Cena jedné noci VI. a VII.

Bylo by krásné, kdyby člověka v životě potkávaly jen radostné okamžiky. Realita je ovšem zcela jiná...

Kapitola šestá - Zrcadlo

  U dveří, vedoucích do hlavní haly fakultní nemocnice Na Stránské, zastavily dvě bílé felicie. Z první vystoupili dva muži, jeden v policejní uniformě, druhý v civilu a bez otálení vešli do vnitř. Posádka druhé felicie zůstala sedět ve voze.

  "Dobrý den. Můžete mi poradit, kde bych našel doktora Staška? Reného Staška?" zeptal se policista v civilu sestry, když dorazil k centrálnímu příjmu.
  Ta, aniž by se na muže podívala, odpověděla:
  "Jdete na příjem, nebo na kontrolu? Vaše jméno, datum narození a průkaz pojištěnce."
  Policista se jen pousmál, vytáhl z kapsy služební průkaz, předložil ho sestře a zeptal se:
  "Průkaz pojištěnce u sebe nemám, bude vám stačit tento?"
  "A...promiňte, já netušila, že jste to... Ano, samozřejmě. Doktor Stašek říkáte? Vyjeďte si výtahem do posledního a najdete ho hned naproti v laboratoři. Mám vás ohlásit?" ptala se nyní již velmi ochotná sestra.
  "Není třeba, děkuji. Ale...byla byste tak laskavá a trochu mi ho popsala? Výšku, barvu vlasů a očí a takové ty věci..." žádal sestru policista. Měl již zkušenosti s případy, kdy se hledaný člověk snažil při zadržení vydávat za někoho jiného a tak nechtěl nic nechat náhodě.
  Sestra mu Reného popsala, jak uměla nejlépe. Policista jí poděkoval, pokynul kolegovi v uniformě, čekajícímu opodál a oba se vydali k výtahu. Výtah sjel do přízemí, všichni lidé z něj vyšli a policisté byli jediní, kdo naopak nastoupili.
  "Vždycky se náramně bavím tím, jak se změní chování lidí, když jim ukážu průkaz," prohlásil pobaveně policista v civilu ke kolegovi a zmáčkl tlačítko na ovládacím panelu. Výtah se dal do pohybu...

  René zrovna zapisoval výsledky své práce do počítače, když se ozvalo zaklepání.
  "Magdi, můžeš? Já bych to chtěl dodělat, už toho mám plný zuby," požádal kolegyni, aby se šla podívat, kdo klepal. Do laboratoře totiž neměl vstup povolen ani ostatní personál nemocnice, pouze pracovníci laboratoře.
  "Jasně, už jdu," odpověděla kolegyně, šla ke dveřím a když otevřela a uviděla za mužem v civilu i policistu v uniformě, hned pochopila, že Zuzanino tušení čehosi nekalého bylo správné.
  "Dobrý den. Hledáme doktora Staška," oznámil Magdě policista a ukázal ji služební průkaz. Při tom nakoukl přes její rameno tak, že uviděl Reného, jak pracuje na svém počítači.
  René, zabrán do své práce, je neslyšel a dál zapisoval výsledky. Teprve až oba muži stanuli za jeho zády, všiml si jejich odrazu na monitoru a otočil se.
  "Pan Stašek, že ano?" zeptal se policista, když se René zděšeně zvedal ze židle.
  "Jsem nadporučík Hájek a tady to je strážmistr Daněk," představil policista sebe i kolegu.  
  Renému okamžitě došlo, že spadla klec a zdrceně prohodil k oběma mužům:
  "Tak jste na to přišli..."
  "Ano, tedy byli jsme na tu možnost, že porušujete zákon, upozorněni. Ale to si vysvětlíme až u nás. Pane Stašku, jste zatčen pro důvodné podezření z..."
  "No jo, to můžete vynechat, všechno vám řeknu. Stejně byste na to kápli," přerušil poručíka rezignovaně René a protože k němu přikročil strážmistr s pouty, nastavil pokorně ruce a nechal si je nasadit. Magda jen zírala a když policisté Reného odváděli, beze slova je vyprovodila a zavřela dveře laboratoře.
  "Tak to je síla, budu muset Zuzku u oběda pořádně vyzpovídat..." pomyslela si.

