Prasečí chřipka po čínsku

Bílé kombinézy oživly! A blíží se uličkou postupně ke mně. V  ruce mají laserové pistole a míří lidem na čelo. V celém letadle je absolutní ticho, jen pár odvážlivců fotí. Pilot před chvílí ohlásil místo přistání – Šanghaj.  „Ale nespletl se?“  mám spíš pocit, že jsme na jiné planetě a místní obyvatelstvo nás přišlo přivítat. Postavy jsou kompletně zahalené v bílých overalech, jen oči jsou vidět.  Jsou šikmé,  vypadá  to,  že jsme opravdu v Číně.

„Čert!“  Vykřikne náš malý syn na celé letadlo.  Musím  se usmát a vysvětluji mu, že to je pán a čert je přece černý...  Kombinézy nemluví,  jen systematicky každému z pasažérů našeho Airbusu  „sejmou z čela teplotu těla“, další kombinéza zapíše číslo sedačky a výšku teploty,  pak  pokýve hlavou a pokračují,  dokud tímto způsobem nezkontrlolují  všechny v celém letadle,  i když se jedná o klasický odpolední  let z Honkongu.  Po půl hodině se nám uleví, nikdo nemá horečku a ani jiné vnější příznaky prasečí chřipky.  Konečně.  Můžeme vystoupit.  To je dobře, protože představa, že nějakým nedopatřením se „kombinéza splete“  a  naměří mi teplotu a já půjdu na několik dní do karantény, mě opravdu nelákala.  Důležité je, že i všichni ostatní jsou v pořádku, jinak bychom v letadle ještě chvíli zůstali. 

Hurá z letadla, všichni se radostí snad chtějí  ušlapat nebo co. Šanghaj nás vítá, schovaná pod šedým oparem .  Nic moc.  Moderní, nedávno otevřené letiště Pudong nás vždy ohromí svojí velikostí a strohostí zároveň.  Mizí útulnost a zabydlenost jiných velkých letišť.  Ale pozor, kontroly ještě samozřejmě nekončí... kažý máme vyplněný  -zdravotní lístek,  kde jsme museli odpovědět na  spoustu otázek typu – kde a ským jste strávili poslední týden a co hodláte dělat následující týden? 

Čekáme ve frontě a bez problémů můžeme dál na pasovou kontrolu. Ovšem tady musím pečlivé úředníky pochválit. Mají otevřenou zvláštní přepážku pro rodiny s malými dětmi, kde je fronta o hodně menší.  Vše v pořádku a teď zbývají jen kufry! „Dorazí všechny a nepoškozené? A nebudu muset potupně otvírat kufr ke kontrole?“  Ještě si moc dobře pamatuji, jak si minule roztomilý pejsek čuchnul  k mému kufříku a já si chvíli připadala jako „Bridget Jonesová“. Naštěstí jsem se svými polívkami  a bramborovými knedlíky v prášku prošla, ale přesto jídlo už raději nevozím, takže dnes vše v pohodě! 

Po téměř dvou hodinových kontrolách se dostávame do přeplněné haly, kde nás vítají „zajímavé „ reklamy   typu – Vítejte v Šanghaji, lepší město, lepší život! Šanghaj  31.5. 2009