Zatančíme si v pyžamu? Aneb možnosti zábavy v Číně.

ČÍNSKÁ LIDOVKA. To takhle jednou jdeme podvečerní Šanghají a míjíme menší park. Najednou v rámci běžného pouličního ruchu slyším hudbu. Na konci parku je velký prostor s lavičkami. Ráno zde cvičí milovníci tai-či a večer? Večer se tady tancuje! Starší páry, holky s holkama, kluky s klukama jsem neviděla. A co je k tomu potřeba? Nic, vlastně se hodí flanelové pyžamo a obyčejné papuče styl a lá dědeček. Opravdu, pár chlapíku v tom tančí, zatímco dámy volí šato-zástěry s kanýry a lá babička. Jinak zde vladne příjemná atmosféra. Všichni se baví. A proč ne.

„NEZATANČÍME SI?“ prohodím směrem k manželovi. Vím, jak nerad tancuje. „Nemám pyžamo.“ Odpoví s úsměvem. Tak tedy jindy... 

NEZAHRAJEME SI? Jinak starší generace má v oblibě dámu (xiangqi) a tzv. Obléhaci  šachy (weiqi). Hrát se dá klidně před domem, na ulici. Sedí se na obyčejných stoličkách a ještě se stačí pozorovat okolí a také diskutovat. Na první pohled se mi zdála pravidla jasná, ovšem na druhý i další pohledy jsem pokus zapojit se vzdala. 

PUSTÍME SI DRAKA? Samostatná kapitola je pouštění draků. Baví se všichni členové rodiny. Draci létají do velkých výšek a nejčastěji mají podobu ptáka nebo draka. Akdy se draci pouští? Kdykoliv je volno a chuť. Hlavně v období svátků a slavností, kterých je v Číně dostatek (novoroční oslavy, trvající skoro dva týdny, svátek lampionů nebo existuje i festival v pouštění draků). 

NĚCO ZAJÍMAVÉHO Z KULTURY... Strašně se mi líbila pekingská opera, která je známá a stále oblíbená. Patří mezi několik set oper v zemi (vznikla v období dynastie Qing- 17.-20. Stol.).  A přesto, že jsem jazykově nerozuměla, tak „kostýmová exotika a líčení i téměř akrobatické výkony herců  “ mi vyrážely dech. Náměty ke hrám čerpá z čínských dějin a literatury. Rozeznává 4 hlavní role- mužská (sheng), ženská (dan), veselá postava (chou) a veselá výrazná postava s barevnými vzory na obličeji (jing). 

A  NEMOHU NEZMÍNIT – KUNGFU. Bojová umění jsou samozřejmě  v Číně populární. Existuje spousta bojových stylů. Dvě hlavní skupiny jsou „vnitřní“- jedná se o využití vnitřních schopností a soupeře porazit uhýbáním  a „vnější“ která protivníka zničí silou. 

„Madam, tickets.... kungfu, very good.“ Nutí mi pouliční prodavač lístky na večerní představení, nedaleko Zakázaného města v Pekingu.  Prodavač je milý a působí solidně. Po krátké rodinné poradě mu platíme zálohu na představení v RED THEATRE. Pravda, v ruce máme jen papírek s adresou divadla a mobilní číslo, kdyby se něco stalo. Jednu chvíli mne napadá, že ho asi už neuvidíme. Ale ne, vše klaplo! Čekal na nás i s lístky na dobrá místa v sále. Legenda  Kungfu byla opravdu skvělým zážitkem a ani nevím jak utekla hodina a půl představení. Samotný příběh byl velmi jednoduchý. V sedmi scénách se postupně odvíjí příběh jak se z malého chlapce stává i přes nástrahy zkušený muž. Působivá hudba, perfektní choreografie a skvělé výkony celého souboru, paráda. Něco tak působivého jsem ještě neviděla. 

Pokud pojedete do Číny, určitě doporučuji Kungfu představení v Pekingu. A pokud rádi tančíte, přibalte flanelové pyžamo. A když zůstanete doma – pouštění draka je také prima zábava.