Soumrak nad Pon Mercos V.

Má člověk, který jiné připravil o důstojný odchod z tohoto světa, sám právo na důstojnost, když se jeho život končí?

Kapitola pátá Kolotoč

  Věznice Pon Mercos, Mexiko, 18:30

  Pracovní stůl nového velitele justiční stráže byl zaplněn hromadou papírových sloh. Výkazy činnosti stráže, technické a taktické směrnice pro výkon služby, záznamy o školení, pracovní posudky jednotlivých strážných a mnoho dalších dokumentů a formulářů, se kterými se musel Aurelio seznámit, vypovídaly o tom, že práce velitele nespočívá jen v posedávání na služebně.

  Lewis zrovna kolegovi vysvětloval, jak řešit jednu z nestandardních situací podle evakuačního plánu a poplachové směrnice, když na stole zazvonil telefon. Aurelio si za tu krátkou chvíli, kdy nahradil Lewise, ještě nestihl na svůj nový post zvyknout a nijak na zvonění nereagoval. Lewis se tedy přestal věnovat dokumentům a se smíchem kolegu oslovil:
  "Aurelio, to je teď tvůj telefon. Myslím, že bys to měl zvednout..."
  "No jo, já si to vůbec neuvědomil, počkej," odpověděl nový velitel a také se začal smát. Vysvobodil sluchátko zpod lejster a hrdě se představil: "Velitel justiční stráže Aurelio Fuentes, prosím?"
  Lewis jen pobaveně zakroutil hlavou, ale potom se dál věnoval práci. Začal uklízet dokumenty, které už s Aureliem probrali. Hovoru kolegy nevěnoval žádnou pozornost, jen v klidu ukládal slohy do zásuvek kartotéky , aby každá byla na svém místě. Z práce jej po chvíli vyrušil až Aurelio, který právě dotelefonoval:
  "Ty, Lewisi, to byla šéfová..."
  "Hm...asi volala kvůli tomu náhradnímu termínu, že? Stejně má zpoždění... Tak jak se nakonec rozhodla?"
  "To mi neřekla. Jen...jen byla trochu zaražená z toho, že jako svou náhradu jsi vybral mě. Máš jít hned k ní do kanclu a...máš vzít sebou moji pracovní složku. Asi to neschválí..." odpověděl Aurelio a moc nadšeně nevypadal.
  "Klid hochu, to je přece jasné, že si musí prohlédnout tvé záznamy. Velitelem určitě budeš, neboj," uklidňoval jej Lewis. Našel v kartotéce Aureliovu složku, s úsměvem novému veliteli zasalutoval a odešel...

  "Hm...takže Aurelio Fuentes... Mohu vědět, proč jste na místo velitele navrhl právě jeho?" zeptala se Mariana Ramosová Lewise, když si prohlížela jeho složku. 
   
  Lewisovi neunikla změna v jejím přístupu. Když seděl v její kanceláři posledně, měl pocit, že místo slov po něm nadřízená vrhá žiletky a také její pohled, kterým ho neustále měřila, by dokázal propálit i ocel. Ale teď se chovala zcela jinak.
  "To po mě asi bude něco chtít," uvažoval Lewis.

  "Madam, kolega Fuentes je plně kompetentní k tomu, aby mě mohl nahradit. Za těch několik let, které tady odsloužil, neměl, tedy až na pár maličkostí, žádný problém. Jen...jednou nastoupil do služby pozdě a asi dvakrát přišel trochu opilý. Ale to bylo v době, kdy tady začínal. Je namístě přihlédnout k tomu, že přišel z federální věznice a nikdy před tím nevykonával dozor vězňů, odsouzených na smrt. Osobně neznám nikoho, kdo by takovou změnu zvládl bez problémů..." vysvětloval Lewis své důvody.
  "Hm...řekněme, že toto vysvětlení je dostačující. Ale je tu jeden problém..."
  "A je to tady," pomyslel si Lewis, "teď to neschválí a bude to muset vzít Bill..."
  "Podle Fuentesových záznamů ještě nikdy neasistoval přímo u výkonu. A jak víte, přítomnost velitele je v takovém případě nutná, takže...vás chci požádat, aby ještě tento výkon proběhl pod vaším dozorem," dopověděla ředitelka. 
 
  Lewis na ni nevěřícně zíral. Už si představoval, jak se bude muset "snížit" k tomu, že přece jen předá velení Billovi, ale ředitelka ho svou žádostí doslova šokovala. Nečekal, že po odpoledním incidentu se Sanym ho ještě postaví do služby a že mu navíc svěří dozor nad výkonem rozsudku.

