Svědomí

Ticho pročíslo zasvištění biče následované silným plácnutím, jak jeho konec dopadl na nahá záda. Mladík vykřikl. ‚Proč? Proč právě já?‘ Hlavou mu proudí myšlenky šílenou rychlostí, že není schopen se žádné chytit. Kdesi za ním, kde mohl jen tušit přítomnost bytosti, která mu způsobuje bolest, zazněl poprvé hlas: „Můžeš si křičet, jak je Ti libo, nikdo Tě stejně neuslyší a pro mé uši je to přímo rajská hudba.“ Na chvilku opět udržel pozornost. Ten hlas. Už ho slyšel. Ale kde to jen bylo? Rychle se snaží uspořádat si střípky několika posledních hodin. Divoká jízda s kamarády v baru, litry alkoholu různých značek a barev. ‚Proč jsme toho tolik vypili? To je konec.‘ Není schopen si vzpomenout. Kromě bolestivého krvavého šrámu na zádech, jehož okolí zdobí kapky krve, pomalu se sunoucí směrem k podlaze, ho trápí těžká kocovina, ze které se ne a ne probrat. Na druhou stranu je to jeho štěstí. Díky ní bolest ještě nevnímá její plnou silou. Později bude hůř.

„Tak jaké to je?“, ozvala se znovu ona. Ano, ona. Teď už si je jistý, že ten dívčí hlas poznává. Dlouhé blond vlasy splývaly podél jemných záhybů její jemně pobledlé tváře, kterou zdůrazňují pronikavě modré oči. Ach, ty oči. Byla krásná, jako víla z pohádky. Lehce se vznášela nad tanečním parketem v sále vedle baru, kam se po půlnoci vpotáceli on a jeho kumpáni. Už měli hodně vypito a nikdo z nich pořádně nevěděl, co dělá, protože vůle ovládat tělo i mozek byla už úplně otupena alkoholem. Tam ji viděl, jak se jemně pohupovala v bocích. Dokonce se usmála jeho směrem a při tom svůdně pohodila svojí zlatou hřívou. Ano, už si vzpomíná. Byla nádherná a její oči byly laskavé a plné touhy. Za bouřlivého smíchu a přátelského poplácávání kamarádů se vydal jejím směrem. Už si ale v těch velkých modrých očích nevšiml záblesk strachu. Strachu z něj. Přistoupil pomalu k ní a nejdřív se snažil připojit se v tanci. To mu moc nešlo, protože démon lihového oparu byl už příliš silný a naprosto ovládl jeho tělo. Vsadil tedy vše na svůj „intelekt“, oslovil ji. Chvíli nereagovala a tvářila se, že jeho hlas se ztratil v decibelech hudby, která bušila do křepčících postav obrovskou silou. Zkusil to znovu, přidal na hlase a naklonil se blíž k místu, kde pod vlasy očekával její ucho. Trhla sebou a podívala se na něj. Přitom se o pár centimetrů stáhla a její úzké ruce se zkřížili někde mezi jejich těly. Nevnímal tento obranný reflex a snažil se přiblížit víc. Takový odpor nečekal. Ty jemné dívčí ručky se rychle vymrštily proti němu a zasáhly ho do ramenou. Vykřikla. Počkat, tohle není její hlas! Tak sakra, kde ho slyšel?

Další zasvištění jej probudilo do reality. Nestihl se připravit na dopad biče, protože jeho smysly byly pořád ještě otupeny. Rána byla ještě silnější. Zatnul bolestí všechny svaly, ale stejně z jeho hrdla vyšel výkřik, o kterém by se s úspěchem dalo pochybovat, že patří lidské bytosti. Další krvavý šrám ozdobil jeho tělo, o které tak pečoval a byl na něj tak pyšný. Chtěl se otočit, ale nemohl se ani hnout. Jakýkoliv pohyb mu způsoboval bolest. Podíval se na své ruce. Zápěstí bylo pevně svázané a pod pouty se skvěly pěkné modré podlitiny. Zbytek jeho obnaženého těla na tom nebyl líp. Už ví, proč se nemůže hýbat, teď jen zjistit proč tu je a jak se sem dostal. „Co?“ zachroptěl, jeho hlas už snad ani nebyl jeho. Slyšel, jak si zapaluje cigaretu. „Říkal jsi něco?“, rozlehlo se jízlivě místností.

„Co tady dělám?“, sebral zbytek síly a odvahy.

