Také jsem si přávala k Ježíšku knihy, ještě ten večer jsem začínala číst.

Paní Ivano, děkuji Vám za příspěvek, jsem ráda, že jste na blog iDNES nezapomněla, a zdravím vás přes oceán. A přeji Vám hodně zdraví a štěstí v tomto novém roce 2026.

O své čtenářské vášní jsem se tu už navypisoval až až, takže je jasné, že v tom "jedeme spolu". 🤭 Ovšem ke své hambě se musím přiznat, že správně řečeno je "jeli jsme". Já už nějakou dobu skoro nečtu. Myslím tím tedy knihy, ať už klasické nebo elektronické. Nebudu a nechci se vymlouvat na nedostatek volného času, protože by to nebyla pravda i když na baráku a v sadě i na zahrádce je stále co dělat. Ale jednak, pokud to jde, jsem nejraději venku a druhak se mi vlastně splnilo jedno z mých, v té době prakticky nesplnitelných dětských přání. V době, kdy jsem se chodíval dívat ke kamarádům na malou, černobílou televizi, jsem si na louce, když jsem pásl krávy, jak by to bylo úžasné mít takovou malou televizku, na které bych si mohl pouštět pohádky, dobrodružné filmy a vůbec cokoli, co by si člověk/děcko zamanul. No a tehdy neskutečný zázrak je už dávno tady. Obohacený o naprosto fantaskní fenomén - internet. Vím vím, má to svá mnohá úskalí, ale je to jako se vším - dobrý sluha, ale zlý pán.

Jiráskovo Bratrstvo jsem četl také

Talafůs, Mária, Pobera z lomu nevím kam domů a jeho koně... 🙈😆 Ale také Huňady! 😉 Konfrontovat jsem to nedávno s maďarským výpravným seriálem a konstatoval, že jeho tvůrci v něm tak nějak pozapomněli na bitvu u Lučence, kde utrpěl s Bratříky docela krutou porážku. 😉

No a ještě na jedno z Jiraskovych děl, spojené s televizí, jsem si nedávno vzpomněl. Na opravdu skvělé zpracování jeho Starých pověstí českých panem Trnkou! Já ho viděl tak před šedesáti léty, samozřejmě černobíle a dodnes mám ty obrázky v hlavě. Představte si, že ten film má na ČSFD fantastických 84%! Dnes je restaurovaný, barevný, ale na ČT si ho z archivu nepřehrajete... 🙈 To jsou filmy, které by se měly ve škole promítat jako "povinná četba". 😉 Mějte se hezky.

Ano, pane Jurčáku. Byla to, ta svůdnice, uherská vášnivá krasavice Mária, která připravila velitele husitských vojsk, Bratříků) Jana Jiskru z Brandýsa o vítzězství na Slovensku (tehdy v Uhrách). A ten bídák maďarský Huňády... Nedávno o něm dávali na Čt pěkný maďarský seriál. Byl to "frajer", o skutečný velitel, l bojovník, a také surovec. V tom Bratrstvu jsem si ho představovala jako starého dědka, a on byl ztepilý maďarský hrdina... Já přes den také nečtu, )musím vařit atd,.) leda zprávy na internnetu, ale čtu na té čtečce, kde si mohu zvětšit písmenka, čtu až noci. Po 360 na Prima News, skoro každý den od 23 as do 24 nebo do půl jedné. Jsem tak zvyklá, chodím pozdě spát, abych se v noci nebudila. a a vstávám kolem půl jedné. Stačí mi spát 6 hodin denně. . Tak jsem poslední dobou už přečetla ze čtečky skoro všehcny povídky od Artura Doyleho o Ch. Holmesovi, a teď poslouchám knihu co jsem dostala na Vánoce od vnuka od amerického spisovatele Brita Bennetta. (Dostala jsem 4 audioknihy). Jo, a loutkové filmy pana Jiřího Trnky zbožňuji, škoda že je v TV dávají zřídka. Staré pověsti české jsou výborné, a tako některeé pohádky, například Princ Bajaja. Děkuji Vám za příspěvek a zdravím. (Před vánoci jsem se o Vás bavil s Vašim známým, pana Š. z Přílucké, přinesl manželovi dárek k narozeninám z magistrátu). Zdravím.