  "Jste v pořádku, není vám něco?" ptala se ředitelka, když viděla jeho výraz. 
  "Chcete sklenici vody?"
  "Ne...ne...totiž...ano, to bych rád," koktal Lewis a cítil, jak ho polévá horko.
  "Samozřejmě pokud s tím nesouhlasíte, nebude jiná možnost, než určit velitelem někoho jiného. Někoho, kdo už asistoval..." pokračovala Mariana Ramosová, když podávala Lewisovi sklenici vody.
  "Děkuji vám," odpověděl Lewis a skoro celou sklenici vypil. "Víte," pokračoval, "jen jste mě překvapila. Čekal jsem, že než dostanu výpověď, budu muset ještě své rozhodnutí o mém nástupci přehodnotit a navíc, jedná se přece o Sanyho..."
  Ředitelka se při těch slovech na Lewise podívala a v jejím pohledu bylo znát, že něco není tak, jak si myslel. Ale nic neříkala.
  "Ale...vyhovím vám. Ten dozor vykonám," rozhodl se hned Lewis.
  "Dobře, děkuji. Výkon provede Max Raven, náhradní termín je stanoven na 20 hodin. Zařiďte vše podle toho, ostatní ustanovení zůstávají nezměněna a..."
   
  Pokyny ředitelky přerušilo zaklepání na dveře kanceláře.
  "Vstupte?" zvolala téměř vojensky.
  "Ahoj Mariano, tak jsem tady, právě jsem dorazil." Do kanceláře vstoupil muž ve vycházkové uniformě justiční stráže. Jen na rozdíl od té, kterou se chystal Lewis při odchodu ze služby odevzdat, tato měla na výložkách o pár hvězdiček více.
  "Ahoj Lewisi," pozdravil muž i bývalého velitele. "Rád tě vidím, jak se máš?"
  "Ahoj Maxi, jo, mám se tak nějak...no vždyť to znáš," odpovídal Lewis a podával muži ruku na přivítanou.
  "Zdravím tě, Maxi, jdeš právě včas. Posaď se na chvíli," pokynula ředitelka muži.
  Když se muž posadil, ředitelka se obrátila k Lewisovi:
  "Mám pro vás ještě jednu zprávu. Jak možná víte, příští měsíc v této věznici končím jako ředitelka a přecházím na policejní ředitelství. Novým ředitelem bude tady Max Raven, právě ukončil měsíční přípravu v Toluce. Byl sekčním šéfem justiční stráže docela dlouho a jeho výsledky jsou vynikající..."
  "Tak to blahopřeji," otočil se Lewis ke kolegovi a poplácal ho po zádech.
  "Max vás navrhl jako svého nástupce," dopověděla přímo a bez okolků Mariana Ramosová. 

  Lewis se zakuckal.
  "Co...cože? Mě? Ale...jak...myslel jsem, že ten dnešní incident..." koktal a vůbec ničemu nerozuměl.
  "Říkala jsem vám přece, že přihlédnu ke všem okolnostem," vysvětlovala Mariana. "Chápu vaše chování jako důsledek tlaku, jakému jste dlouhodobě vystavován. Podle záznamů jste asistoval častěji, než je "běžné" a několikrát jste byl i vykonavatelem. Takže...takže si vaše chování vysvětluji jako, řekněme, sebeobranu. A pokud se v tom nemýlím, není žádný důvod Maxově žádosti nevyhovět. Původně jsem chtěla všechno řešit až zítra, ale když už je tady..."

  Několik minut bylo ticho. Lewis zíral chvíli na ředitelku, chvíli na Maxe a snažil se trochu zorientovat. Celou dobu od okamžiku, kdy Bill Marianě Ramosové prozradil jeho chování měl zato, že končí nejen jako velitel, ale také jako pracovník věznice. Ale na to, co se právě dověděl, na to nepomyslel ani vteřinu.

  "Nemusíte mi samozřejmě odpovědět hned, postačí, když mi své rozhodnutí sdělíte zítra," pokračovala ředitelka. "Ale pokud k tomu chcete něco říci...?"
  "Já...tedy...mohl bych dostat ještě sklenici vody, prosím?"
  "Maxi, mohu tě požádat?" smála se ředitelka a také Max Raven se rozesmál, když podával Lewisovi sklenici vody.
  "Hlavně se neutop, vypadáš hrozně," bavil se budoucí ředitel. "No, já zase poběžím, chtěl jsem tě jen pozdravit. Musím se připravit, tak za chvíli na služebně," a Max odešel.

  Lewis se pomalu chystal také odejít. Do výkonu rozsudku nad Sanym zbývalo něco málo přes hodinu a bylo potřeba vše přichystat. Zdravotník s asistentem a členem justiční stráže museli připravit místo samotného výkonu rozsudku, pracovník technického oddělení musel podle směrnice půl hodiny před popravou překontrolovat funkčnost všech zařízení, která se k tomu měla použít, od samotného křesla, přes osvětlení místnosti, až po komunikační zařízení a dokonce i ventilátory. Židle pro "pozorovatele" byly již nachystány pro předem daný počet osob, na tom se nic oproti předchozímu plánu nezměnilo. V tomto případě jich bylo méně, než obvykle, protože Sany neměl žádné příbuzné a nikdo z jeho přátel o přítomnost při výkonu nepožádal. Nad tím vším musel dohlížet velitel justiční stráže, kterého ještě pro tuto chvíli nahradil Lewis.

