Hola, hola, škola volá...

Končí prázdniny, blíží se měsíc září a děti zase usednou do školních lavic. Mezi nimi i naše pravnučka Valinka, která nastoupí do první třídy

Ptala jasem se jí, jestli už má školní brašnu a ostatní věci, které tam bude potřebovat. Řekla mi „babi, já mám všechno, chybí mi jen bombičkové pero“. Chtěla jsem vědět co to je, a jak to bombičkové pero vypadá, ale nevysvětlila mi to. Dohodly jsme se, že se u nás v pondělí zastaví a to ombičkové pero půjdeme spolu koupit. Ona se do školy již velmi těší – a v mateřské škole ji na ni dobře připravili..

Vzpomínám si jaké to bylo, když jsem já začala chodit do školy, tehdy obecné. Také jsem se velmi těšila. Bylo to za války, u nás ve vesnicí bylo tenkrát dětí málo, pan řídící mě po odříkání několika básniček a zazpívání písniček zapsal do první třídy již v mých pěti letech. Znamenalo to, že po celou dobu mé povinné školní docházky jsem byla ve třídě vždy nejmladší, a bohužel i nejmenší. V tělocviku jsem stávala vždy až poslední v řadě. Vadilo mi to, i když pan řídící říkával:. „Miroslávka je nejmenší, ale všechny strčí do kapsy“. No jo, naše dědina byla nevelká, konkurence v ní byla chabá.

A co jsme tehdy my, děti, začínající prvňáčci, do školy potřebovaly? Samozřejmě školní brašnu, tenkrát takovou tu hranatou, „válečně“ papundeklovou, černou tabulku s kamínkem na psaní, houbu s provázkem na její umývání, dřevěné pouzdro, násadku na pero, kovové špičky na psan inkoustem, tužku, guma na mazání a ořezávátko na ořezávání tužek a pastelek. Ty také musely být, a později i „vodovky“ - vodové barvy a štětec.

To moje dřevěné pouzdro na tužky bylo pěkné malované, byla jsem na ně tehdy moc pyšná. Nahoře na něm byl vytisknut slovácký ornament s ptáčky, zelenými lístečky, žlutými ktičkami a červenými srdíčky.

Všechny učebnice, čítanku zvanou Poupata s ilustracemi malířky Kvěchové, početnici a vlastivědu jsme dostávali ve škole zdarma, ale byly často poškozené, protože jsme je dědili po starščích žácích, kteří postoupili do vyššího ročníku. Sešity nám rodiče kupovali sami, ale balili nám je do modrého balícího papíru a opatřili bílým štítkem s naším jménem.

Prvního září na nás naše obecná trojtřídní škola již čekala. Třídy byly nově vymalované, školní tabule vzorně umytá, někdy i čerstvě nalakovaná čerou barvou, na stěnách bylo zavěšeno několik větších obrazů s výjevy ze známých pohádek, jako byla například ta O eliké řepě, O Budulínkovi, O červené Karkulce a podobně. o se mi tehdy moc líbilo.

Ve třídě nás přivítal pan řídící, on jako nejstarši a nejzkušenější učiltel učil zpravidla prvňáčky, a rozsadil nás podle velikosti do lavic. Ty menší dopředu, ty větší trochu dál, a poučil nás jak se máme ve škole chvat. Řekl nám, že musíme v lavicích sedět klidně, s rukama za zády, nesmíme vyrušovat a hezky poslouchat pana učitele. „A ta poslední lavice vzadu“ řekl, „je lavice oslovská, a ten kdo z vás bude zlobit, bude v ní sedávat“. O přestávce jsem si jí šla prohlédnout - a opravdu, na její horní desce byla vyryta oslí hlava... Pak nám ještě řekl, že do školy musíme chodit včas, čistí. Nesmíme tam knidy nosit žádné hračky, natož nějaké nebezpečné předmšty, jako jsou rnůžky, nože- ani ty malé nožíkyrybičky, praky, anebo něco podobného. Pokud se tak stane, bude zle... Okamžitě nám to bude zabaveno a shledáme se s tím leda až na konci škoélního roku.

Ale znáte to, nařízení se nařizují, ale bohužel i porušují - a páni učitelé to nikdy neměli se zlobivými žáky lehké. Proto měli svoje pomocníky, ukazovátko, kterým ty obvzláště nedobré žáky m vypláceli na zadek, a rákosku, na natažené dlaně. Občas padl v kabinetě nebo ve sborovně i nějaký pohlavek, ale málokterý žák, nebo žákyně, se s tím doma rodičům pochlubili. Učitelů a učitelek si i rodiče tehdy vážili, měli přirozenou autoritu.

***

A jak se žáci mezi sebou navzájem škádlili a na sebe v obecné škole pokřikovali?

První třída – kašička

a ta druhá – myšička.

Třetím třída – hodní žáci,

čtvrtá třída – ldarebáci.

Pátá třída - medvědi,

protože nic nevědí.

A tož, děti, zase s úsměvem hurá do školních lavic. Škola vás volá...

Naše stará násedlovská škola