Nejlepší agitace je žádná agitace

Mám takovej trochu problémek – s dobrými úmysly a agitkami všeho druhu. Například - Píšu pro časopis „LUI“ a ten se vyhraňuje (nejen) jako ochránce práv homosexuálů. Jednak je pan šéfredaktor hodnej a zásadovej kluk, co to myslí dobře, a druhak je to přeci dobrá věc – aby všichni měli stejná práva a abychom se navzájem akceptovali takoví, jací jsme.

Ale no tak, dámy, nehádejte se! :-)/By Powerhouse Museum Collection/

Před pár dny mne oslovil kolega Homolka, že by byl skvělý nápad založit (nejen) Facebookovou skupinu pro ambiciózní holky a že je budem inspirovat k úspěchu v tomhle chlapským světě. A že já tam budu psát budovatelský články a že to bude fajn. Jasně.

Pak mě vztekne boží prostota islamofobiků a napíšu rádoby smířlivej článek o tom, že je blbost stahovat gatě, když brod je v nedohlednu.

Výsledek? Místo méně vášní - více vášní.

Úplně pokaždý, když skrz svět nakreslíte jakoukoli čáru, je to stejný.

Dokud tady nezačal kolega Hrebenar bojovat za práva postižených ani na vteřinku mnou nehla jediná negativní emoce. Vždyť jsem taky bývala „postižené“ dítě a v tom prostředí jsem vyrůstala. Jenže kolega napíše třeba i nevinnou noticku o západu slunce, a já už se čuřím. A přesto je mi jasný, že on to myslí dobře.

Já to taky myslím dobře. Roman Joch to naprosto nepochybně myslí dobře, Ross Hedvicek to myslí dobře, paní Voráčková to myslí dobře, Jarda Vopršálek to myslí dobře... To je dobrejch úmyslů, že by z toho jeden vyskočil z kůže.

A všechny, kdo to myslí dobře, ale úplně jinak dobře, ty nekompatibilní dobře strašně pruděj. A děje se co?

Místo, abychom se navzájem vyslechli a šli si každej dál za svým dobře, ta pruda nás radikalizuje. Obyčejní lidé se rázem začnou dělit na „heterosexuály“ nebo „homosexuály“, „ženy“ nebo „muže“, „pošahané multikultíky“ nebo „realistické konzervativce“, nebo kýho čerta... prostě skupinkuje se to až hrůza.

Ten, kdo o právech homosexuálů nikdy nepřemýšlel, neb je mu celá problematika srdečně putna, je pohledem na gay-pride na náměstí rázem nucen vytvořit si názor. Feministický výkřik frustrované Jarky jej nezbytně dovede k úvahám na téma duševní způsobilost bojovnic za práva žen a exaltované požadavky kolegy Hrebenara zase k přemýšlení nad jejich úměrností.

Když právní bitvy byly dávno vybojovány, je kontraproduktivní pokoušet se hlásat, že všichni by měli homosexuály, ženy, rasově a nábožensky jiné a blablabla brát jako sobě rovné. Jako... je to určitě "hezký a dobrý" - Ale... kdo to tak bral, ten to tak už bere, kdo to tak nebere, ten to tak brát nezačne a kdo se tím nezabýval, ten se nutně naštve, že se tím najednou musí zabývat. Logicky.

Chytří tohle vědí a znají heslo „lidu hry“. Proto nám politici a média periodicky předhazují neřešitelné kvizy typu pro-life pro-choice, eutanázie, pedofilie, rovnost vs. stejnost pohlaví, práva minorit apod.... A my pilně skáčem na lep a nutíme se vytvořit si na věc názor, jako by to snad bylo možný.

Jednodušší hlava se zařadí do toho či kterého názorového proudu a fakt, že i ti hoši a holky na druhý straně mají taky pravdu, statečně nevnímá, aby si nekomplikoval život.

(Jak legračně bezradní v tom jsme napovídají statistiky - u většiny pravo/levých problémů se téměř zázračně vždy rozdělíme na dvě téměř přesné poloviny...)

Když nás na americké vejšce nutili sepsat nějaký názor, vždycky jsem se bavila tím, že jsem si k problému sepsala eseje nejmíň tři – každou náležitě podloženou a každou přesně opačnou k těm ostatním.

Argumentovat je totiž tak trapně snadný. Obhájit jakýkoli názor je směšně jednoduchý. Agitovat PRO anebo PROTI čemukoli je svým způsobem nedůstojný. Je to nefér hra, která nás jen rozděluje a všechna řešení, která eventuelně přinese, jsou ta nejhorší ze všech možných.

Ale dá se to vůbec dělat nějak jinak? Když napíšete článek a nevyhraníte se v něm, jen těžko se doberete nějaké pointy – vím, o čem mluvím, dělám to stále. Vždycky musíte nechat spoustu argumentů stranou, aby vám z toho vylezlo kompaktní „něco“. Když to neuděláte, dopustíte se stylistických zločinů a čtenáře jen naštvete – on se totiž vyhraňovat chce, protože ani on to mnohdy jinak neumí.

Je to ale nutný? Nebylo by lepší, kdybychom my všichni přestali tu vymezovací hru hrát, kdyby psavci psali o všech aspektech diskutovaného, čtenáři o nich byli ochotní přemýšlet a zarputilí agitátoři vymřeli na nedostatek témat?

Správně jste pochopili, že tohle je jediný můj článek, který nemůže mít pointu. Tak vám místo ní alespoň popřeji hezký večer.