Z deníčku šovinistické pipinky

aneb Pojednání o princích na bílých koních a jiných pohádkových bytostech. ---------------- Byla jsem o víkendu u maminky a ve své stařičké zaprášené knihovně jsem narazila na spisek, který jsem snad kdysi i zakoupila, zpola rozečetla, pak ho někam pobouřeně odhodila a úplně na něj zapomněla.

"Three chicks posing."A.J. French /flickr.com/

Teď jsem tu starodávnou Hausmannovu šovinistickou agitku přečetla celou a dospěla k závěru, že jsem vlastně taky šovinistka.

Jakkoli je autor hrubián a nezdvořák, má v lecčems pravdu. Ženy opravdu jsou, s prominutím, kurvy (píše autor), které „obratně kupčí se svými vaginami, protože mužům kromě nich nemají co nabídnout. Jsou sobecké a přízemní. Kamarádit se s tím nedá, protože proč taky…“

Ne, nečilte se, milé dámy, netýká se to úplně všech žen. Autor prostě měl tu smůlu, že v životě narážel jen a výhradně na samé pipiny ./1/

Mezi pipinou a normální ženskou, říkejme jí třeba suprovka, je mnoho rozdílů. Jednak – těch prvních je velmi mnoho a těch druhých velmi málo. Proto jsou suprovky tak obezřetné, když jde o to, zda se přátelit s nějakou ženou… Opravdových ženských přátelství totiž existuje tragicky málo.

Sem tam sice nějaký sociolog či jiný pavědec prohlásí, že ženy jsou družnější než muži, opak je však pravdou. To, co sociolog pozoruje, jsou totiž téměř výhradně družiny pipin. Pipinčí sněmy se tvoří toliko z žen stejně ošklivých, hloupých, tlustých a zklamaných.

Opravdovost takového přátelství lze snadno otestovat: žádné nevydrží, pokud některá z pipin náhle zkrásní, (vlastním úsilím) zbohatne, či zhubne… Vražte mezi homogenní hejno pipin klín jakékoli jinakosti a během deseti minut je po přátelství.

Dále se pipiny vyznačují tím, že se chovají tak-či-tak, protože jim nic jiného nezbývá. To-či-to pak povýší na přednost a to-či-to se rázem stává i sociálním lepidlem držícím podobné slepičince pohromadě.

Vykradu trochu autorovy myšlenky a shrnu, že pipina se vyznačuje i tím, že:

• ne/pouští svého partnera za kamarády /2/
• není schopna dosáhnout vlastního příjmu a tak se spoléhá na ten partnerův, přičemž tento považuje automaticky za zdroj svého blaha vezdejšího
• svou vaginu používá výhradně jako nástroj pro dosažení předem stanovených cílů; přesto (!) z duše nenávidí situace, kdy by si mohla připadat (!) jako kurva
• … a nenávidí všechny ženy, které nejsou pipiny.

Až do kapitoly XII. mi bylo všechno jasné. Prostě pipiny jsou pipiny, suprovky onen nešťastný autor zřejmě nikdy nepotkal … a tak nám ho nemůže být než líto. Jsme v klidu, protože nás suprovek se nic z napsaného netýká. Naprosto vůbec nic.

Jenže v kapitole XIII. se píše o Princích. Všichni víme, že iluzím o existenci princů na bílých koních pipiny hromadně podléhají. Stačí, aby se dostavil týpek prince jen vzdáleně připomínající a pipinám se podlamují kolena, šílí a zabouchávají se jako dveře od kurníku. To, že se ve filmech a na pódiích velkých festivalů týpci prince připomínající vyskytují, totiž (mylně) považují za nepřímý důkaz, že princové na bílých koních existují.

Dokonce se z nějakého záhadného důvodu domnívají, trubky nerozumné, že princů je dost na to, aby vystačil pro každou snící pipku jeden. Jenže to bychom je, logicky, běžně potkávali v sámošce ve frontě na rohlíky. Což jaksi běžně nepotkáváme, že ano.

Ale já takovýho Prince fakt kdysi potkala. Vysokej, svalnatej, chytrej, úspěšněj sportovec, zcestovalej, prostě pan Úžasný z Úžasňákova. A co se mi přihodilo? No, tak to určitě neuhodnete… rázem jsem se chovala jako pipina nejpipinovatější. Bez mobilu jsem si nedošla ani na záchod, co kdyby volal On. Po každé schůzce jsem mu volala jako první. Zásadně jsem se nechovala jako kurva; to aby si o mně nemyslel, že jsem kurva. V mezičasech mezi našimi schůzkami jsem spřádala plány, jak si za jeho peníze koupíme domeček v Toskánsku a z toho domečku v Toskánsku budeme cestovat po celém světě. Žárlila jsem i na hlasatelky zpráv, když se díval na televizi. Snažila jsem se z divokého lva vychovat domácího pejska. Obeznámena s teorií pavlovova reflexu jsem ho odměňovala za činy dobré a trestala za činy zlé… jen místo zvonečku jsem používala svoje spodní prádlo.

Prince zmateného, prince lapeného, jsem držela v kleštích tak silně, že se jednoho rána z mého láskyplného náručí musel udatně vysekat zlatým mečem a na svém Zlatohřívákovi ujížděl za obzor tak rychle, že se koníkovi za kopýtky prášilo. Naprosto pochopitelně.

Když byl princ za sedmero horami a sedmero řekami, profláklo se, že moje láskyplná náruč nebyla jeho jediným domicilem. V podobné iluzi nás jen v naší ulici žilo asi dvanáct. Inu, princové jdou na dračku; to víte, nedostatkový zboží. Naprosto pochopitelné.

Dnes pokaždé, když se nějaká nápodoba Prince či jiné pohádkové bytosti octne v mé blízkosti, držím se. Jak já se vám držím! Nastavím racio na maximální hlasitost a sama na sebe v duchu řvu: „Mlč! Tohle nedělej! Tohle udělej! Nechovej se jako blbá husa, huso!“ Ale funguje to jen velmi omezeně. Velmi.

A jaké z toho plyne poučení pro život? Některé se tak chovají furt a některé jen někdy… ale pipinky jsme všechny.

No nic, jdu s holkama na pokec a tam to probereme…. :-P

---

[1] A sám si za to může.

[2] Taky vás tak děsí a rozesmívá zároveň, když někdo prohlásí: „Nemohl jsem tam a tam, protože partner mě nepustil?“ Pokud k partnerským vztahům patří i povolovací práva, tak jsem zřejmě kdesi cosi hrubě zanedbala