Musím...

Tlukot srdce cítím až v krku. Nemůžu polknout. Po těle se rozlévá chlad i horko zároveň a moje mysl umdlévá. Byl jsem vyzván. Vyzván? Dá se to tak vůbec nazvat? „Potřebujeme Tě, chlapče“, slyším stále, i když sluchátko telefonu už dávno mlčí. Tak co teď? Pocity se mísí a nejsem schopen rozumně přemýšlet nad ničím. Musím ven.

Mrazivý vzduch už trochu probouzí podrážděné smysly do reality. Dlouhý a hluboký nádech a pomalé vypouštění zadržovaného dechu z plic, který se v zimním odpoledni mění na bílé obláčky. Sahám do kapsy a vytahuji balíček cigaret. Tohle sice není žádná pomoc, ale aspoň zaměstnám ruce i mozek něčím jiným a dávka nikotinu provede taky své. Je to tady. Už dlouho jsem na to myslel, že to třeba jednou přijde. Stále jsem se tomu vyhýbal a smál se všem narážkám, aby všichni pochopili, že nemám zájem. Byl to určitý způsob obrany. Jenže teď přišel útok, který tuto obranu prolomil v té nejcitlivější době.

Nemůžu přece. To nejde, všechno tady nechat a zmizet. A hlavně tady nechat ji, napospas osudu ve chvíli, kdy mě potřebuje. Musí být nějaká cesta, jak z toho ven. Nic mě nenapadá, vůbec nic. Prostě se s tím musím smířit a najít způsob, jak jí to jemně oznámit, aby mi nezůstala bezvládně viset v náruči a potom třeba nestrávila svůj další čas v budově, která je tak proslavená svým, ne zrovna běžným, osazenstvem.

Takže jak? Vždycky mi šlo si ze spousty věcí dělat legraci, tak se přece dají sdělovat i některé vážné věci. Jasně, bude to nějakou humornou formou, jen musí přijít ta správná chvíle. Ale času už moc není, nechci, aby se to prozradilo dřív, než jí to řeknu sám.

Dívám se jí do očí, do těch stejných očí, do kterých jsem se zamiloval hned v první chvíli, kdy se setkaly naše pohledy. Nedokážu to. Musím to dokázat. Cítí, že se něco děje a sama po chvíli položí otázku: “Stalo se něco?“ Jak moc bych si přál jí odpovědět otřepanou frází, že vlastně vůbec nic, ale slova se mi zadrhly v krku a vím, že tohle by nebylo vůči ní a vůči našemu citu správné. Teď je ta chvíle, kdy to už musí ven. „Volali mi, musím na nějaký čas odjet.“ „Ale to přece nevadí, vždyť budeme spolu trávit celý život, takže nás nějaká chvilka nemůže přece rozházet“, snažila se mě uklidnit, abych toho ze sebe dostal víc, abych řekl vše. A snažila se uklidnit mě nebo spíš sebe?

Teď už ví všechno. Řekl jsem jí to. Vyklopil jsem to ze sebe během okamžiku, ale místo úlevy se dostavil zvláštní pocit tajemného očekávání. Jak to stráví? Co se jí teď honí hlavou? Řekne mi to, řekne všechno, co cítí a jak moc se jí to dotklo? Znám ji a vím, že i ona bojuje uvnitř sebe, aby mi nezpůsobila ještě větší starosti. „Však to nějak zvládneme“, slyším její hlas. Nezdá se, že by mě to úplně uklidnilo, ale úsměv jsem jí rád věnoval, pro její pocit, že udělala správně. Objal jsem jí. Její rty se vrhly na mé a vášeň prostoupila našimi těly. Ve chvíli, kdy jsem si pohrával s jejími vlasy a ona ležela schoulená v mé náruči, matně slyším její smutný šepot: „Opravdu musíš?“ Nadzvedl jsem se, abych jí mohl znovu pohlédnout do tváře, a se smutným úsměvem jsem těm zvlhlým očím odpověděl: „Musím.“