Soumrak nad Pon Mercos III.

Má člověk, který jiné připravil o důstojný odchod z tohoto světa, sám právo na důstojnost, když se jeho život končí?

Kapitola třetí Dynamit
   
  Věznice Pon Mercos, Mexiko, 16:00  

  "Otevři Aurelio, jdu zkontrolovat vězně," ohlásil se Lewis kolegovi, který držel stráž u hlavní chodby bloku, v jehož části se nacházela Sanyho cela.
  "Jo, hned. Hele Lewisi, už jsi slyšel tu novinu o Ramosové? Právě se mi to doneslo."
  "Ne, vždyť jsem ve službě od poledne. Povídej, copak zase šéfová provedla?" zasmál se Lewis.
  "Otázkou spíš je, co bude provádět dál. Dnes se prý rozhodlo o tom, že tady jako šéfová končí, přesedlá na policejní ředitelství..."
  "Nekecej... A ví se, kdo ji nahradí?"
  "Určitě to bude někdo z vedení, to je jasný. A z toho vyplývá...?" Aurelio tuto nedokončenou větu záměrně vyslovil jako otázku.
  "Hm, z toho vyplývá, že se uvolní místo v kanclu, co jinýho," odpověděl dozorce lhostejně. Ale dobře věděl, kam tím kolega míří.

  Lewis byl v této věznici velitelem justiční stráže již několik let a měl dobré výsledky. Nebyl sice mezi kolegy pro svou povahu příliš oblíben, ale to jeho nadřízené příliš nezajímalo. Důležité bylo pro ně to, že s vězni nebyl žádný problém, což samozřejmě znamenalo, že nemuseli nic řešit. Pořádek uměl Lewis zajistit opravdu skvěle.

  "Hele, je veřejným tajemstvím, že budeš zase výš," pokračoval Aurelio.
  "Tak podívej, tohle budu v hlavě nosit, až to bude oficiální, rozumíš?" snažil se Lewis ovládnout vzrušení a nedat na sobě nic znát. Pokynul kolegovi, aby konečně otevřel dveře a pokračoval v pochůzce. Ale v duchu se zaradoval.
  "Konečně se zbavím těch muklů, už mi fakt lezli krkem," pomyslel si, když se blížil k Sanyho cele a informace, kterou právě od kolegy obdržel, mu zvedla náladu...

  Sany chodil po místnosti ode zdi ke zdi a bylo zřejmé, jak je nervózní. Hlavou se mu honily myšlenky na blížící se vykonání rozsudku a mísily se dohromady se vzpomínkami, které vyplouvaly na povrch jedna za druhou. Nedokázal se na nic soustředit. Dokonce ani nezaregistroval, že se chodbou ozývají kroky. Když došel ke zdi a otočil se, aby pokračoval v chůzi zase opačným směrem, dočista se lekl a zůstal stát, když uviděl Lewise, který právě stanul u jeho cely...

