Az budu velkej, to bude paláda!

Také někdy vzpomínáte na dětství?

Stačí, aby se jinak tichým večerem nesla znělka pohádek, uváděná malým klukem, jedoucím na kole a rozhazujícím noviny do všech stran, zvoucím k večerní pohádce na dobrou noc. K čemu že to stačí? Ke vzpomínkám. Ke vzpomínkám třeba na časy, kdy jsem stával ve školce frontu na snídani. S povděkem jsem s kamarády hltal krajíc chleba s máslem a medem a zapíjel to čajem, nalívaným z velké, oprýskané varny. Skříňky v šatně jsme všichni měli označené nějakým obrázkem. Králík, mrkev, kolotoč...už ani nevím, jen sotva bych si vzpomněl. Vlastně ano, na dva ano, pamatuji si na obrázek švestky a malého, červeného bubínku. Ale na žádný jiný.
  Ráno byl pro nás program ve školce nejmilejší. Divoce jsme vběhli do třídy a začala hodina hraní. Vzpomínám si na dětské nářadí, se kterým se dal udělat opravdový úraz. A také na vlak, velký, stavebnicový vlak, do kterého jsem se mohl i posadit, horší bylo se z něj dostat ven. Vybavím si i modré a oranžové žíněnky, na nichž jsme se s chutí hmoždili a lámali, což jsme potom doma zkoušeli praktikovat i na rodičích, ale ti neměli takovou výdrž.
  Nemohu si nevzpomenout na černý, lesklý klavír, na který paní učitelka hrávala, když se v nás snažila rozvíjet ducha hudebního. Rozdala nám nástroje - činely, buben, okarínu (dlouho jsem si myslel, že je to k jídlu), triangl a všemožná třeskochrastibouchadla. Jen stihla říct:
  "Raz...dva...tři...čtyři" a začala padat omítka. Sluch se jí vrátil někdy okolo svačiny. A hned po svačině, když to počasí dovolilo, jsme vyrazili ven. Hřiště, lesy, louky...paráda. Učitelka v roli doprovodu stáda se snažila pro nás vymýšlet spoustu zábavy a her, s cílem co nejvíce nás vyčerpat, abychom jí po obědě dali pokoj a spali. Ano, vždycky po obědě jsme museli na dvě hodiny zalehnout a chrupkat. Nevím, jak je to dnes. Kdybych to nabídl zaměstnavateli, asi bych jej v tu ránu ztratil.
  Po vydatném spánku začal zpravidla náš cílený, leč roztomilý útok na zbývající a stále vzdorující zákoutí nervové soustavy paní učitelky. Otázka: "Můžete se ztišit?" znamenala něco jako: "Uberte ze 110 na 90 decibelů, prosím".
  Nějak brzo odpoledne tenkráte začínalo televizní vysílání, jehož sledování bylo také součástí našeho denního programu. Tím učitelka dovršila svou snahu vítězstvím. Obrázky se začaly pohybovat a my naopak seděli na místě, jako přibytí.
  A tak minuty plynuly a najednou byl čas úprku k domovu. Tu a tam se začali objevovat rodiče a hledat v hromadě sazí tu svou. Parta řídla a já jsem se čím dál více těšil domů. A vzhledem k tomu, že jsem to měl jen kousek, často jsem vyzvedl sám sebe a s pyžamkem pod paží jsem prchl. Doma jsem byl, samo sebou, hrdý na další, pro vývoj mé osobnosti velice přínosný, namáhavý, ale konstruktivní činností naplněný den a podle toho jsem se také cítil patřičně znaven. Takže jsem musel hned ven na vzduch, pookřát mezi své kamarády. A celou tu dobu jsem si říkal, jak je těžké být dítětem. "Jó, az budu velkej, to bude plostě paláda", říkal jsem si tehdy. Ano, život je většinou paláda, ale schválně, kdy Vám bylo lépe...? 
  A to všechno mne táhne zpátky do těch dětských let. Jako bych ani nešel vpřed, jako bych se zastavil někde na půli cesty, kousek za dětstvím a smutně zíral zpátky. Možná mi ten čas chybí, možná to uteklo příliš rychle. Snad se prostě jen trochu hůř srovnávám s tím, že dětství je v háji. A tak si občas jen tak pro sebe řeknu:
  "Jó, být zase na chvíli dítětem, to by byla prostě paráda..."