  Když pomalu vstával ze židle, cítil se hrozně unavený. Za několik posledních hodin se toho událo opravdu hodně a vyrovnat se se všemi těmi změnami pro něj nebylo zrovna jednoduché. Když už byl na cestě ke dveřím, ještě se otočil k ředitelce a zadíval se na ni.
  "Hm, myslím, že do piraně má hodně daleko," pomyslel si. Vždy ji považoval "jen" za nadřízenou, za ředitelku věznice, která se ke všem chovala tak, jak tato funkce vyžadovala. Ale teď se na ni se zájmem díval a všímal si věcí, které před tím nevnímal. Skláněla se nad svým pracovním stolem a chystala potřebnou dokumentaci, neboť i ona se musela zúčastnit výkonu rozsudku. Dlouhé, černé vlasy měla rozpuštěné, tvář opálenou a v kostýmku, který měla na sobě, vypadala opravdu úchvatně. Až při tomto pohledu si Lewis uvědomil, že je to především žena, navíc velmi atraktivní a jak věděl, i velmi inteligentní.

  Sám pro sebe se usmál a už chtěl odejít, když si Mariana Ramosová všimla jeho pohledu.
  "Chtěl jste ještě něco?" ptala se ho a pokračovala v přípravě.
  "Ne...vlastně...velmi rád to místo přijmu."
  "Dobře, jsme tedy domluveni."
  "A...víte, mohl bych vás pozvat...na večeři, nebo třeba na kávu, než odjedete?" Lewis se sám zalekl toho, co právě vyslovil. Přece jen to byla jeho nadřízená a cítil, jak rudne ve tváři.
  Ředitelka se přestala věnovat dokumentům a upřeně se na něj zadívala. Odhrnula si pramen vlasů, který ji padal do tváře a bylo patrné, že je trochu v rozpacích.
  "Promiňte, já...vlastně...omlouvám se, asi to nebylo vhodné," začal se omlouvat Lewis a v tu chvíli si přál, aby se na nic takového nezeptal. Otočil se a chtěl rychle odejít, když uslyšel ředitelčin hlas:
  "Ne, naopak, je to od vás milé. Jen...jen trochu nečekané, přiznávám. Ale...vaši nabídku přijímám..."

  "Ty vypadáš, jako bys právě dostal metál," oslovil Aurelio Lewise, když se vrátil na služebnu. Budoucí sekční šéf vpadl do místnosti s úsměvem a energií, kterou ještě před odchodem do ředitelčiny kanceláře postrádal. 
  "Víc než metál, Aurelio, víc než to," odpovídal Lewis a podělil se s kolegou o všechno, co se právě dověděl.
  "No páni...takže jsem se nemýlil, hm. A ještě jsi stihnul sbalit šéfovou? To teda zírám."
  "Nikoho jsem nesbalil, jen jsem ji pozval na večeři! Hele, dost řečí, musím všechno připravit. A ty mi budeš asistovat, je to nejlepší způsob, jak do toho "vpadnout". Jen...jen mě trochu mrzí, že se ještě musím "postarat" o Sanyho. Vůbec by mi nevadilo, kdyby to měl na starosti někdo jiný..." a při těch slovech se na chvíli Lewis zamyslel. Znovu se mu vybavilo, jak se k vězni odpoledne choval a opět se otřásl, když si vybavil pohled, jaký se naskytl oběma mužům při příchodu k Sanyho cele.
  "Já vím, že tě to štve, ale ber to prostě jako práci. Sám jsi přece říkal, že si nesmíme dovolit žádný soucit, jinak to nezvládneme. Jen si vzpomeň..." nabádal Aurelio kolegu.
  "Jo, a v tom je právě ten problém, kamaráde. Na jednu stranu máš pravdu, ale to, co se dnes stalo...prostě to s tím odstupem nesmíš přehánět, jinak se ti stane to, co mě."
  "No, to by nebylo zase tak špatný, to bych se taky časem mohl stát "sekčním" a možná bych taky mohl sbalit šéfovou," rozesmál se Aurelio.
  "Nech si ty poznámky a jdeme něco dělat!" odpověděl na to Lewis zostra a tvářil se naoko rozlobeně. Potom se ale také začal smát a dal se do příprav.


