Člověk Soudek

Pár řádků o jednom obyčejném člověku a jeho "pomocnících"...

I když okny do ložnice pronikalo oranžové světlo pouliční lampy a na nočním stolku tikal docela hlasitě starý, velký budík s chromovaným ciferníkem, člověka Soudka to při spánku nerušilo. Spokojeně odfukoval a chvílemi se zvuk budíku ztrácel v hlasitém chrápání. Ale dva hlasy nemohlo přehlušit ani chrápání, ani budík...

  "Hele, Bílej, já mu dám sen. Nebaví mě jen tak koukat na to, jak chrní. Já mu dám prostě nějakej sen. Za chvíli se probudí, tak ať z toho spánku taky něco má," promluvil Černý.
  "To není špatný nápad, mohl by to být třeba nějaký poučný sen, díky kterému by si po probuzení mohl uvědomit své nedostatky a tak by je mohl začít napravovat," odtušil Bílý.
  "Ty ses asi zbláznil, ne? Chápeš, že čím víc bude mít nedostatků, tím víc budu mít bodíků? Už tak po mě Rohatej jede. Prej mám slabý výsledky. Dokonce mi vyhrožoval, že mě udělá člověkem, jestli to zase zvorám. Žádnej poučnej sen. Já mu tam šoupnu nějakou kost, ať se trochu prokrví," zasmál se Černý.
  "Proč ho chceš pokoušet i ve spánku? Až se vzbudí, čeká ho zkoušek víc, než dost. Ale poučný sen by ho na ně mohl připravit, měl by tak snadnější rozhodování a snad i správné."
  "No jo, co jinýho bych taky od tebe mohl slyšet, že? To mi teda řekni, co vlastně on udělá na oplátku pro tebe? Vždyť on v tebe ani nevěří," ptal se Černý Bílého a svůj argument považoval za jasný podklad pro to, jaký sen by se měl člověku Soudkovi zdát.
  "Nechci, aby dělal něco pro mne. Ať dělá cokoliv, nakonec to vždy dělá jen a jen pro sebe. Pro svou budoucnost, pro svou spásu..."
  "Spásu? Cha! Tomu říkáš spása? Co vy tam nahoře vlastně máte? Nemůžeš mu nabídnout vůbec nic z toho, čím by se mohl potěšit tam dole u nás, nic! Dokonce ani ten sen mu tam u vás nedáš. Nebuď směšnej. Víš dobře, co je to za člověka, ten je můj už od tý doby, co se začal sám rozhodovat. Teda sám... Nebejt mě, tak by se rozhodoval podle tebe. Ale milej Bílej, to by byl podle mýho dočista profláknutej život!" reagoval Černý důrazně.
  "Můžeme mu nabídnout jen Pravdu a Lásku, nic víc, nic míň," odpověděl Bílý s naprostým klidem.
  "A to je jako výhra, jo? Ta vaše pravda a láska je..." Ale Černý větu nedokončil.
  "Zatraceně, podívej, cos udělal! Kecáš tady nesmysly a je po snu, koukej..."
 
  V okamžiku, kdy to dořekl, zazvonil budík. Člověk Soudek, aniž by pořádně otevřel oči, po něm sáhl a zaklapnutím jej utišil.

  "Jen klidně lež, máš dost času. Dej si ještě pár minutek," našeptával mu Černý.
  "Když hned nevstaneš, znovu usneš a zaspíš. Bylo by vhodné vstát, víš dobře, jak málo času si dáváš na své ranní povinnosti. Hygiena, snídaně, věci do práce...na to všechno máš jen třicet minut," snažil se naopak Bílý.
  "Na to se vykašli. Zůstaň pěkně v teple. Víš sám, jaká je kosa, když vylezeš z rozehřátýho pelechu. Těch pár minut tě nezabije."

  Člověk Soudek se jen zavrtěl, pořádně se zabalil do peřiny a za chvíli bylo slyšet opět chrápání.

