Krásné!

Velmi rád čtu Vaše vzpomínkové příběhy. Ze všech, ať jsou o čemkoli, dýchá opravdovost, autentičnost, ryzí prožitek, láska, lidskost a pokora.

Pište více...

Děkuji Vám, pane Chmeíku...

Tak já jsem do první třídy nastoupil výrazně později. Nikoli v pěti, ale v sedmi letech, protože jsem narozen v říjnu a zcela automaticky jsem ve druhé třídě školky strávil dva roky.

Školní aktovku jsem od rodičů dostal k Vánocům před nástupem do školy, byla z vepřovice (kluci měli hnědou, pro děvčata byla červená; a vydržela čtyři roky a možná by vydržela i déle, kdybychom všichni nezačali machrovat s tzv. "botaskami", což byly tašky na jedno rameno, kvůli čemuž se dusili nejenom kantoři, ale i doktoři, protože budeme mít křivou páteř). K tomu penál a pytlík na přezůvky.

Na tělocvik nám naši museli pořídit cvičky (já si nejsem jistý, ale "Jarmilky" tehdy stály 21 Kčs), bílé tričko nebo nátělník, kluci červené trenýrky a holky modré něco jako trenky, jen na rozdíl od kluků kolem stehen stažené gumou - nevím, jak se tenhle módní výkřik jmenoval.

Slabikář jsme dostali všichni úplně nový a po první třídě nám zůstával. K tomu jsme od školy dostali také tužky (plnící pera nám rodiče pořizovali až výrazně později, možná po prvním pololetí, kdy už jsme byli schopni něco napsat. Všichni jsme pak záviděli jedinému levákovi ve třídě, který směl psát propisovačkou. Po té jsme prahli všichni, protože nedělala kaňky a Luděk nikdy neměl prsty zadělané od inkoustu, což jsme my všichni ostatní měli. Jak se pak takový inkoust dá umýt, o tom všichni dříve narození vědí své. Dále jsme dostali sešity a na výtvarnou výchovu vodovky, štětce a krabičku s barevnou modelínou.

Hezké a veselé, občas i troch trpké vzpomínání, pane Ďurane na Vaše školní léta. Já, jak jsem psala, ještě neměla šest, když mě vzali do první třídy. V naší třídě (ročníku),nás bylo jen pět holek, jedna propadla, takže pak jen čtyři, kluků bylo víc. Do školy jsem začala chodit v roce 1943-44, a v příštím roce v dubnu táhla vesnicí N... fronta. téměř v 2-3 týdny, my jsme se schovávali v krytech. V naší škole byli vojáci, nejdřív němečtí pak ruští, neučilo se. Na školním vysvědčení mi chybí známky ve druhé třídě za první pololetí. Když jsem začala chodit do šesté třídy ZŠ, říkalo se jí střední, jezdila jsem tam s ostatními autobusem asi pět km. Rodiče mi nechali ušít i u místního sedláře novou aktovku z tlusté vepřovice. Ta byla pěkná, ale moc těžká. Já jsem l tehdy vážila asi 28 kilo, měla jsem co dělat ji se spoustou nových učebnic a sešitů unést. A to jsme z té vedlejší dědiny chodili domů i i pěšky když nám skončilo dřív vyučování a autobus "brňák "nejel. Na to nerada vzpomínám. (Později jsem jezdila na kole). Do žarošické školy jsem chodila docela ráda, měla j moje oblíbené předměty byly jazyk český, dějepis, a samozřejmě kreslení, které bylo důležité pro moje budoucí povolání výtvarnice. Děkuji Vám, pane Ďurane, za zastavení a vzpomínání. Srdečně Vás zdravím.

Moc milá vzpomínka na začátek školniho roku!.

Děkuji , pane Tomáši. A zdravím.

Pominu-li pár překlepů, jistě nedopatřením nastalých, onu říkanku velmi dobře znám, jen trochu jinak. Kašička, ta platí, ale druhá třída byla družička, čtvrtá potom darebáci.

A pak to šlo ještě dál:

šestá třída u stolu, okusují (neživého tvora - správný tvar každý ví)

sedmá třída za rohem, plácají se tvarohem

osmá třída - to jsou páni

a devátá - tulipáni.

Pravnučce nezbývá než popřát, aby „kašička“ neodradila její nadšení pro nejen vzdělání, ale onen školní kvas, o němž už bohužel příliš často čteme v čase minulém, protože se ze škol vytrácí. A ptejme se, čí je to chyba.

Máte pravdu, ale ta naše obecná škola trvala tenkrát jen pět let, do šesté třídy jsme jezdili autobusem do vedlejší vesnice, do Žarošic. A těch dětských říkadel bylo opravdu víc. Děti jsou vynalézavé, některé si pamatuji. Děkuji Vám za přečtené i poznámku.

(Na ty překlepy se ještě jednou podívám).