  Od té doby, kdy zastavily u nemocnice dvě bílé felicie, uplynulo jen několik minut, když jedna z nich i s přírůstkem v osobě Reného zase odjela. Dalších pět minut nato se ozvalo zaklepání na dveře Zuzaniny ordinace.

  "Vstupte," nečekala lékařka na sestru, až vstane a otevře.
  "Dobrý den. Jsem nadporučík Hájek a toto je strážmistr Daněk," představil opět sebe i kolegu muž v civilu, když vstoupili do ordinace. "Vy jste paní doktorka Mrázková?"
  "Ano, dobrý den," vstala lékařka a podávala policistům ruku. A hned jim také představila manžele Vesecké.
  "Takže vy jste ta postižená, ano?"
  Marie kývla, i když dost dobře nechápala, jak to policista myslí s tou "postiženou".
  "Takže," pokračoval poručík, "vás, paní doktorko a tady paní Veseckou požádám o návštěvu u nás. Je nutné to všechno sepsat a učinit další kroky. A vy můžete jít klidně domů, pane Vesecký."
  Ten, aniž by chápal, co se děje, se zeptal:
  "A co se vlastně stalo? Proč na policii? To kvůli té nevěře...?" ptal se trochu vyděšeně.
  "Aha, promiňte, vše vám vysvětlím," zasmál se policista. Uvědomil si, že manželé o Reného chování nic nevědí.
  "Víte, když vaše žena vypisovala informace do formuláře, aby se mohl udělat ten test, souhlasila s ním pod svým občanským jménem," odpovídal policista a poté se podíval na Marii.
  "K vaší smůle jej vypracovával zrovna pan Stašek, paní Vesecká. Podle dokumentace zjistil, že jste těhotná a protože v době, kdy jste otěhotněla, měl s vámi poměr, lekl se toho, že je otcem. Jestli opravdu je, nebo není..."
  "Není, samozřejmě. Byla to jen jedna noc a navíc...navíc jsem použila antikoncepci," skočila mu do řeči Marie.
  Karel si nahlas oddechl.
  "Dobře. To ovšem pan Stašek zjevně netušil a tak se rozhodl zfalšovat výsledek. Chtěl vás tak donutit k potratu, aby se vyhnul zodpovědnosti za otcovství. Samozřejmě že další testy by onemocnění HIV vyloučily, ale ty by se prováděly až po jisté době a to už by bylo po všem. A doktor Stašek by měl dost času na to, aby našel nějaký vhodný způsob, jak to vysvětlit a jednoduše by po sobě uklidil. Protože i lékař je jen člověk a omyl je vždy možný, asi by mu to prošlo. Štěstí bylo, že udělal několik chyb, kterých si tady paní doktorka všimla..."
  "Víte paní Marie, začala jsem něco tušit v okamžiku, kdy si René půjčil vaši kartu od kolegy Karáska. Další už z toho jen vyplynulo," dokončila Zuzana objasnění.

  Manželé jen beze slov seděli a nemohli tomu všemu uvěřit. Nemohli uvěřit tomu, že člověk, který se rozhodl svou prací pomáhat lidem, se pokusil o něco tak hrozného...

  "A nemohl bych jít s vámi také? Víte..." požádal Karel po chvíli ticha policistu, ale větu dokončila jeho žena:
  "Pane poručíku, mohl by mě manžel doprovodit? On totiž...prostě bych chtěla, aby byl u toho se mnou..."
  "Samozřejmě, nemám nic proti tomu," a muž se podíval na kolegu v uniformě. Ten jen souhlasně přikývl.
  "A co René...tedy pan Stašek? Co s ním bude?" ptala se Zuzana, když si do kabelky dávala potřebné dokumenty.
  Marie i Karel zbystřili a s nefalšovaným napětím nastražili uši.
  "Pan Stašek se už veze k nám, bude po zásluze odměněn," usmál se poručík a zeptal se:
  "Tak můžeme?"
  "Můžeme," zaznělo trojhlasně a všichni se tomu zasmáli.

