„A na zadek se z tebe nikdo neposadí,“ pravila.

Ve středu ráno jsem se probudila, rozespale mžourám kolem sebe a … šok! Divná cizí osoba, pod plachetku zjevu nevábného, rozvalovala se mi na gauči, kouřila cigáro a popel drze klepala na zem:

/Flickr.com - The Commons/

“Jó, milá zlatá, tos’ mě tak brzo nečekala, co?”

Žádám, aby se legitimovala a přemýšlím, jak zpevnit malíkovou hranu.

„Kočenko blonďatá, netvař se, že nevíš, kdo jsem. Jsem tvoje Krize Středního Věku, přece!“

Ne, že bych o ní neslyšela; ne, že bych o ní nečetla. Ale v pětatřiceti? Fakt docela překvápko.

„Tady jsem si donesla takovej seznámek. To víš, broučínku, MY v tom máme pořádek (významně se podívala směrem do kuchyně). Je to tvoje písmo?“ V kostnaté ruce ta osoba třímá otrhané listy z mých dávných deníčků. Má přání a předsevzetí, moje nejtajnější tajnosti.

„Poženu na vás Úřad na ochranu osobních údajů!“ vyhrožuju kňouravě a zarývám nehty do polštáře.

„Takže je,“ ušklíbla se babice a obřadně si naslinila inkoustovku. „Nezdržuj, nemám dneska jen tebe. V rychlosti si to tady zrekapitujujem’ - Medaile z olympiády, máš?“

„Nemůžu za to, že mě z tý gymnastiky vyhodili, že prý jsem moc velká a tlustá. Ale dyť já v osmi vážila jenom dvacet kilo!“

„Takže si píšu nula.“ A červeně to s gustem odškrtla. Rozhlédla se kolem a povýšenecky se ušklíbla: „Vila na Madeiře s výhledem na záliv…ccc. To červený venku, to taky není žádnej Jaguár, co?“

„Mám tu škodovku ráda.“

„To máme další nulu,“ odfrkla si.

„Prosím vás, osobo, dejte mi pokoj! Že jsem si kdysi měla nějaký pitomý přání a nakonec mě to v životě zaválo jinam, to snad není žádnej zločin, ne? Blbý hmotný statky (fakt takhle mluvím), to mě přestalo bavit hned potom, co jsem se seznámila s panem K – miliardy měl a k čemu mu to bylo? Nešťastnej byl jak oukropeček. Od tý doby mě peníze fakt nemotivujou.“

„Váááážně? No ty jsi rozkošná kecka. Tak aspoň nějaký jiný úspěchy, hmm? Podívej se na svý kamarády – fabriky řídí, koncerty maj vyprodaný, vztahy uspořádaný. Šilhavá Julie lítá s helikoptérou jako instruktorka! Lenka vždycky chtěla nemocnici pro handicapovaný zviřátka a má co? Má nemocnici. A co máš ty, prdelko?“

„… já… já…“ – mám se zas vymlouvat? Prostě nic neumím, neznám, nemám. Co hůř, já už ani nic nechci, protože vážně nevím, co chtít.

"Kariéra?"

"To mě nebavilo. Prostě se neumím tvářit vážně na tříhodinový poradě o červené červenější a modré modřejší pro logo dceřinný společnosti..."

Jen si poklepala na čelo a pokračovala: „Vysoké školy?“

Sveřepě mlčím. Přece babici neprásknu, že už jsem vzdala třetí. Furt se stěhuju, práci na osm hodin denně neznám, vždycky se vyklubou nějaký prioritnější věci… Milovala jsem je, ale nestíhám, no.

Ženština jako by mi četla myšlenky a v papíru málem udělala dírku: „Chytrá jako rádio a lempl k tomu,“ zabručela si pod vousy.

Už už jsem vyskočila z postele, že na ní použiju hmaty a chvaty, ale pak jsem se raději zachumlala hlouběji do peřin. Pravdu má, čarodějnice, lempl jsem.

„Knihu máš?“

„Ještě není hotová.“

„Po dvaceti letech?“

„Prostě mi to trvá. Ale pomáhala jsem Havlíkovi s těma jeho, píšu do časopisů…. mám … mám blog na iDnesu!“ vítězoslavně jsem si vzpomněla. Aspoň něco, co mě nepřestalo bavit po dvou měsících...

„No, tak z toho se u nás nahoře taky nikdo na prdel neposadí. Tak laskavě zvedni tu svojí a snaž se. Víc!“

Puf! a baba byla pryč.

Na pruhované peřině mi přistál průpis mého dosavadního vysvědčení – samý křížky, samý nuly, tři vykřičníky k tomu. Pod tím datum, podpis a poznámka: vyřízeno, přebírá si Zubatá.