„Ty nevíš? To bude asi dlouhá noc.“

Už jen ta představa, že to bude pokračovat nekonečně dlouho, v něm probudila zoufalství. Zkusil sebou zacloumat, jestli provazy nepovolí. Odpovědí mu byl její smích. Nehraný, upřímný a přitom děsivý.

„Přírodní materiály jsou přírodní materiály, my ženy o tom něco víme. Nesnaž se, pustit Tě můžu jenom já. A to se nestane!“

Teď už zoufalství naprosto ovládlo jeho mysl. Snažil se uvolnit z pout vší silou, řval, a přitom si způsoboval pořád větší bolest.

„Měl by ses uklidnit nebo mi tu zhebneš hned. A to přece nechce ani jeden z nás.“

Naděje. To pověstné světýlko v tunelu. ‚Je šance, že se z toho dostanu. Dost, musím si to srovnat v hlavě.‘ Ve spáncích mu silně buší, jak se snaží si vzpomenout na minulou noc. Ten náraz bledých ruček a opilost způsobili, že neudržel rovnováhu a spadl na zem. Ona se jen prosmýkla mezi tanečníky a zmizela. Těžce se zvedl z parketu a potácivě se dobelhal zpátky k baru, kde jeho snažení i ten potupný výsledek sklidil velký „úspěch“. Následovaly další dávky alkoholu, ve kterém se utopily i vzpomínky na ni. ‚Co dál? Co bylo dál?‘ Hučí mu v hlavě ta zatracená kocovina. Probral ho až čerstvý vzduch, kam ho z baru vyvedli. Dva s ním měli těžkou práci. Chvilku seděl opřený o zeď domu, až našel odvahu vstát. Podařilo se, sice ještě vrávorá a na nějaké složitější tělocvičné úkony to není, ale přece jen je schopen se udržet na nohách a jít. V tu chvíli ji uviděl znovu. Stála na rohu a povídala si s nějakou kamarádkou. Dobře se bavily. Zřejmě na jeho účet, prolétlo mu hlavou. Vztek. Jak snadno opilý člověk podlehne vzteku. Chvíli je mlčky jen pozoroval. Potom je viděl se rozloučit a odcházet. Udělal první kroky, pomalé a trochu nesmělé. Ale po chvíli získal jistotu a vrhl se za ní. Dohnal ji v tmavé uličce, kde snad ani nebyla žádná okna. Jak moc mu dnes štěstí přeje.

„Počkej! Chci Tě doprovodit, když jsi mě tak ztrapnila!“

„Nemám zájem!“

„Ale já zájem mám, to je hlavní.“

„Pusť!“

Držel ji ve svém sevření a už ji nepustí, i když sebou škubala statečně.

„Okamžitě ji pusť!“, ozvalo se za ním. Prudce se otočil, aby se podíval, kdo to křičí. Na tenhle rychlý pohyb ještě jeho tělo připraveno nebylo a zavrávoral tak, že se musel sklonit a rukou se přidržet asfaltu. To ho zřejmě zachránilo, protože nad jeho hlavou prolétla ocelová trubka. To v něm rozjelo adrenalinové opojení. Už si pamatuje jen střípky. Tělo rusovlásky narazilo na zeď a zůstalo bezvládně ležet na chodníku. Stejným způsobem naložil i s blondýnou. Ale v jejím případě zašel ještě dál. Když tam tak bezvládně ležela, ukojil s jejím tělem ještě svou sexuální touhu. Prostě ji ten večer musel mít. Potom se odpotácel ani neví kam. Snad zapadl do nějakého domu a tam usnul. Probudil se až tady.

„Co je s ní?“, našel odvahu se zeptat, když si uvědomil, že hlas patří rusovlásce.

„Ale! Pán si už vzpomněl? Zabil jsi ji, ty prase!“

„To jsem opravdu nechtěl! To byla náhoda!“, snažil se bránit poslední záchvěvy živoucího rozumu, ale spíš přesvědčoval už jenom sám sebe.

„To jí budeš moct říct potom sám. A teď, když už sis vzpomněl, tak si dáme pauzu.“

Dřív než stačil zareagovat na její slova, všechno utichlo, tma. Jeho tělo, spoutané u jakési konstrukce se uvolnilo a mezi jeho vlasy se objevila krev. Ta stejná krev, která zůstala s kousky jeho kůže a vlasy na ocelové trubce, kterou pevně ve svých rukách svírala ona.