpomínám si, že nám tehdy všem vynadal - prý jsme “pěkní volové…“ 

Tož tak… Aspoň vidíte, jak to tenkrát chodilo. Dnes je málem v každém časopise, téměř na každé plakátovací ploše žena v "Evině rouchu" - a tenkrát  i za  takové  docela nevinné žertíky hrozil postih. No jo, byly časy, byly - a dobře, že minuly…

Bližší informace o zlínských Filmových atelierech v současnost (i minulosti):

https://zlin.idnes.cz/historie-soucasnost-a-budoucnost-filmove-ateliery-ve-zline-plg-/zlin-zpravy.aspx?c=A160520_2247496_zlin-zpravy_ras

https://zpravy.idnes.cz/zlinske-ateliery-se-promeni-v-hollywood-bude-to-stat-800-milionu-pv7-/domaci.aspx?c=A110211_1530745_zlin-zpravy_sot