  "No jo, profík se nezapře. Koukni, sotva mu začal den, už mám dva bodíky," posmíval se Černý Bílému.
  "To přece nic neznamená. Jak jsi řekl, den mu sotva začal, má dost času to zvládnout."
  "Nebuď naivní. Jako bys ho neznal. Z pěti minut bude půl hodina. Počkej si a přesvědčíš se."
  "Samozřejmě, že počkám. Tak lehce se nevzdám."
  "No jo, ta tvoje víra v člověka, to je fakt směšný. Ale jak myslíš, když s ním chceš ztrácet čas..."
  "Už bys mohl vědět, že čas je pro mne zcela nepodstatný."
  "No jo pořád," odsekl Černý.
  "Ale pro něho jo. Za chvíli se to projeví."

  Uplynulo půl hodiny, když se člověk Soudek znovu probudil. Tentokrát však s pořádným leknutím, když se podíval na budík.

  "Koukni se na ten krám, vidíš? Zase nezvonil. Je to šmejd, že jo? Tak ses snažil nezaspat a koukej, ten pitomej budík zase selhal," ponoukal mu Černý myšlenku.
  "Vždyť jsi ho sám vypnul. To je přece jen důsledek toho, že jsi hned nevstal," snažil se Bílý ukázat jiný pohled na věc.

  "Sakra," zaklel člověk Soudek.
  "Krám jeden blbej, zase přijdu pozdě do práce, zatraceně. Já se na to vykašlu, pitomej budík," pokračoval v klení.
  
  "Dobře jsi ten budík slyšel, když jsi ho utišil..." zkoušel ještě Bílý probudit v člověku Soudkovi trochu soudnosti.  
  "Nech toho, ten má tak náladu tě teď poslouchat," pronesl sarkasticky Černý.
  "Až bude u nás, to jeho řečnický umění mu zajistí rychlej postup. Je nadanej," smál se.
  "Hele, naskočily další čtyři bodíky, koukni. To nám to pěkně začíná. Tak co, nechceš to vzdát?"
  "Není důvod cokoliv vzdávat," odtušil klidně Bílý.
  "Nestihne se pořádně umýt, nevyčistí si zuby, ani se nenasnídá. Ale to všechno bude pořád jen důsledek toho, že nevstal. Tím vše komplikuje pouze sobě. Ale vždy je možnost to změnit."
  "Fakt se ti divím. Ale co, přesvědčovat tě nebudu. Mysli si, co chceš, já říkám, že je můj," a Černý spokojeně sledoval člověka Soudka, jak pobíhá po bytě, spěšně se obléká a za stálého klení odchází na autobus.

  Autobus se proplétal ulicemi a na zastávkách přistupovali další lidé. Člověk Soudek seděl a díval se z okna, když na jedné ze zastávek nastoupila starší žena a stoupla si do uličky vedle jeho sedadla.

  "Je to starší člověk, navíc je to žena. Bylo by správné pustit ji sednout," radil mu Bílý, když se na ni člověk Soudek podíval.
  "Hele, koukni se na ni, vždyť je v pohodě, ani hůlku nemá," předkládal Černý odlišný pohled.
  "A navíc, ať ji pustí sednout někdo jinej, ne? Ty seš přece těžce pracující a musíš taky trochu odpočívat. Víš co, dělej, že ji nevidíš, začni zase koukat z okna. Však on se už najde někdo jinej, kdo ji pustí..."
  "Samozřejmě ta žena ví, že sis jí všimnul. Nejen, že si odpočine, když ji pustíš sednout, ale navíc i takový zdánlivě zanedbatelný projev úcty jí určitě udělá radost," zdůvodňoval Bílý, proč se tak zachovat.
  "Úcty? Slyšel jsem dobře? A koho zajímá nějaká její radost? Co je ti po starý bábě? Na ni se vykašli. Stejně za chvíli vystupuješ, tak se to tvý místo uvolní. V klidu se otoč a zírej do ulic..."

  Člověk Soudek se otočil k oknu a předstíral, že ho něco na ulici velice zaujalo.

  "Chá, je to jasný, ten prostě jede k nám," neskrýval Černý radost z jeho chování.
  "To je materiál, to je panečku materiál, s ním se dělá jako s modelínou..."
  "To ale zároveň dává možnost jej tvárnit k lepšímu."
  "Hele, tomu sám nevěříš, že by se ti něco takovýho podařilo. Nechceš si přeskočit na tu babku? Třeba ji zmákneš líp," a Černý se dal do smíchu.

