Co pro mne znamenají knihy

Knihy pro mne znamenají mnoho, a to už od útlého dětství, kdy jsem ještě neuměla číst a ty moje pohádkové knížky, a knížky plné říkanek a obrázků, mi četla maminka. Ty říkanky a básničky k obrázkům umím zpaměti do dneška. .

Mojí první nejmilejší knížkou v dětství byli Karafiátovi Broučci. Jak dítě jsem si vždycky přála mít o Vánocích pod stromečkemknížku, ale kdysi se stalo, že na to „Ježíšek“ zapomněl, a namísto knihy tam byl o Štědrém dnu balíček s látkou na šaty. Oplakala jsem to, ale za týden mi knihu přivezl tatínek z Ostravy, kde tehdy pracoval. Prý mi ji posílá Ježíšek, kterého potkal na ostravském rynku. Bylo mi to jaksi divné, ptala jsem se ho jak ten Ježíšek vypadal, onříkal, že to byl takový malý chlapec v kožíšku, ale uvěřila jsem mu. Bylo to v době války, kniha Broučci byla obráková, ale brožovaná, a dodnes ji mám ráda – i když vím, že dnešní děti jí již tolik nerozumí.

Vyrůstala jsem na vesnici, nebylo tam kino, televize, ani internet, neměli jsme ani mobily - byla tam jen obecní knihovna, ale poměrně chudobná. Staral se o ni stará pan Blahůtka. V regáluech byly hlavně knihy známých českých spisovatelů, Boženy Němcové, K. H. Borovského, Karla Jaromíra Erbena, Aoise Jiráska, Václava Beneše Třebízského, básnické sbírky Svatopluka Čecha, Jaroslava Vrchlickéh, Adolfa Hajduka, Jana Nerudy a dalších českých klasiků. Pod nimi v regálu byla řádka knih Červené knihovny a paod ní se krčily ošuntělé a značně ohmatané svazky, časopisového vydání Krásný román. Ty šly na naší dědině velice na odbyt. Kdysi jsem si z nich jeden ten kýčovitý výtisk vypůjčila, vzpomínám si, že se to jmenovalo Oči, které nedovedou lhát. Byl v něm vylíčen sladkobolný příběh jakési postarší dobře situované dámy, která se bláznivě zamilovala do hodnš mladšího muže. Ten bídák se ale zakrátko zamiloval do mladé dívky, která prý mělaí „broskvovou tvář“ – a tu starší našťastnici opustil. Já jsem měla tehdy asi dvanác lett, nebavilo mě o tom o číst, a již jsem si nikdy něco podobného vk nihovně nevypůjčila. Ani z těch „krásných románů“, ani z té „červené knihovny“.

Knihy Aloise Jiráska jsem ale v té době přečetla všechny. Od Starých pověstí českých, přes Filosofickou historii, historické Mezi proudy, Proti všem, Temno, až po jeho obšírné Bratrstvo. Jen jeho kroniku U nás jsem nedočetla, nudila mne, odložila jsem ji. Je ale pravda, že romány Aloise Jiráska byla velmi rozvláčné, tak napřiklad román Proti všem jsem začala číst když ti tři mniši v kutnách utekli před husitty z kláštera, a byla jsem již snad na 25. stránce knihy, a oni stále ještě utíkali. Ale dočetla jsem to, i když mě pohoršilo, že jakousi sektu „volnomyšlenkářů“ (naháčů) nechal zaživa upálit Jan Źižka z Trocnova v jakési staré dřevěné stodole. No jo, „pořádek musel být“- už i za těch husitů. Kvůli té četbě historických románů A. Jiráska jsem asi v sedmé nebo v osmé třídě excelovala v hodinách dějepisu, a na vysvědčení jsem dostala zaslouženou jedničku. Zrovna tak jsem byla později pochválena paní učitelkou jazyka českého Brychtovou za znalosti řecké mythologie, když jsem si přečetla knihu Starověké báje a pověsti v překladu Bohumila Mathesia. Bylo to parádní bibliofilské vydání v rudém plátně vázané, které mi tehdy také přivezl otec z rozbombardované Ostravy. Paní učitelka si ji ode mne tehdy vypůjčila, a dodnes mi ji nevrátila, což mě ještě dnes mrí. Ale odpustila jsem jí to, budiž jí země lehká.

Na brněnské umělecko průmyslové jsme měli přísného češtionáře, pana profesora J. Valouška. Pravidelně nám kontroloval zápisky a obsahy knih z povinné četby. Doporučované knihy jsem vždy pečlivě přečetla všechny, i když mě některé z nich nudily. V souvislosti s ním si zpomínám na jednu perličku. Pan profesor Joesf Valoušek nám kdysi v hodině češtiny řekl: „Žáci, Boccacccciův Dekameron vám jako povinnou četbu nedoporučuji, to ještě není pro vás“. Hned na druhý den tuto knihu někdo přinesl do třídy, kniha tam začala kolovat, a záhy si ji přečetla skoro celářída. Takže moje poučení: „Když chcete mladým něco dopuručit, zakažte jim to... Pak si to určitě přečtou“.

A co se týká knih, ještě další zážitek. Jeden z mých pěti vnuků dostal na střední škole povinnou četbu román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Přišel za mnou s prosbou: „Babi, prosím tě, mohla by sis knížku přečíst a napsat mi jeho obsah? Mám to do povinné četby a nebaví mně to číst“, pravil. Slíbila jsem mu to. Já jsem si knihu přečetla, něco o ní, napsala, ale překvapila mne v ní pasáž, jak je tam byla ta (nahatá) dívka poeticky obkládána květinami. Měla jsem dojem, že to není zrovna nejvhodnější četba pro šestnáctiletého chlapce. No jo, nejsem češtinářka, ani středoškolský pedagog.

Byla jsem od dětství vždy “velká čtenářka“ a jsem dosud. Bohužel dnes jsem nucena kvůli problému se sítnici používat na čtení čtečku. Není to KNIHA, ale zvykla jsem si. A pod vánoční stromek již dostávám nedostávám normální knihy, ale e-knihy nebo audioknihy... Maminka mi v dětstvím říkávala: „Nečti tolik, zkazíš si oči“. Nedávno jsem se na to ptala mého očního lékaře a on mi řekl, že ten problém od čtení není. Oči jsou prý na to, aby se četlo. Věřím mu, uklidnilo mě to. Takže vesele čtu dál, snad mi to ještě chvíli vydrží.