Tibor Palasiewicz
- Počet článků 13
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1180x
Seznam rubrik
Tibor Palasiewicz
Nový začátek
Je to jen takový okamžitý nápad, o kterém ani netuším, jestli dojde nějakého pokračování, nebo vůbec nějakého konce.
Tibor Palasiewicz
Noční procházka
Potácel se nočními ulicemi, odnikud nikam. Jen tak bez cíle. Vlastně ani nevěděl, kam jít, co dělat. Jen tak bloumal a užíral se svými myšlenkami, které proudily jeho hlavou a nedaly se zastavit. Zkoušel to, ale nedokázal ten příval slov, který bušil uvnitř jeho lebky ani zmírnit. Vzpomínal a přemýšlel, co by ve svém životě udělal jinak. Koho mohl potkat a komu se nějakým způsobem vryl do paměti. Netušil, jak moc blízko je jeho osud.
Tibor Palasiewicz
Andílek
Blížím se k obci a přibržďuji, nechci hned první, tak dlouhou, samostatnou cestu autem obohatit o zkušenost s placením pokuty policii. Cestu bych měl znát, protože jako spolujezdec už ji mám dvakrát za sebou a zatím mi všechno vyšlo a vzpomněl jsem si na každé křižovatce. Je to jen pár dní, co jsem tudy projížděl a snažil se znovu si všechno vrýt do paměti, abych nezabloudil.
Tibor Palasiewicz
Svědomí II.
Probral se. Ale snažil se raději nedat ani náznakem najevo, že je už při vědomí. Měl normální lidský strach. Bál se, že je tam pořád ona. Stále schoulen v poloze bezvědomého muže tiše a bez hnutí naslouchal. Čekal nějaký zvuk, který by ho varoval. Ale nic nepřicházelo, vůbec nic.
Tibor Palasiewicz
Krize tvůrce
Ponořený do svých myšlenek zírám do prázdného monitoru, který ne úplně dokonale osvětluje pokoj. Na stole pomalu chladne moje milovaná káva, bez které si nedokážu představit žádný večer. Vydavatel se třese na nový román a přitom pořád chybí inspirace. Zkouším různé způsoby, alkohol, cigarety, joint. Nic, pořád nic. Jen temnota naplňující mysl, která není schopná vyprodukovat cokoliv.
Tibor Palasiewicz
Opravdu musím...
V ruce drtí promáčený a zmuchlaný cár papíru. Její pohled míří někam daleko, hodně daleko. Někam, kam před pár měsíci odjely ty oči, které pohltily celý její život. Spoutaly ten, do té doby nezkrotný, živel v ní a ona zjihla jako beránek.
Tibor Palasiewicz
Musím...
Tlukot srdce cítím až v krku. Nemůžu polknout. Po těle se rozlévá chlad i horko zároveň a moje mysl umdlévá. Byl jsem vyzván. Vyzván? Dá se to tak vůbec nazvat? „Potřebujeme Tě, chlapče“, slyším stále, i když sluchátko telefonu už dávno mlčí. Tak co teď? Pocity se mísí a nejsem schopen rozumně přemýšlet nad ničím. Musím ven.
Tibor Palasiewicz
Vánoční smutek
Smutně stojí u okna a pozoruje poletující vločky. Sám v bytě bez zbytečných ozdob. Sám jen se svými vzpomínkami na ni. Kolik času už tady spolu strávili? Jejich společný smích barvil jeho dny a noční vášeň spalovala jeho veškeré pochybnosti o jejím rozhodnutí být nebo nebýt s ním.
Tibor Palasiewicz
Mámení
Žene se lesním porostem. Nevnímá údery drobných větviček, které mu ve tváři způsobují krvavé šrámy. To, co viděl, ho zbavilo poslední kapky zdravého rozumu. A přitom ráno začalo tak krásně.
Tibor Palasiewicz
Pokušení
Podložil si rukou hlavu na polštáři a v přítmí ložnice se začal rozhlížet. Zrak pomalu přivykal tmavému okolí ozářenému jen světly zvenčí. Oči pátraly po ní. Její silueta se tmavě rýsovala na světlejším pozadí pokoje. V jeho očích byla stále krásná, ta nejkrásnější ze všech. Proč jen to dělal? Proč se nevykašlal na řeči ostatních? Teď už bylo pozdě nad tím přemýšlet, ale myšlenkám se nedalo utéct.
Tibor Palasiewicz
Zoufalství
Zhasl. Místnost se v první okamžik zahalila do naprosté tmy. Po chvíli bylo možné pomalu rozeznávat obrysy nábytku a větších předmětů. Pro člověka, který se tu nevyznal, by pohyb zde byl něčím naprosto nepředstavitelným. Jeho byt byl v nejvyšším patře panelového domu a světlo z pouličních lamp a projíždějících aut sem už téměř nedosáhlo. Pro něj to však byla hračka i v téhle noční době a bez jakéhokoliv osvětlení, znal svůj byt dokonale.
Tibor Palasiewicz
Svědomí
Ticho pročíslo zasvištění biče následované silným plácnutím, jak jeho konec dopadl na nahá záda. Mladík vykřikl. ‚Proč? Proč právě já?‘ Hlavou mu proudí myšlenky šílenou rychlostí, že není schopen se žádné chytit. Kdesi za ním, kde mohl jen tušit přítomnost bytosti, která mu způsobuje bolest, zazněl poprvé hlas: „Můžeš si křičet, jak je Ti libo, nikdo Tě stejně neuslyší a pro mé uši je to přímo rajská hudba.“ Na chvilku opět udržel pozornost. Ten hlas. Už ho slyšel. Ale kde to jen bylo? Rychle se snaží uspořádat si střípky několika posledních hodin. Divoká jízda s kamarády v baru, litry alkoholu různých značek a barev. ‚Proč jsme toho tolik vypili? To je konec.‘ Není schopen si vzpomenout. Kromě bolestivého krvavého šrámu na zádech, jehož okolí zdobí kapky krve, pomalu se sunoucí směrem k podlaze, ho trápí těžká kocovina, ze které se ne a ne probrat. Na druhou stranu je to jeho štěstí. Díky ní bolest ještě nevnímá její plnou silou. Později bude hůř.