  Když dorazil do práce, ani se člověk Soudek nestačil převléci, když si jej nechal zavolat nadřízený. Čtvrt hodiny mu vyčítal jeho další pozdní příchod a po chvíli ho požádal o vysvětlení.

  "No tak to vyklop. Jen mu v klidu řekni, že se ti zase podělal budík. Nebo si prostě něco vymysli," radil Černý.
  "Bylo by vhodnější říci mu pravdu. Uvidíš, určitě tvou upřímnost ocení," oponoval Bílý.
  "Jo, ocení, pokutou. Přece nejsi padlej na hlavu, přece se nepřiznáš... Tak dělej, zpracuj ho," pokoušel Černý nedočkavě Člověka Soudka.

  "Já se vážně omlouvám, ale nezvonil mi budík, nějak se polámal, nebo co..." odpověděl nadřízenému člověk Soudek a snažil se, aby to znělo pravdivě.

  "Jo, dneska je fakt dobrej den. To bude zápis, to bude Rohatej zírat..." radoval se upřímně Černý.
  "I když zalhal, neznamená to, že je vše ztraceno. Vždy to může napravit."
  "Jo? A proč by jako měl? Oblbnul šéfa, kdyby se teď přiznal, udělal by ze sebe pořádnýho vola."
  "Ne, ukázal by, že dokáže naslouchat svému svědomí."
  "Svědomí, aha... Ty seš fakt humorista. A kde by ho jako vzal? Takovou banalitou, jako je svědomí, se vůbec netrápí. Seš prostě nahranej."
  "Ne, nejsem. Mě tím přece neublíží. Svým chováním způsobuje problémy sám sobě. Je na něm, aby se z toho poučil a svých chyb se příště vyvaroval."
  "Bílej, ty mě tou svojí naivitou vážně překvapuješ. Posloucháš se vůbec? Vždyť mu je to jedno. Je to prostě můj člověk," a Černý se dál smál. Docela dobře se bavil.
  "Neodepisuj ho předčasně, ještě bude mít spoustu šancí dokázat, že je to v jádru dobrý člověk," nevzdával se Bílý.
  "Tak to jo, to s tebou souhlasím. Ale věř tomu, že čím víc šancí bude mít, tím víc nasbírám bodíků."
  "To nech na něm," prohlásil Bílý.
  "Taky že nechám, ale rád mu poradím, jak ty šance využít," zachechtal se Černý a byl opravdu spokojený s tím, jak se dnešní den člověka Soudka vyvíjí.

  Člověk Soudek se zapojil do pracovního procesu s náladou pod bodem mrazu. Minuty se táhly a dnes ho práce netěšila a vlastně ani nebavila. A na jeho výsledcích to bylo znát...

  "Nedělej v kuse, odpočiň si trochu," snažil se Černý pokračovat ve sbírání bodíků.
  "Poctivou prací vytváříš hodnoty a i tvůj život je tak získá," vyrovnával Bílý zase svým pohledem na věc.
  "Šílíš? Jaký hodnoty? Jediný správný hodnoty za tu otročinu jsou přece prašule, škvára, šolich...ne?"
  "Peníze jsou určitě důležitá odměna za to, jak práci vykonáš. Ale dobrý pocit z toho, že jsi pracoval poctivě a dal do toho všechen svůj um je víc, než aby se to dalo měřit penězi."
  "To mě podrž... Pocit, jo? A co jako z toho? Za pocit si koupíš leda kulový. Hele, dej si oddech, ty prašule stejně dostaneš, tak proč to přehánět? A vůbec, koukni na ty ostatní. Podívej, jak se flákají. Přece jim nebudeš za vola, ty budeš makat a ostatní si budou válet šunky... No to je nějaká spravedlnost? To sotva!" pokračoval Černý v našeptávání.

  Člověk Soudek se rozhlédl kolem sebe a když si všiml, že kolegové s prací zrovna moc nepospíchají, sedl si na prázdnou paletu tak, aby na něj nebylo moc vidět a dal se do svačiny.
  
