Zoufalství

Zhasl. Místnost se v první okamžik zahalila do naprosté tmy. Po chvíli bylo možné pomalu rozeznávat obrysy nábytku a větších předmětů. Pro člověka, který se tu nevyznal, by pohyb zde byl něčím naprosto nepředstavitelným. Jeho byt byl v nejvyšším patře panelového domu a světlo z pouličních lamp a projíždějících aut sem už téměř nedosáhlo. Pro něj to však byla hračka i v téhle noční době a bez jakéhokoliv osvětlení, znal svůj byt dokonale.

Aby taky neznal, už několik let se o něj stará a vybavuje doplňky a nábytkem. Sám? To ne. Pomáhala mu ona. Vždy, když nevěděl, co by ještě přidal, přitočila se k němu a s výrazem dítěte, které právě něco provedlo, mu vnukla další nápad. Bylo mu s ní dobře, vzájemně se doplňovali a všichni jejich přátelé je od začátku pokládali za dokonalý pár. Oni dva vždycky tvrdili, že se spolu vznáší na obláčku lásky.

Spolu vybírali i tenhle byt. Bylo to dokonalé. V nejvyšším domě ve městě a hned v tom nejvyšším patře, aby na ten jejich obláček mohli nastupovat v kteroukoliv denní i noční dobu. Miloval ten byt, ale hlavně miloval ji. I ona milovala jeho. Jen jedno bylo zvláštní. V bytě spolu trávili spoustu jejich volného času. Plánovali, jedli, bavili se, nebo se váleli v obrovské posteli, která byla dominantou ložnice. Ta postel, to byl první kus nábytku, co sem společně pořídili. Přesto se sem úplně nenastěhovala. Nežila s ním. Vždycky, když se jí zeptal, proč se k němu nenastěhuje, aby nemusela bydlet v té zatuchlé ubytovně, s úsměvem mu odpovídala, že hrozně ráda vidí, jak se mu rozjasní tvář, když se objeví ve dveřích. Prý se tím utužuje jejich láska a až přijde ten správný čas, tak se nastěhuje. A pořád se tak upřímně smála. Nemohl jí nic vyčítat, ani jí nedokázal odporovat, tak moc ji miloval a tak moc se nechal přesvědčit, že má pravdu.

Pohled pomalu prosakuje tmou víc a víc. Přece jen dnes měsíc vstoupil do úplňku a všechno je, zdá se, mnohem jasnější. Na stole stojí nedopitá sklenice a prázdná láhev dopadla do rohu místnosti, kde se po nárazu na mramorovou dekoraci roztříštila na tisíce střepů, které se v odrazech měsíce třpytily jako perský koberec posázený drahokamy.

Dnes ráno nevstal, nemusel a ani nechtěl. Byl víkend a budík nevyváděl jako každý pracovní den v pět. A navíc ona tu nebyla a nebylo ani pro koho připravovat ranní kávu a snídani. Měli se sejít dopoledne, ale nepřišla. Myslel si, že ještě spí po téměř probdělé noci, kdy se rozloučila, nastoupila do taxíku a mizela v pomalu se probouzejícím jitru. Nezlobil se. Usmál se při představě, jak je určitě zabalená do peřiny až po krk, schoulená v poloze embrya, jak ji znal, když spali společně v jejich posteli. Začal přemýšlet, čím ji překvapí k obědu. Zběžně prohlédl lednici. Takhle to si nepůjde, pomyslel si. Rychle se převlékl a už se hnal ulicí. Naštěstí na konci bylo bistro, které už mnohokrát využili, když je přepadl hlad po vášnivém prožitku. Objednal nějaké kuřecí kousky s opékanými bramborovými lupínky. Nemusel čekat dlouho. Dívka mu zabalené jídlo přinesla během pár minut, ještě než stihl dopít kávu. Tuhle holku ještě neznal, byla tu nová. No jo, začaly prázdniny, tak se brigádníci jen hrnou. Když mu objednané menu předávala, mile se na něj usmála. Moc si toho nevšímal, rychle zaplatil a spěchal zpátky. Co kdyby na něj už čekala. Jenže to ještě netušil, že to byl poslední úsměv toho dne.

Doma nikdo nečekal, bylo tam stejné ticho, jako když odcházel. Cosi mu sevřelo hruď, možná strach. Ale z čeho? Opustila ho snad? Rychle takové myšlenky odehnal. To je nesmysl, nikdy by to neudělala. Vzal do ruky telefon. Nejdřív snad esemesku, nebude přece moc dotírat. Netrpělivě přecházel po bytě od ničeho k ničemu. Půl hodiny je v tuto chvíli nekonečně dlouhá doba. Začal se třást nervozitou a jídlo pomalu stydlo na kuchyňské lince. Než si to uvědomil, už zase držel telefon v ruce, ale tentokrát se ve sluchátku ozýval vyzváněcí tón. Dlouho, moc dlouho. Nebrala to a ani nepoložila. Během okamžiku sedí v autě a poloprázdným městem se řítí k ubytovně.

Vedle sklenice na stole se zaleskne popelník, ve kterém ještě doutná nedopalek cigarety. Skrz otevřený balkon je mnohem více slyšet ruch z ulice, dnes na tuhle ulici nezvyklý. Dokonce je slyšet i siréna sanitky a policejního vozu. Ale když to vedro je tak nesnesitelné.

Na ubytovně ji nenašel. Vrátná mu sdělila, že o ní nic neví a klíč od jejího pokoje visí mezi klíči od pokojů, které jsou prázdné. Jenže ona nastoupila službu tak před dvěma hodinami. Předchozí vrátný skončil, možná ten by mu mohl říct víc. Jenže kde ho najít? Prý nebude daleko, určitě ještě sedí v nedaleké hospůdce. Těch pár minut, než otevřel dveře od blízkého pohostinství bylo nekonečných. Byl tam. Popíjel si své pivko a bavil se. Dřív než si rozmyslel, jak se ho zeptat, vrátný si ho všiml a hlavou pokynul, aby přisedl ke stolu. Vídali se, když ji čekal před ubytovnou. Neměl chuť si sedat, když nevěděl, co je s jeho obláčkovou láskou. Stařík se při pohledu na něj netvářil zrovna vesele a jeho slova mu brala dech. Přišla nad ránem a za hodinu už ji odvážela sanitka do nemocnice.

Na víc nečekal, uháněl k nemocnici. Ptal se na ni. Odpověď na všechny jeho otázky byla stejná: "Vy jste příbuzný?" ‚Ne, nejsem, ale my se milujeme! Kde je?‘ Nikdo nic neřekl. Byl už tak vyřízený, že začal běhat po pokojích a hledat ji sám, když mu nikdo nic nechtěl říct. Nakonec ho chytil jeden mladý doktor a vytáhl ho ven. Musel vynaložit hodně síly, aby to dokázal. Zoufalý člověk má v sobě obrovskou sílu. Teď uslyšel skutečnost, kterou nikdy slyšet nechtěl. Dokonce ani v nejdivočejších snech by ho nenapadla. "Byla moc nemocná, je mi to líto, její srdce to nevydrželo." Chtělo se mu zvracet, jako ve snu se vypotácel před nemocnici. Auto nechal tam a vracel se domů pěšky. Proč? Proč mu nic neřekla?

Byt je najednou tak prázdný a zbytečně velký. Byl večer, jenže není proč a na koho čekat. Otevřel láhev toho nejtvrdšího, co měl. Potom otevřel balkon a nadechl se.

Zhasl...na ulici pod okny jejich vysněného bytu.