Noční procházka

Potácel se nočními ulicemi, odnikud nikam. Jen tak bez cíle. Vlastně ani nevěděl, kam jít, co dělat. Jen tak bloumal a užíral se svými myšlenkami, které proudily jeho hlavou a nedaly se zastavit. Zkoušel to, ale nedokázal ten příval slov, který bušil uvnitř jeho lebky ani zmírnit. Vzpomínal a přemýšlel, co by ve svém životě udělal jinak. Koho mohl potkat a komu se nějakým způsobem vryl do paměti. Netušil, jak moc blízko je jeho osud.

Zahnul do postranní uličky a jeho kroky pomalu nabývaly jistoty vědomí, které bylo už teď průzračně jasné, ale přesto, aniž by to věděl, temně zakalené. Jeho oči se najednou rozsvítily v nové naději. Vloží vše do jediného okamžiku, kterým ukončí svou trýznivou pouť. Jak málo přece stačí, jen dojít na to správné místo, přehoupnout se přes ocelovou konstrukci a počkat na příhodný okamžik. Ještě kousek ho dělí od vytouženého cíle a bude konečně po všem.

V tu chvíli postřehl rychlý pohyb po své pravé straně. Než stihl zareagovat, rána ho srazila k zemi. Prudká bolest v zátylku na chvíli ochromila tělo, ale jen do chvíle než mozek vyslal signál a jeho svaly konečně zareagovaly. Pomalu se začal zvedat ze země a pohlédl na postavu, která stála pár kroků od něj. Rozhodl se v okamžiku těch pár kroků překonat a zničit tu překážku, která tak neomaleně zabránila jeho úmyslu.

„Copak to zkoušíš, dědo?“, s posměchem na jeho klátivý krok reagoval mladík a výhrůžně k němu napřímil tyč, kterou svíral ve své ruce. „Tak to zkus, když si troufáš. Trochu si můžeme pohrát, než Tě sejmu. Jestli se na to teda cítíš.“ Výsměch. To nenáviděl. Celý život se mu někdo vysmíval. Ve škole, v práci, doma. Nikdo ho nešetřil a nikdo v něm neviděl člověka. Ale ta tyč ho přece jen zarazila. Pořádně si mladíka prohlédl. Nic extravagantního na něm neviděl. Sešlapané kecky, ošoupané džíny a tmavá mikina s kapucí, kterou měl přehozenou přes hlavu tak, že mu bylo stěží vidět do očí.

„Nic nezkouším, jen mě nech projít, nikdo se nic nedozví.“ Zkoušel se znovu vrátit ke svému původnímu záměru, ale jeho hlas, zlomený roky ústrků a pohrdání, ještě více popíchl útočníka. „A kampak máme namířeno?“ „Ten most...nad tratí.“ Mladík vybuchl smíchy. „Máš rád vlaky? V noci?“ Pokračoval v otázkách i smíchu. „Ne.“ To jediné znělo pevně a nezlomně. Až tak, že se noční pobuda zarazil a jeho chechtání utichlo. Pochopil, o co tu jde. Chvíli jen na sebe koukali, trochu zaraženě a tiše. Oběma jim ve spáncích bušilo. Mladík nevěděl najednou co dál a muž měl strach. Čistý a nehraný strach ze smrti, kterou si plánoval úplně jinak, než jak to teď vypadalo.

„No“, protáhl výtržník, „pak mi teda dovol, abych Tě doprovodil, takové divadlo jsem tu ještě neměl.“ Zase ten sarkasmus, kterým si nesjpíš i on dodával kuráž. Oba vyrazili k mostu, jehož temné obrysy vyčnívaly proti jasnému nočnímu nebi. „Proč to děláš?“, zeptal se mladíka. Ten na něj vytřeštil nevěřícně oči: „Já? To bych se spíš měl zeptat já Tebe, nemyslíš?“ „Pravda, každý máme nejspíš svoje důvody pro to, co děláme, nebo chceme udělat. Ani peněženku jsi nechtěl, to mě zarazilo.“ „Proč? Vzal bych si ji potom sám, ale teď mě čeká něco lepšího.“ Takže sadista. Možná nějaké trauma z dětství, které poznamenalo jeho další osud. Stejně už je to jedno, tak jako tak je to pro mě konec, pomyslel si.

Dál už nepromluvili, dokud nedorazili na místo. Muž se opřel o konstrukci a díval se dolů do kolejiště. Chtěl být sám, ale přítomnost diváka najednou umocňovala jeho smysly. Střízlivěl. Začal přemýšlet, jak se ho zbavit. Byl mladší, určitě i mrštnější a silnější, takže jediné, co zbývá je odvést jeho pozornost a využít momentu překvapení.

„Tak co bude?“ Nedočkavá připomínka ho vytrhla z úvah. „To není jenom tak.“ „ Co na tom je? Tady to přelezeš a až pojede vlak, tak skočíš, no. Měl by tu být za chvilku.“ Jak to jenom vymyslet, potřebuje čas. Pomalu vylézá na hrazení a stoupá si na okraj. To je ono, to bude přesný. „No vidíš! Takhle to možná bude ještě lepší, aspoň nespadneš, když by ses snažil se nějak usadit na druhé straně“, pobízí ho. Aspoň jednou v životě a je mu najednou jedno, kdo to vlastně je. Ale zpět do reality, blíží se vlak. „Podívej! Už Ti jede! Tak se připrav na skok.“ To bude ten správný okamžik. Až tu bude vlak, tak to provedu! Už jen chvilička.

„Takhle to nejde, když se díváte, znervózňujete mě.“ „Oukej, dědo, já se Ti otočím, ale nic nezkoušej, varuju Tě“, zahřímal a znovu pohrozil tyčí, kterou pořád pevně držel v ruce. Pomalu se otáčí a nedokáže odtrhnout oči. Zvědavost je lidským prokletím i požehnáním. Vlak dorazil, vagóny hřmí pod mostem. Teď je ta chvíle. Nohy se napnuly a on skočil...

„Ty vole! To jsem nežral.“