Napíši něco o jedné knize, která však není z české literatury:

Kdysi, je tomu již téměř padesát let, se mi v podstatě náhodou dostala do rukou kniha ruského klasika z 19. století Saltykova - Ščedrina "Pošechonské staré časy".

Je to sice román, ale psaný formou osobních vzpomínek. Ale opravdu jen formou. Osobní vzpomínky to nejsou. Autor už v úvodu upozorňuje, že něco skutečně jsou jeho osobní vzpomínky, něco si vzal ze života jiných lidí a upravil to tak, že to píše v první osobě, jako kdyby se to stalo jemu, něco naopak se stalo jemu a on to vypráví jako zážitek jiného člověka, něco si zcela vymyslel. Je to román, nikoli autentické vzpomínky.

Jednotlivé kapitoly na sebe volně navazují. Asi tak jako v seriálu M.A.S:H. 4007 na sebe navazují jednotlivé epizody: nemůžeme vynechat padesát epizod seriálu, protože děj se přeci jenom trochu vyvíjí, ale když vynecháme tři nebo čtyři epizody (v knize, o které píši jednu nebo dvě kapitoly), tak to moc neovlivní srozumitelnost zbytku díla, protože jde spíše o to, abychom věděli, kdo je kdo a jaké má osobní vlastnosti.

Možná někdo oprávněně řekne, že existuje řada lépe napsaných knih. Přesto tuto knihu doporučuji všem.

Neuvěřitelným způsobem je zde popisován život v Rusku v první polovině devatenáctého století. Bez nějaké sentimentality o široké ruské duši. Je popisována spíše povrchní a prázdná ruská duše.

A i když od té doby uplynuly již dvě stovky let, když si tu knihu člověk přečte, vidí jasně ten původ toho ruského smýšlení, které bohužel trvá až dosud.

Je to podle mého názoru nejpoučnější beletrie, kterou jsem kdy četl. A nejen nejpoučnější, nýbrž přímo zdaleka nejpoučnější.

Autor také píše, že tím zcela vědomě ukončuje své životní literární dílo a že už potom nic nenapíše, jelikož se už bude domnívat, že řekl ve svém životě vše, co říci měl.

A skutečně už potom nic nenapsal, a to jednak proto, že jak jsem již zmínil, to bylo jeho rozhodnutí, a druhak proto, že tři měsíce po dokončení toho románu zemřel.

A ještě jednu ruskou knihu mohu doporučit.

Jejím autorem je Anatolij Marčenko a kniha se jmenuje "Žij jako všichni".

Jsou to vzpomínky člověka (na rozdíl od Pošechonských starých časů jsou to skutečně jeho vzpomínky). který v roce 1968 jako obyčejný třicetiletý dělník jedné ruské továrny napsal dopisy nejrůznějším světovým politikům a nejrůznějším světovým redakcím novin, že on jako Rus dobře zná smýšlení sovětského vedení a že se obává, že proti Československu vyšle Brežněv armádu. A apeloval na politiky a na novináře ze Západu, aby se snažili udělat všechno možné, aby k agresi proti Československu nedošlo.

Jak víme, došlo k ní. A Marčenko byl za ty dopisy odsouzen. Čirou náhodou byl odsouzen zrovna v den, kdy Rusové skutečně Československo napadli, tedy 21. srpna 1968. Ale nebylo to záměrné, bylo to opravdu jen náhodou. Dostal tři a půl roku. Proto ani nemohl být se svými osmi příteli na Rudém náměstí v Moskvě, když ti 25 srpna proti okupaci Československa protestovali. Ale při vší úctě (a doopravdy velice hluboké úctě) k těm osmi: Oni protestovali až poté, co k tomu došlo, avšak Marčenko se snažil odvrátit nebezpečí ještě předtím, než udeřilo. Samozřejmě neměl šanci, ale snaha se cení.

