"Tvůrčí krize"

Tak už dost! Nemůžu být přece celou dobu zaškatulkován svými články do toho temna. Dost bylo depresí a smutných textů. Teď napíšu něco, něco veselého, co potěší a pobaví.

Sedl jsem si ke stolu, beru tužku, otevírám sešit a ... a nic. Dobře, musím si dát dohromady ideu, nápad. Samozřejmě dostatečně optimistický. Probírám se svými myšlenkami a vzpomínkami. Ne, že by těch veselých příhod bylo málo, co jsem zažil, ale zrovna teď mě žádná nenapadá. Úplně žádná teda ne, ale ty, na které jsem si vzpomněl, se zrovna publikovat nedají.

Takže jinak. Musím na to jít jiným způsobem. Co takhle nějaká pěkná, veselá hudba? To by potom mohlo jít. Z reproduktorů se v momentě na mě valí spousta příjemných tónů. Hned je mi veseleji a nohy si samy podupávají do rytmu bez ohledu na mou vůli. Snad už ... Tak zase ne, myšlenka utekla. Pomalu listuji fotkami a culím se na monitor jako pako, ale co psát mě opravdu nenapadá. Sakra, přece to pro mě nemůže být takový problém.

Ha, čokoláda! Ta by mohla příjemně navnadit smysly a potom ... potom už to bude brnkačka. Hmm, padla celá tabulka a zase ani čárka. Papír pořád zeje prázdnotou a linky se mi vysmívají. Námět, ten proklatý námět.

Otevírám vyhledávač a zadávám heslo „štěstí“. No podívejme se, kolik toho tady máme. Takže to určitě nebude žádný problém. No jo, jenže ono pořád nic. Co je tohle? Endorfin – hormon štěstí... Otevírám stránku a čtu: „...způsobuje dobrou náladu, pocity štěstí, tlumí bolest ... je obsažen v čokoládě ...“ Asi hodně málo, když nezabrala. „... vyplavuje se při stresu a svalové zátěži ...“ To je ono! Pár cviků a bude to. No sláva.

Ztěžka se zvedám z podlahy a popadám dech. Tak a teď rychle ke stolu. Pohrávám si s tužkou a v hlavě úplně vygumováno. Hledám dál. Kde se stala chyba? Tady to je. „... začíná se uvolňovat a navozuje pocit ‚popadnutí druhého dechu‘ ...“ Pravda, tak dlouho jsem zase necvičil. Tak to zkusíme. Rychle se oblékám do sportovního a už letím ze schodů. Pár koleček kolem sídliště mě nezabije a navíc prospěje mému psaní. Běžím. Docela to jde, zatím. Čekám, až se unavím a přijde ten slibovaný „druhý dech“. Síly postupně dochází a slíbené nepřichází. Jazyk už vláčím po zemi a plíce jsem už dávno nechal někde daleko za sebou.

Tak a stačí! Přece se nestrhám kvůli nějakému článku. Jdu domů, dám si sprchu a raději se zase vrátím ke své „šedé škatulce“.