Nový začátek

Je to jen takový okamžitý nápad, o kterém ani netuším, jestli dojde nějakého pokračování, nebo vůbec nějakého konce.

"Ne", jemně mi přitiskla svou hebkou dlaň na pootevřené rty, které se chystaly promluvit. "Nekaž to nějakými slovy, která stejně nic neznamenají. Jsou to jen slova." Podíval jsem se jí do očí a hledal v tom bludišti emocí aspoň náznak něčeho, co by uklidnilo mou rozbouřenou mysl. Nic takového jsem ale neviděl. Jen drobné jiskřičky, které vypovídaly o její touze po každém smyslném okamžiku, který jí dokáže život nabídnout.

Její tvář se uvolnila a rty vykouzlily uklidňující úsměv. Její ruka jemně obkroužila mou tvář a vklouzla mi do vlasů. Na ústa přistál lehký, ale dráždivý polibek, který opět probudil obrazy předchozích okamžiků. Potom zašeptala: "Už to nezkoušej, jinak všechno zkazíš. Rozumíš?" Hlava mi kývla v souhlasu, aniž bych chtěl, a já si okamžitě uvědomil, jak moc jí v tenhle okamžik lžu. Vlastně lžu i sobě, jen abych nepřišel o její pohled, úsměvy, doteky. Nerozumím tomu a ani nevím, jestli vůbec kdy budu rozumět. Ale život je přece plný takových drobných lží, které nás neustále provází a které chceme pořád poslouchat.

Pomalu se zvedla z postele a zamířila ke koupelně. Nastavila tak mým očím křivky svého těla a já se tomu pohledu nebránil, hltal jsem každý kousek, každý pohyb. Její pohybující se postava mi připomněla okamžik, kdy jsem ji spatřil poprvé. Uprostřed poloprázdného tanečního parketu.

Tehdy jsem bloudil městem a snažil se rozptýlit chmurné myšlenky, které vyvolalo mé tehdejší nespokojené bytí. Přemýšlel jsem pořád nad smyslem svého života, kam se vlastně dál ubírat, protože jednu kapitolu života jsem byl nucen uzavřít a nikde jsem nespatřoval žádný světlý okamžik budoucnosti. Chvíli jsem si připadal jako sebevrah, který je rozhodnut vše ukončit a jen hledá to správné místo, správný okamžik a ještě ani netuší, jaký způsob odchodu zvolí. Rozdíl tu ale byl minimálně v tom, že já tak nepřemýšlel. Bloumal jsem bez cíle a bez myšlenky na smrt. Jen tak se toulal ulicemi, díval se na lidi, jak si užívají večera a jak se vlivem mizejícího denního světla v záplavě nabízených alkoholických pochutin mění v prachobyčejná stvoření přírody, zpět ke svým přirozeným touhám a potřebám.

Mlčky jsem jim záviděl, a přesto nic takového nechtěl sám prožívat. V tu chvíli jsem cítil potřebu nějakého svého sebetrýznění a vychutnával si ten sebezničující okamžik. Nebo snad okamžik svého znovuzrození? Nevím, kam všude mě mé nohy zavedly. Pamatuji si ale, že dlouho jsem stál u řeky a ve třpytu jejích vln nechal unášet své pocity někam daleko. Nechal proudit své sžírající se nitro pryč, pryč od všeho a hlavně pryč od sebe sama.

Voda ze mě vyplavila všechno a já zůstal prázdný, hladový a žíznivý. Je až směšně zvláštní, jak se najednou pocit duševní prázdnoty projeví na tělesné schránce a já se musel při tomhle zjištění pousmát. Probralo mě to a já se znovu vydal směrem do centra, abych nasytil ty potřeby, které nasytit zvládnu. Procházel jsem kolem spousty světelných blikajících poutačů, které mě zvaly k návštěvám různých podniků, kde by se mi jistě dostalo precizní obsluhy snad všeho druhu. Ale já nějak nenašel odvahu vstoupit do žádného z nich, byť by mohly nabízet cokoliv. Nevím, co jsem hledal, ale v blyštivých reklamách jsem to nenacházel. Začínal jsem se znovu utápět sám v sobě, když jsem najednou viděl přesně to, co jsem potřeboval.

Byla to malá zapadlá hospůdka, ke které ukazovala jen taková stará oprýskaná cedule s jednoduchým menu. Jednoduchým, ale přesně to jsem potřeboval. Nechtěl jsem nic vymýšlet, vybírat si z nějaké honosné nabídky a čekat, až mi obsluha vysvětlí nějaké záhadné názvy. Tady prostě nebylo na výběr, jedno jídlo a k pití jen víno nebo pivo. I druhy vín se tu dělily pouze na bílé nebo červené, ale na to, abych ochutnal a pokoušel zjistit, o jakou odrůdu se jedná, jsem neměl dost odvahy. Objednal jsem si tedy to jediné jídlo a pivo na zapití.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a ke svému překvapení jsem zjistil, že nejsem jediným hostem. V protějším rohu u výčepu se choulila ještě jedna postava, která vypadala mnohem hůř než já. Její oblečení se vůbec nehodilo k ročnímu období, které zrovna bylo, zato velmi dobře zahalovalo, co mělo zůstat skryto.