  Když odcházeli k policejní felicii, Karel držel svoji ženu za ruku. Neřekl ani slovo, ani Marie nemluvila. Ale přece v tom doteku bylo vyznání a příslib nového začátku.  Začátku se vším všudy...

  Kapitola sedmá - Návštěva

  Manželé Vesečtí již byli několik měsíců rodiči, když u velké, šedé brány nápravného zařízení zastavil modrý fiat.
  "Mám tam jít s tebou?" ptal se Karel Marie, když vystupovala z auta s peřinkou v náruči.
  "Ne, jsi hodný, ale tohle bych chtěla zvládnout sama."
  "Tak jo. Zajedu zatím na benzínku natankovat, možná si dám jedno rychlý kafe."
  "Dobře, tak my jdeme. Dlouho se nezdržíme, tak deset minut," a s těmi slovy Marie odešla. Po pár krocích se ještě otočila a dívala se za odjíždějícím manželem, ale po chvíli již přistoupila ke stráži u vchodu a požádala o návštěvu.

  Když René vstoupil do návštěvní místnosti a uviděl Marii i s děťátkem, překvapením zůstal stát ve dveřích. Chvíli mu trvalo, než došel ke stolu, kde na něj čekala návštěva, jakoby si rozmýšlel, jestli nemá zase hned odejít.
   
  "Marie, já...já jsem..." koktal René, když usedl naproti ní.
  "Nepřišla jsem tě litovat," skočila Marie Renému rázně do řeči a naklonila peřinku v náruči tak, aby René viděl růžovou tvářičku dítěte. "Přišla jsem ti jen ukázat, co jsi málem zničil."

  René se podíval na dítě, o jehož osudu málem rozhodl dřív, než se vůbec mohl začít odvíjet a mlčel. Za chvíli však sklopil zrak a z očí se mu vyhrnuly slzy. Plakal. Bez ostychu a dlouho plakal a vůbec se nesnažil ty slzy potlačit. Marie jej chvíli sledovala, ale rozhodně necítila žádnou lítost nad tím, jak dopadl. Když Reného pláč trochu polevil, prohlásila:
  "Snažil ses rozhodnout o osudu tří lidí. Snažil ses zničit to nejcennější. A podívej se, zničil jsi jen sám sebe," a zvedla se k odchodu. Po pár krocích se však ještě zastavila, otočila se, podívala se Renému do očí a řekla:
  "A mimochodem, jmenuje se Marie." Po těch slovech už odešla a René zůstal sám.

  Černá toyota se proplétala ulicemi, když se přerušila hudba znějící z autorádia a po několika vyzváněcích tónech se ozval hlas:
  "Kde vězíš, Mrázková? Takhle na nás v kuchyni zbude jen hromada špinavého nádobí."
  "Dneska jsi na to sám, Karásku. Já mám pro dnešek už padla," odpověděla se smíchem Zuzana. "A navíc, dneska jdu na veselejší piknik, než je posedávání s gynekologem v závodce."
  Z reproduktorů se ozval pobavený hlas: "No jo, paní doktorko, nějakej novej kapr, co? Gynekolog vám už nevoní? Tak se měj, ahoj zítra," a kolegův hlas opět nahradila hudba.
  "Ahoj, Karásku," řekla si Zuzana sama pro sebe a protože se z rádia ozvaly první tóny "Testify" od jejího miláčka Philla Colinse, přidala na hlasitosti a začala si pozpěvovat.
  
  Když přijela Zuzana k velkému Líšeňskému parku, modrý fiat už stál zaparkovaný u vstupní branky. Zaparkovala tedy hned za něj, vzala z auta košík s obědem a vydala se po štěrkem sypané pěšince k nedalekým kaštanům. Pod nimi seděli na dece Karel s Marií a v peřince spala jejich dcera. Už z dálky viděli přicházet Zuzanu a tak na ni zamávali a začali na dece dělat místo, aby si mohla sednout k nim. Těch několik horkých dní je sblížilo a stali se z nich přátelé.

  Zuzana byla už jen kousek od nich a když viděla, jak vypadají šťastně, pomyslela si:
  "Je zvláštní, jak jedna noc může měnit lidské životy..."