Lidi nejsou labutě - pragmatický pohled na nevěru

V životě člověk takřka permanentně sedí na jednom z špičatých růžků bájného milostného trojúhelníku. A naivka by si myslel, že když třetí úhel nevidí, že tam někde není, nebyl a nebo nebude. S trigonogeometrií světa kolem nás se nelze než smířit. Vždycky říkávám, že lidi by si ušetřili spoustu přebytečného trápení a zoufání, kdyby si jen všimli jedné jediné drobnosti. A to, že lidi prostě nejsou labutě.

Prosim Vas, slecno, nechte toho, ja mam doma manzelku! Corbis.com

Vždycky mne lehce zamrzí, když slyším nářky "já jí/mu tak věřil/a, on/a mě podvedl/a" - zamkněte vašeho Alíka na noc do uzenářství a "věřte" mu, že nesežere ani jednu klobásku....

Slovo "nevěra" vychází z "nevěřit, ztratit důvěru". Z nějakého prapodivného důvodu však lidé obvykle důvěru ve vztazích odvozují od jediné (banální) součásti vztahu. Nikdy jsem neslyšela, že by například někdo prohlásil "okamžitě se rozvádím, protože mi manžel neuvařil čaj, když jsem byla nemocná". (a že já bych se v takovém případě rozváděla na hodinu, protože takový přístup svědčí o větší díře v partnerském vztahu než náhodné dovádění s nějakou úchvatně stavěnou mažoretkou).

Patetické doživotní záruky exkluzivního využití partnerova pohlavního orgánu mi přijdou stejně absurdní, jako by si partneři navzájem upisovali pupík nebo levé ucho.
A úplně nejabsurdnější mi přijde, že někdo dokáže pátrat a slídit, přikazovat a zakazovat... zasvětit život všemožným aktivitám chránícím ucho, aby vyženěný boltec někdo neoťapkal.

Tak dlouho byla lidská sexualita démonizována, svazována a znásilňována, až jako by se stala alfou a omegou partnerských vztahů - i jejich hodnocení. A proč právě ona by měla být měřítkem čehokoli?
To vztahy netvoří nic jiného, mnohem mnohem důležitějšího?

Proč se stejně jako "nevěrou" urputně nezabýváme tím, zda partner je nám skutečně "věrný"? Myslím skutečně SKUTEČNĚ. Věrný ve slibech které jsme si dali, stejně intenzivně pracující na společných cílech, stejnou měrou se podílející na domácích pracech a jiných povinnostech, stejně oddaný výchově potomků … prostě zda je to férový parťák, na kterého se můžete spolehnout, když půjde do tuhého?

A až půjde do tuhého, bude sex nějak aktuální? No, to si pište že nebude. Když bude válka, jeden z nás přijde o práci, onemocní dítě… nebo nastane jakákoli jiná fatální krizovka, budeme navzájem potřebovat úplně jiné vlastnosti než je schopnost odolat pokušení krajkového podvazku.

Hypertrofované sexualita člověčího zvířete je přesto neopomenutelnou hybnou silou. Jenže funguje úplně jinak, než jak se nám po staletí snažila naordinovat křesťanská pseudomorálka. Lidská sexualita rozhodně a ani omylem není nástrojem k plození dětí. Kdyby byla, nebyly by samice v permnentní říji. Kdyby byla, pářili bychom se jako jeleni jen v listopadu. Evoluce nebo pánůh nás vybavili schopností orgasmů - schopností prožívat je 365 dní v roce.
A nepřehlédněme - vybavila stejně nejen muže ale i ženy.

K “nevěře” se přiznává 70 procent mužů a 50 procent žen. A myslím, že bude ještě i pár těch, kteří si to nechají pro sebe. Lidskou sexualitu považuji za druh intimní komunikace. Sex není způsob, jak si “povídat” s každým, ale prostě přihodí se různý věci.

Jsme my nevěrníci zhýralci a nemravové? Jsou naše partnerské vztahy nekvalitní a určené k záhubě? Nemyslím si to.

Nepovažuji sex za střed všehomíra, ale dobře vím, že život je složitý a kdo se nevyhýbá kontaktům s dalšími lidmi, nevyhne se ani situaci, kdy je neodolatelně eroticky fascinován člověkem jiným, než je jeho partner. Komu se to nepřihodilo není světec, je víceméně výjimka. Těm to přejme, mají o komplikci méně. Ale to, že se do podobné situace nedostali jim v žádném případě nedává právo odsuzovat ty, kdo se do ní dostali.

Světem pobíhají úžasný a neodolatelný divoženky a já nechci, aby se kvůli nim z mého muže stal frustrovaný chuděra, který si začne kousat nehty, nebo poleze domů po okapu, abych se náhodou nedověděla, že jsou. ... klííd, já dávno vím , že jsou. :-) Nevřískám blahem, pokud se nám nějaká "přihodí", ale chápu, že věci se prostě dějou.

Můžu se mýlit, ale myslím, že funkční může být jen vztah založený na otevřenosti a upřímnosti. Skutečné partnerství mohou mít jen ti, kdo svět vidí hodně podobně. Nechci po svém partnerovi slib “věrnosti”, protože ani já mu nic podobného neslibuji. Kdybych něco takového slíbila, budu lhářka a naivka. Slibuju ale věrnost ve věcech důležitých, respektive v těch, na jejichž vzájemné důležitosti jsme se oba shodli. A shodujeme se na tom, že máme jiné priority než si vzájemně přepočítávat kondomy v peněženkách.

Vím, že mi někdo bude argumentovat... a kde je LÁSKA? Lásce z románů, lásce kudlančí a pažravé její růžový kabátek nevěřím.
Pravá láska nežádá, nenárokuje, pravá láska prostě jen tak je. A s tím, kdo s kým spí, souvisí jen velmi volně. Za zneužívaným slovem láska se často skrývá obyčejné majetnictví a požadavek na "věčnou věrnost" je až příliš často nebezpečně svázán s obyčejnou nejistotou a strachem, aby se náhodou neprofláklo, že jsme horší milenenka než slečna na druhé odvěsně.

Neříkám, že jak svět funguje je báječné a nej. Ale prostě tak funguje. Je lepší se s tím smířit.