  "Copak Sany, snad jsem tě nevyděsil?" zasmál se dozorce, když viděl, jak sebou vězeň trhl.
  "Jen...jen jsem se trochu lekl," odpověděl Sany. Pomalu se posadil na postel a čekal, že se mu Lewis zase bude vysmívat. A nemýlil se.
  "Říkal jsem si, že tady nemáš žádnou výzdobu. Tak mě napadlo, že bych ti mohl alespoň na zeď pověsit hodiny. Dobrej nápad, nemyslíš?" a Lewis se dal do hlasitého smíchu. Považoval svou narážku za skvělý vtip.
  Sany ale seděl bez pohnutí a zíral před sebe.
  "No tak, nebuď netykavka. Měl bys být vděčnej za to, že s tebou alespoň pokecám..." bavil se dál dozorce.
  "Vždyť jsi tady sám. V týhle chodbě tady kromě tebe zrovna teď nikdo další neplatí nájem. Ale takovejch, jako jsi ty, takovejch se ve "federální" najde vždycky dost. Měli by to tam pročistit a pár nám jich sem poslat, aby sis mohl postěžovat, jak je ten život krutej. Co ty na to?" 
  Ale ani teď se Lewis nedočkal žádné odpovědi. Vězeň dál seděl bez hnutí a mlčky zíral na zeď. Vypadalo to, jakoby spal v sedě s otevřenýma očima.
  "Haló, je tam někdo? Probuď se," a dozorce udeřil tonfou do mříže.
  Ale tentokrát se Sany nelekl. Stále bez pohnutí seděl jako robot, kterému se vybily baterie. Lewise to přestávalo bavit.
  "Jasně, teď děláš mrtvýho brouka... Ale kdybych ti donesl cigárko, nebo kafíčko, to bys najednou ožil, co?"
  Tentokrát už byla Lewisova taktika úspěšná. Sany se na něj podíval, vstal z postele, přišel k mřížím a zaprosil:
  "Ty máš cigarety? Nemohl bys mi jednu dát? Prosím..." a v domnění, že to Lewis myslel vážně, natáhl k dozorci ruku.
  "Jasně, pro tebe všechno. Ale jedině, že bych ti zapálil filtr," začal se opět dozorce smát a sám si jednu cigaretu zapálil. Potáhl si a kouř vyfoukl vězni přímo do obličeje.
  Sanymu došlo, že mu naletěl a šel si sednout zpět na postel. Dozorce si znovu potáhl a vyfoukl kouř do cely.
  "Jo hochu, budeš si muset počkat na Billa. Vím dobře, že ti dává cigára a nějaký tyčinky, nebo něco takovýho... Koukám se na monitoring, víš?"
  "Ano, taky že počkám," odsekl vězeň.
  "Bill je totiž hodnej, víš? Ale ty...ty jsi zlej!"
  "Jo, jasně. Bill je hodnej, já jsem zlej a ty jsi už prakticky mrtvej," zaútočil Lewis tentokrát opravdu tvrdě.
  Sany se otřásl. Ještě chvíli mlčky seděl, potom ale vstal, přistoupil pomalu k mřížím, podíval se dozorci do očí a výhružně mu odpověděl:
  "Věř tomu, že Bůh ti to všechno vrátí, i s úrokama!"
  "To by klidně mohl, kdyby byl. Jenže on žádnej není!" 
  "To se teda mýlíš, Lewisi," a Sanyho slova nabírala na důrazu. 
  "Vychladni, nebo mě vážně naštveš," odpověděl dozorce. Jeho dobrá nálada se pomalu vytrácela.
  "Říkám, že se ti všechno vrátí!" Už neměl strach, najednou se Sany dozorce nebál. A v jeho pohledu to bylo znát.
  "Takhle se mnou mluvit teda nebudeš, zmetku!" okřikl ho Lewis a udeřil opět tonfou.
  "Nech toho!" V Sanym se začala probouzet zlost.
  Lewis, aniž by cokoliv řekl, znovu udeřil. Sany se přitiskl těsně k mřížím a zasyčel na něj:
  "Říkám ti, abys toho nechal!"
  "Ty šmejde, budu si třískat, jak budu chtít, je to jasný?" okřikl Lewis vězně a jeho tonfa opět několikrát silně narazila do mříží.

  Sany se začal potit, zrudl v obličeji, ale dozorce si toho nevšímal. Ještě několikrát udeřil tonfou do mříží, když z ničeho nic Sany bleskově vystrčil ruku a v okamžiku, kdy se tonfa dotkla mříže, ji Lewisovi vytrhl. Udělal krůček zpět, sám udeřil vší silou a výhružně se podíval na Lewise, až ho zamrazilo.
  Zůstal stát s vytřeštěnýma očima a stěží ze sebe vykoktal:
  "Co...co si to...ty zmetku... Hned mi ji vrať!"
  Ale vězeň ho neposlouchal. Místo toho se zašklebil a zařval:
  "Tak co, kdo tady teď velí?" a opět udeřil tonfou.
  Lewis se lekl a o krok ustoupil.
  "Ty si myslíš, že mě můžeš pořád urážet a že ti to všechno bude procházet? Ty šmejde, ty už mi nebudeš ubližovat! Ty už teda ne!" Sany řval na dozorce a bez ustání bil do mříží. Žíly na krku měl vystouplé a klouby na ruce mu zbělely, jak křečovitě svíral zbraň.
  "Sany, uklidni se a vrať mi tu tonfu. Koleduješ si o problémy," pokusil se ještě Lewis vězně uklidnit. Ale marně.
  "Ty seš ten problém, ty šmejde! Ty jeden parchante... Tebe sem měli zavřít! Nic jinýho si nezasloužíš!" a vězňova slova se takřka ztrácela v rámusu, který se rozléhal po celé chodbě.
  "Všechno se ti vrátí, všechno, rozumíš?" řval dál Sany na Lewise. 