  "To je můj člověk, jasně," řekl Černý a měl důvod k velké spokojenosti.
  "Zápočet nám roste, ale ne tak, jak by sis představoval, že?" přímo se vysmíval Bílému.
  "Každému podle jeho zásluh, to je přece spravedlivé," nedal se ovšem Bílý nijak vyvést z míry.
  "Ty musíš mít vždycky nějakou odpověď... seš nějakej chytrej. Já ti povídám vykašli se na něj. Marná snaha, nechytáš se..."

  Čas plynul a den se přehoupl v odpoledne. Člověk Soudek pro dnes v práci skončil a vydal se na cestu domů.

  Když už se blížil k bytovkám, kde bydlel, Černý se do něj opět pustil:
  "Podívej se na ni, to je kus! Vidíš ty nohy? A ten zadek, to je paráda..." našeptával mu, když proti němu šla po chodníku mladá, pohledná a rozhodně "dobře stavěná" dívka.
 "No řekni, nestála by za hřích? Představ si ten blaženej pocit, kdyby ses jí mohl dotýkat... Co? Dobrý že?"
 "Je to především člověk a záleží hlavně na tom, jaké má srdce. To ale z prvního pohledu nelze poznat. Důležité je přeci to, jaká je matka, či dcera, je-li poctivá a upřímná. Toho by sis měl všímat, to je na člověku hodnotné," snažil se Bílý vyrovnat Černého slova.
  "To snad nemyslíš vážně? Ty mu nedopřeješ ani trochu potěšení... Jen ať se trochu pokochá," a Černý se zasmál.
  "Takovou kočku jen tak nepotká, tak není důvod se upejpat. No jen ať se na ni koukne. Nebo víš co, ať jde k ní a zkusí s ní poklábosit. Třeba nebude proti nějakýmu tomu špásu, hm?"
  "Především by si měl uvědomit, že takovýto krátkodobý smyslový požitek je ztrátou, nikoliv ziskem. Je ztrátou morální úrovně, i důstojnosti. Jistě by se mu nelíbilo, kdyby o něm kdokoliv smýšlel jako o člověku, který myslí pouze na ukájení svých přízemních tužeb."
  "Jsi fakt samá sranda. Co je mu po tom, jak o něm kdo smýšlí? Důležitý je snad to, aby si něco užil, ne? Hele, přece je to chlap a je k tomu uzpůsobenej. Tak ho nech taky trochu si povyrazit, když už je na tom světě. A vůbec, dej mu trochu svobody jo? Je to na něm."
  "Všechno je na něm. Já se jen snažím ukázat mu cestu."
  "Jó, tu vaši cestu, já zapomněl," zamudroval Černý a dodal:
  "Tak teď ti ukážu, jak to s tou cestou vidím já!"

  Když člověk Soudek míjel onu dívku, zastavil se a oslovil ji:
  "Krásko, ty tady bydlíš?"
  "Proč se ptáte?" odpověděla žena a netvářila se zrovna přívětivě.
  "Víš, říkal jsem si, jestli bys nechtěla zajít ke mě. Já tady taky bydlím a žiju sám. Tak mě napadlo, že bychom si mohli trochu to...jako užít. Co ty na to?"
  "Co si to dovolujete?" okřikla člověka Soudka dívka.
  "To jste se teda pořádně spletl. Jestli mi ještě někdy uděláte takový návrh, můj manžel si to s vámi vyřídí a to budete koukat, co všechno se dá v lidským těle zlomit," dodala a rozzlobená kvapně odešla.
  
  "Takhle se k tobě zachovat, to je teda nezdvořačka. Fakt namyšlená, co?" popichoval člověka Soudka Černý.
  "Ale zkus se zamyslet nad tím, jak se asi cítila, když si v ní hned viděl ženu, která přijme bez rozpaků nabídku k tak přízemnímu počinu," snažil se Bílý nadhodit důvod k úvaze.
   
  Člověk Soudek se za dívkou jen ohlédl a odcházeje ke vchodu do domu si pomyslel:
  "Kráva jedna namyšlená..."
  