  Sany zrovna seděl na posteli a držel se za hlavu. Sedativa pomalu přestávala účinkovat a zranění, které způsobil sám sobě, se začínalo ozývat bolestí. Vypadal unaveně a "strniště" na jeho tváři ještě tento dojem zvýrazňovalo. Právě si chtěl znovu na chvíli lehnout, když zaslechl hlas, znějící z Billovy vysílačky:
  "Bille, tady Aurelio. Termín je stanoven na 20 hodin. Za pár minut ti tam pošlu vězňova obhájce, který má jeho případ na starosti a zdravotníka. Přivede je Max Raven a přečte Sanymu usnesení. Otec Marco za ním přijde v 19.30., už jsem s ním mluvil. Jo, a zeptej se Sanyho, co má kuchař připravit k večeři. Kdyby se něco mělo změnit, ještě se ti ozvu, ano?"
  "Rozumím," odpověděl chladně Bill. Ještě stále se zlobil na Lewise, že jej neučinil svým nástupcem a už vůbec se mu nechtělo komunikovat se Sanym po té, co odložil svou "masku". Otočil se k vězni, aby se jej zeptal, co si bude přát k večeři, ale zarazil se. Sany na něj užasle zíral, celý se třásl a byl bledý. Bill ihned pochopil, že vězeň zprávu z vysílačky slyšel...
  
  "Tak Sany," oslovil jej chladně, "podle ústavy máš právo na večeři podle vlastního přání. Osobně si myslím, že je to plýtvání, ale sotva s tím něco nadělám. Takže...?"
  Sany ale mlčel. Jen na Billa zíral a silně se chvěl. "Vystřízlivění" z účinku sedativ jej vrátilo zpět do reality a slova, která se k němu právě donesla z dozorcovy vysílačky, působila mnohem větší bolest, než poraněný obličej...
  "Sany, nebudu čekat do půlnoci, tolik času zase nemáš!" osopil se na něj dozorce nevybíravě, když se ani po několika minutách nic nedověděl.
  Ale vězeň jej vůbec nevnímal. Uvědomoval si, že nadešla poslední hodina jeho života a že není žádná cesta, jak to změnit.
  "Kdybych měl ještě jeden den... Jeden podělanej den..." pronesl po chvíli polohlasně.
  "Tak už ses rozmyslel? Nerozuměl jsem ti!"
  "Já...Bille," promluvil konečně vězeň k dozorci, "já bych...chtěl bych ještě jeden den."
  Bill si promnul unaveně oči a podrážděně mu odpověděl:
  "Hele, dostaneš jen to, co si zasloužíš. Kolik dní od tebe dostali rodiče, hm? Dal jsi jim tu možnost? Ne! Tak přestaň blbě kecat a vyber si konečně tu večeři! Jinak ohlásím Aureliovi, že nic nechceš!"
  Vězeň ale opět mlčel a jen se dál třásl, jako by mu byla zima. Dozorci došla trpělivost. Vzal vysílačku a spojil se s Aureliem:
  "Tady Bill. Vězeň žádnou večeři..." 
  V tom jej Sany rázně přerušil:
  "Počkej, dal bych si pstruha. Víš, obyčejnýho pstruha, jen na másle, bez přílohy..."
  "No to trvalo. Aurelio, vězeň si přeje pstruha na másle, bez přílohy."
  "Rozumím, zařídím to," ozvalo se z vysílačky.
  Když dozorce vyřídil vězňovo přání, otočil se opět k němu a oslovil ho:
  "Vidíš to, kdyby ses choval jako "člověk", mohl jsi mít pstruha na talíři třeba každej den. Pěkně čerstvýho, právě ulovenýho..." Chtěl k tomu ještě něco dodat, ale když se na Sanyho podíval pozorněji, všiml si, že mu po tváři tečou slzy a hned si uvědomil, že se začíná chovat jako Lewis. Raději tedy s narážkami přestal a sám pro sebe si řekl:
  "Jo, život nestojí za nic!"

  V tom se ale chodbou začaly ozývat kroky a k cele přicházel Max Raven ve společnosti vězňova obhájce a zdravotníka. Lékař nejprve prohlédl vězně, aby potvrdil jeho způsobilost k výkonu rozsudku a potom do cely vstoupil Max. Vytáhl z kožených složek dokument a začal číst. Zopakoval vězni rozhodnutí poroty ze soudního procesu a stanovený trest a potom se již věnoval čtení vězňových práv, která ještě může před popravou využít. Večeře, kterou si už Sany "objednal", služba holiče, kněze a nakonec prohlášení, které může učinit k obhájci a ředitelce věznice. 

  Sany ale Maxe vůbec nevnímal. Nevnímal nic z toho, co mu právě přečetl a nepřítomně zíral před sebe. Najednou zase slyšel šumění stromů, cítil vůni lesa a připadal si, jakoby čekal na břehu jezera, až se pohne splávek. A na chvíli si přestal uvědomovat, že na háčku je tentokrát on sám...