  Najednou však vězeň pustil tonfu a vytřeštil oči. Chytil se mříží oběma rukama a místo slov se mu z úst ozvalo jen sípání. Třepal s mříží, jakoby ji chtěl vyrvat ze zdi a jen chroptěl...
   
  Lewisovi došlo, že je zle. Okamžitě vzal vysílačku a běžel ke vstupním dveřím.
  "Reino, pošli zdravotníka na 12 B, ale okamžitě, vězeň má záchvat! Rychle!" 
  Doběhl ke dveřím na konci chodby a zabušil na ně pěstí.
  "Aurelio, otevři, dělej!"  
  "Co se děje, hoří snad?" zeptal se udiveně kolega, když otevřel.
  "Sany má záchvat, musíš mi s ním pomoct, pojď, rychle!" Chytil kolegu za rukáv a táhl ho s sebou k Sanyho cele. Když k ní ale oba muži přiběhli, na okamžik zůstali stát jako opaření...
   
  Vězeň ležel na zemi, svíjel se a jen chroptěl. Dlaně měl křečovitě sevřené v pěsti, oči měl vytřeštěné a z úst mu tekly sliny. Podlaha byla potřísněná krví, protože když se pustil mříží, sjel po nich a rozbil si nos o kovovou příčku.
  
  "Dělej, odemkni přece!" pobídl Lewise Aurelio, který se z toho šoku probral první. Lewis sebou trhl, jako by se náhle probudil a ihned odemkl. Oba muži přiskočili k vězni a snažili se jej znehybnět. Pokoušeli se mu přidržet ruce i nohy, ale vězeň sebou házel tak silně, že se jim vždy znovu vytrhl.
  "Uklidni se Sany, klid, klid!" snažil se Aurelio uklidnit vězně, ale bylo to zbytečné. Sany byl naprosto "mimo" a muže vůbec nevnímal.
  "Sany! Sany, slyšíš? Všechno je v pohodě, tak se uklidni," zkoušel to pro změnu Lewis. Ale výsledek byl opět nulový.
  V tom okamžiku se na chodbě ozvaly rychlé kroky a za pár vteřin do cely vběhl zdravotník.
  "Jen mu držte ruce a nohy a udělejte mi místo," nezahálel. Rychle otevřel malý kufřík, vytáhl z něj injekční stříkačku a jehlu, natáhl do ní sedativa a píchl je okamžitě vězni. Zkontroloval, zda nemá zapadený jazyk a začal ho ohledávat, jestli snad nemá ještě nějaké jiné, vážnější poranění. Sany mu práci ale nijak neulehčoval. Stále sebou házel a oba dozorci měli co dělat, aby zdravotník mohl pokračovat. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec vězně prohlédl a zjistil, že kromě zraněného nosu je v pořádku.
 
  "Pánové, pomozte mi s ním, položíme ho na postel, musím mu ošetřit obličej a udělat nějaká vyšetření," požádal zdravotník oba dozorce, když se Sany díky účinku sedativ konečně uklidnil. Lewis s Aureliem muži pomohli, položili Sanyho, jak si lékař přál a ten se mu hned věnoval. 
  Aurelio stál u něj a sledoval ho, nabídl mu i pomoc. Lewis však vyšel pomalu na chodbu, opřel se o zeď a jen zíral na podlahu, potřísněnou Sanyho krví. Čelo měl orosené potem, ústa měl pootevřená a jeho kamenný výraz prozrazoval, že je skutečně otřesen.

