Svědomí II.

Probral se. Ale snažil se raději nedat ani náznakem najevo, že je už při vědomí. Měl normální lidský strach. Bál se, že je tam pořád ona. Stále schoulen v poloze bezvědomého muže tiše a bez hnutí naslouchal. Čekal nějaký zvuk, který by ho varoval. Ale nic nepřicházelo, vůbec nic.

Je zvláštní, jak dlouho člověk ze strachu vydrží bez hnutí, nebylo to jen pár minut, mohlo to trvat déle než hodinu, než konečně našel odvahu a otevřel oči, aby se zkusil rozhlédnout. V šeru, které pohlcovalo obrovský prostor, kde on byl jen střípkem v rohu, nebylo téměř nic zvláštního. Vypadalo to jako starý opuštěný sklad a on vůbec netušil, kde je. Ale v tuhle chvíli pro něj bylo nejdůležitější, že ona tam už nebyla. Vydechl si. Tak už to skončilo a on je naživu. I když jeho tělo bylo hrozně zbídačené, on byl šťastný, že to přežil.

Ale tenhle pocit trval jenom chvíli, než mu zase tělem projel strach a vzpomínky na poslední zážitek, nejhorší zážitek jeho života. ‚Co když se vrátí?‘ Tahle myšlenka se neměla v jeho hlavě vůbec objevit. Zase ten pocit chromé mysli, ale tentokrát jiný než předtím. Strach z ní vyplavil do jeho těla obrovskou dávku adrenalinu. Napnul všechny svaly, aby se pokusil uvolnit sevření provazů. Ale i přes to, že se mu podařilo částečně uvolnit jejich zařezávající se stisk, nedokázal to. Byl příliš slabý, vysílený prožitou bolestí, hrůzou a vzpomínkami na jeho největší chybu v životě.

Odpočíval a čekal. Na co? Sám nevěděl. Snažil se myslet, ale všechny možné nápady byly k ničemu. Už mu zbývalo jen doufat. Doufat, že ho tu snad brzo někdo najde a odvede pryč z tohohle děsivého místa, na které nikdy v životě nezapomene. Náhlý záblesk naděje vlil novou sílu do jeho těla. Mobil! Kde je? Měl ho přece v kapse kalhot, podle něj by ho mohli najít, jestli se tedy už úplně nevybila baterie. Ale někde četl, že prý i tohle dokáží. Jenže vůbec netušil, jak dlouho tu vůbec je, ale přece jen naděje to byla. Napnul krční svaly, aby se rozhlédl ještě jednou kolem sebe. Oči se snažily propátrávat každý kousek zašedlé místnosti a on musel překonávat obrovskou bolest, kterou mu každý, i jen nepatrný, pohyb způsoboval. Uviděl ho. Není ještě všechno ztraceno, má šanci, i když asi mizivou, ale má ji. Jen na tu dálku nebylo rozeznat, jestli je ještě jeho telefon funkční, ale on přesto začal doufat v lepší konec.

Uvědomil si ale něco zvláštního, takový nepříjemný pocit. Vrátil se zpět ke svým kalhotám. Nejdřív na nich nenašel nic zvláštního, ale jeho instinkt mu napovídal, že něco není v pořádku. Byly celé mokré. Tedy ne celé, ale tak nějak zvláštně. To přece není normální. Kdyby přece jen v bezvědomí uvolnil své tekutiny, tak by ty kalhoty byly mokré jinde a jinak. Nohavice se lepila hodně nepříjemně. Co to jenom může být? Mozek začal zase pracovat na plné obrátky. Najednou se mu nedostávalo vzduchu a začínal se zalykat.

Objevil to a jeho objev byl pro něj drastický. V jeho boku zela velká řezná rána, kterou jeho tělo opouštěla tmavá tekutina, bez které není možné žít. Panika pohltila jeho mysl. Co má dělat? Veškeré poučky, jak se v takových chvílích zachovat byly k ničemu, když měl ruce svázané. Jediné, co mu v tu chvíli připadalo jako spásná myšlenka, provedl okamžitě. Skrčil se v pase, jak mu jen pouta dovolovaly, aby trochu zabránil krvácení. Jenže to moc nepomohlo. Cítil najednou obrovský chlad. Neví, jestli byl způsobený jeho strachem ze smrti nebo obrovskou ztrátou krve, ale účinek se začínal dostavovat. Byla mu zima, celé jeho tělo se roztřáslo. Nebo to snad byly jen předsmrtné křeče? Nevěděl a klepal se jako by v tu chvíli byl na severním pólu.

Krvácení nezastavil. Teď už mu opravdu nezbývá než čekat. Teď už ví na co. Na smrt, která už jistě kolem něj krouží a chechtá se svým beztvarým obličejem. Povoluje stisk jeho zraněného boku a snaží se smířit se s tím, co provedl. Vzpomíná na neznámou blondýnu a v duchu ji prosí o odpuštění. Omlouvá se všem lidem, o kterých si myslí, že jim někdy nějak ublížil. Je unavený. Jeho víčka pomalu klesají a on ví, že je to konec. Ještě si vzpomněl na Boha, jen neví, co mu říct, a tak jen prosí. Jako každý člověk, který má strach, co bude potom. Zdá se mu, že se mu zjevují jeho předci v čele s tou krásnou blondýnou, přicházejí si pro něj. Je připraven. Teď si ho vezmou s sebou. A v dálce ještě slyší: „Už ho máme! Tady je!“