O tom všem i o jeho pobytu ve vězení pojednává ta kniha "Žij jako všichni".

Psal jsem už všem čtyřem polistopadovým prezidentům a navrhoval jsem, aby Marčenkovi bylo uděleno státní vyznamenání in memoriam (zemřel ve věku 48 let v roce 1986).

Z Klausovy kanceláře jsem dostal nic neříkající zcela formální obecnou odpověď, že to pan prezident zváží. Odpověď pro odpověď, jenom proto, aby se neřeklo, že na můj dopis nereagovali. Takovou formalitu, jako když někdo, kdo se s vámi nechce sejít, řekne, abyste mu nechali na sebe kontakt a on že se ozve. Neozve se a tohle je pouze slušnější forma jak říci "nezajímáš mě".

Od Havla, Zemana a Pavla jsem nedostal ani to.

Ja tiež milujem knihy. Príjemne sa mi čítal Váš blog. A naozaj, je to pravada, čo píšete: „Když chcete mladým něco dopuručit, zakažte jim to... Pak si to určitě přečtou“. U nás v škole to bolo tiež tak, čo nám zakázali, to sme si hneď zohnali a prečítali. Čo nám nútili, to nás nebavilo a čitateľské denníky sme od seba navzájom odpisovali. Prajem pekný večer.

Paní Janko Melišová, děkuji za Váš příspěvek. Přečetla jsem také dost slovenských knih, beletrii o i poezii. Posílal nám je náš věrný slovenský přítel, Juraj Besseney, který už bohužel nežije. Existovala mezi námi taková kulturní výměna. On posílal knihy nám slovenské a my jemu české. S manželem se znali ze studií VUT v Bratislavě. 6il s rodinou až u Prešova, byl ředitelem strojní průmyslovky. Velmi litoval, že jsme se po "sametové" se Slovenskem rozdělili na dva samostatné státy. Srdečně Vás zdravím a přeji vám hezký zbytek neděle. .

Asi budeme přibližně stejný ročník, protože podobné zkušenosti mám stejně. K těm nejoblíbenějším z dětsví patřil Mikeš či Kája Mařík, později Hoši od Bobří řeky či jiné Foglarovky a později Karel Čapek. Pokud se týká Jiráska - dokonale nám ho zprotivila češtinářka u které se četl v různých předmětech (učila češtinu, dějepis, občanskou nauku a čtenářský kroužekl) pořád Jirásek - ať už Skály, Sousedé, Temno nebo Proti všemˇ. Teprve na vysoké škole jsem si dobrovolně vypůjčil F.L.Věka, který mne dovel oslovit. Je škoda, že dnešní děti se více než knihám věnují chytrým telefonům a mám proto upřímnou radost, když přistihnu svá vnoučata nad opravdickou knihou z papíru.

Ano, máte pravdu, pane Rogle. Až na to, že já jsem toho Jiráska nečetla z povinnosti, ale z toho důvodu, že jsem neměla co číst. Chodila jsem na základku, tehdy obecnou, a po válce sedruhý stupeň devítky říkalo "střední". a tam povinná četba z JČ. nebyla. A z těch Foglarocvek jsem některou četla, vzpomínám že Hoši od bobří řeky" ale že to bylo jen o chlapcích, tak jsem dál Foglara nevyhledávala. Vidíte, a toho F. L. Věka jsem také nečetla. Ale tu povídku Skalách i ano. A z těch Jiráskových historických mě nejvíc zaujala ta první, trojdílná kniha, Mezi proudy. Byla trochu detektivní, o králi Václavu IV. a jeho kouzelníkovi Žito. Ty další byly zdlouhavé a časově náročné. Děkuji Vám za příspěvek