  "Já...Aurelio..." sotva ze sebe vypravil.
  "Hele, zůstaň tady se zdravotníkem, kdyby...kdyby potřeboval pomoc. Na chodbu pošlu zálohu. Dej mi klíče a kdyby se něco dělo...zavolej mi. Já si musím dát kafe, budu chvíli na služebně." Dozorce mluvil pomalu, jakoby se rozpomínal na to, jak se vlastně řeč používá a neustále sledoval krev na podlaze.
  "Až sepíše zdravotník zprávu, pošli ho prosím za mnou, ano?" pokračoval k Aureliovi.
  "Jistě. Budu tady a jakmile skončí, brnknu ti..." 
  
  Oba dozorci, Bill i Lewis, seděli na služebně a mlčeli. Jen usrkávali horkou kávu a přemýšleli o tom, co se právě událo. Lewis nemusel kolegovi nic říkat, Bill všechno viděl na monitoru a tak měl naprosto jasno v tom, jak k tomu incidentu došlo. Po několika minutách se na Lewise s opovržením podíval a zeptal se ho:
  "Jsi konečně spokojený? Jsi na sebe hrdý?"
  "Bille, tohle jsem opravdu nechtěl, tohle ne. Tohle jsem fakt nechtěl..." opakoval Lewis stále dokola a díval se provinile na kolegu.
  "Jen jsem chtěl...chtěl jsem..." ale najednou nevěděl, co říct. Bill ho však nenechával odpočinout:
  "Co jsi chtěl? Chtěl jsi ho popravit sám? Chtěl si, aby trpěl ještě víc, než trpí?"
  "Ne, já..." ale dozorce nenapadala žádná slova, kterými by svoje chování mohl vysvětlit.

  Tak jen dlouhou chvíli mlčeli. Bill si plnil dál své pracovní povinnosti, ale Lewis jen seděl, zíral do hrnku s kávou a skoro to vypadalo, že spí...

  V tom se ozval hlas z jeho vysílačky:
  "Lewisi, tak jsme skončili. Sany je v podstatě v pořádku, ani nos nemá zlomený. Takže zdravotník ho nechá tady. Sedativa budou ještě asi dvě hodiny účinkovat a potom by měl být docela v pohodě," informoval velitele Aurelio.
  "Dobře, díky. Pošlu ti tam někoho na stálý dozor a ty se můžeš vrátit na chodbu, jo?" a Lewis si viditelně oddechl, že je Sany v pořádku.
  "Jasně, počkám tady na vystřídání a potom tu jeho zprávu odnesu šéfové." Poté Lewisova vysílačka utichla.

  "Jo, šéfové..." prohodil sám k sobě a došlo mu, že tímto incidentem se sám přičinil o to, že ho postup zcela určitě mine. Podle zákona totiž nesměl být v době vykonání rozsudku vězeň pod vlivem žádných omamných látek, ani pod vlivem léků, či sedativ. A to znamenalo komplikace. Vyjádření lékaře, informování předsedkyně soudu, stanovení náhradního termínu popravy... 
  Lewis vytáhl ze zásuvky stolu služební rozpis, na němž byly uvedeni všichni členové justiční stráže a hledal, kdo z kolegů má volno, aby mohl držet stálou službu u Sanyho. V tom jej opět oslovil Bill:
  "Já to vezmu, Lewisi. Stejně jsem k Sanymu měl chodit každé dvě hodiny, tak tam prostě zůstanu a počkám na vystřídání, souhlasíš?"
  "Jo, jasně. Díky Bille," odpověděl velitel, ale do očí se mu nepodíval... 

  Když Bill odešel a Lewis zůstal v místnosti sám, uvařil si ještě jednu kávu, posadil se za svůj pracovní stůl, opřel se do křesla a zavřel oči. Znovu si vybavil celý incident, vteřinu po vteřině si přehrával v paměti, co se stalo a roztřásl se. Viděl již mnoho výkonů trestu smrti, v několika případech byl sám jejich vykonavatelem. A za ta léta si vybudoval obranný mechanismus, který mu pomáhal zůstat "nad věcí" a potlačovat při pohledu na popravy emoce. Jenže ten mechanismus se pro něj časem stal částí jeho sama, jeho povahovým rysem a už se nedal vypnout. Ale to, co viděl dnes, bylo něco zcela jiného. Dnes on sám vězně odsoudil a vykonal rozsudek, na nějž nebyl připraven. 
  A ozvalo se v něm něco, co potlačoval již mnoho let. Ozvalo se v něm svědomí...