  "To je nádherná myšlenka, to je úžo," radoval se Černý. 
  "Tohle je prostě super. Rohatej, chystej medovinu..."
  "I na čistotě myšlenek se dá pracovat, když je k tomu vůle," v klidu pronesl Bílý.
  "Tak to možná jo, ale tenhle člověk na to prostě nemá. A kdyby náhodou měl, pořád jsem tady ještě já a můžu tý katastrofě zabránit."
  "Na to tady přece nejsi."
  "A ty?" ptal se Černý a radil Bílému:
  "Tebe přece vůbec nepotřebuje, jak vidíš. Klidně to nech na mě a najdi si jinej objekt."
  "Víš dobře, že kdyby u něj byl jen jeden z nás, jen těžko by to byl člověk," odpověděl mu Bílý.
  "No to jo, to by byl třeba žába, co?" vysmíval se Bílému Černý.
  "Nebo chobotnice, nebo...já nevím, jaký jiný zvíře. Vykašli se na něj."
  "I kdyby to byl ten nejmenší živý tvor ve vesmíru, stál by pořád za pozornost."
  "No, on by ti to nejlíp vysvětlil ten...jak se jmenoval ten vědátor, co...jo, už vím, Darwin. Ten by ani nestál za tu námahu, mohl bych ho zrovna šoupnout k nám, kdybych to měl na starosti já, si piš!"
  "Darwin byl také jen člověk. Snažil se dát lidem poznání, jak nejlépe uměl. Nedělal to pro osobní zisk, ani tím nechtěl nikomu ublížit. Nechal na ostatních lidech, jak jeho práci přijmou."
  "Víš co, nech to bejt. Ty prostě nedokážeš přiznat, že člověk odjakživa patří k nám."

  Začal se přibližovat večer a ze dne člověka Soudka již mnoho času nezbývalo. Noviny, televize, pár piv...to byly pro něj tak běžné záležitosti, kterými trávil svůj volný čas, že už o nich ani nepřemýšlel. A když se přihlásila únava, dopotácel se ke své posteli, svalil se na ni a za chvíli spal.

  "Bílej, bude jeho půlnoc, měli bychom to sečíst. Teda jestli se na to cejtíš.." prohodil k Bílému Černý, vědom si svého dalšího vítězství.
  "Jistě, dej se do toho."
  "No, takže to máme dva, šest, jedenáct...tohle, ještě tohle...tak to je bomba. Koukej, šedesát dva černejch bodíků. No to je paráda,to je prostě paráda," jásal nadšeně Černý.
  "Výborně," odtušil klidně Bílý.
  "Výborně? Seš si jistej, že ses nespletl? Co je na tom pro tebe výbornýho?" ptal se nevěřícně Černý.
  "Každý ten bod je zároveň pro jiné možnost si uvědomit, co se jim při setkání s ním na jeho chování nelíbilo a můžou si tak uvědomit své vlastní chyby. To je jen malý krůček od jejich náprav."
  "Ty seš teda neuvěřitelnej. Vždycky musíš mít navrch, co? Ale takovou blbinu ti nesežeru, to teda ne!"
  "To není podle mého hloupost. Mnohdy je lepší být vzorem, než učitelem," pronesl vážně Bílý.
  "Hele, víš co? S tím můžeš strašit nějakýho zelenáče, ale mě ne! Mě teda ne!"
  "Chování jednoho člověka přece může ovlivnit úsudek jiných, to je docela dobře možné a vlastně i běžné."
  "Tak až se to někdy stane v tom dobrým slova smyslu, dej mi vědět, jo? A hlavně mi řekni, milej Bílej, proč nad ním vlastně pořád bdíš, když jsem ho zatím každej den dostal na svou stranu?"
  A Bílý odpověděl Černému s úsměvem, který značil, že v člověka Soudka stále věří:
  "Přece pro tu možnost, že by to mohlo být zítra jinak..."

  Okny do ložnice opět pronikalo oranžové světlo pouliční lampy a na nočním stolku stále tikal docela hlasitě starý, velký budík s chromovaným ciferníkem, ale člověka Soudka to při spánku nerušilo. Spokojeně odfukoval a chvílemi se zvuk budíku ztrácel v hlasitém chrápání. A možná...možná se mu zdál nějaký sen.