Krize tvůrce

Ponořený do svých myšlenek zírám do prázdného monitoru, který ne úplně dokonale osvětluje pokoj. Na stole pomalu chladne moje milovaná káva, bez které si nedokážu představit žádný večer. Vydavatel se třese na nový román a přitom pořád chybí inspirace. Zkouším různé způsoby, alkohol, cigarety, joint. Nic, pořád nic. Jen temnota naplňující mysl, která není schopná vyprodukovat cokoliv.

Procházím se místností a doufám, že přijde ten správný nápad. Žena. Nový příběh musí být o ženě. Jenže jak ji vybarvit? Tmavovláska, blondýna, rusovláska... Barva vlasů je možná důležitá, ale až k ději, který se rozvine. Jenže když ono se nic rozvinout nechce. Možné pokračování, žena zemře. Temné téma, temné vlasy, Takže minimálně barva havraní. Jenže čtenář spíš soucítí s chudinkou, která oplývá barvou světlou. Nejspíš něco ve smyslu “světlo uhaslo”. Takže už jsem eliminoval rusovlásku. Jenže na jak dlouho. Mohla by přece být vražedkyní. Ideální barva pro žárlivou ženu, plnou vášní.

Povzdech. Takže příběh o ženách a jejich vášních je zase zapovězen. Muž. Tohle téma také není k zahození. Mrtvý muž. Zločin z vášně. Jenže, kdo je dnes tak vášnivý, že by vraždil tak promyšleně, aby se o tom dalo psát? Zkouším nakouknout do krimi zpráv a kromě automobilových havárií je tam toho tak málo a ještě nic z toho se netýká zločinu z vášně. Inspirace se zase ztrácí. Ani muž není, stejně jako žena. Tak co teda bude? Už slyším ten nekompromisní hlas v telefonu.

Nebude nic! Všechno jsou to jenom lži, jen pouhé výmysly takového zbloudilce, jako jsem já. Jenže něco mi musí ukázat cestu z toho začarovaného kruhu. Ale nic není a tu odvahu sdělit světu, že ho mám úplně u zadku, nemám. Prostě nedokážu napsat: “Můj milý čtenáři, jsi naprostý idiot, že čteš takové hovadiny, které vyplodil můj postižený mozek, hnán dostatečným množstvím alkoholu.” Tohle opravdu nedokážu. Jsem slaboch.

Ale já jim dokážu, že to přece jenom tak není! Ještě jsem neskončil. Moje poslední vystoupení bude to nejdokonalejší, jaké měl svět možnost vidět. Jen počkejte, vy vyděrači lidského utrpení. To si smlsnete. V hlavě se rodí příběh. Jen těžko se píše na papír. Ale proč by se měl psát. Jen ať ho napíše někdo jiný. Tentokrát budu v hlavní roli já. Aspoň jednou, poprvé a naposledy.

Takže jak to provedu? No asi nic originálního nevymyslím. Už jsem toho napsal o smrti jiných tolik, že sám nemám žádný originální nápad. Snad jen... Napouštím vanu horkou vodou. Snažím se ještě sám sobě se podívat do očí a vymluvit si všechno, pro co jsem se rozhodl. Nevím jestli je to dobře nebo špatně, ale zrcadlo se pořád mlží navzdory mým pokusům o jeho prozření.

Lži, i v zrcadle jsou jen lži a nikdy neukazuje úplnou realitu. Župan dopadá na zem a já stojí před svou poslední koupelí tak, jak jsem na tenhle svět přišel. Zamlžené zrcadlo je ke mně milosrdné a raději můj obraz zakrývá, i když můj pohled míří přímo do něj. Poslední zábrany padají a já uléhám do uměle vyvolaných vln. Hlava se zanoří a myšlenky v hlavě dostávají jasný obraz. Ruce prohledávají prostor kolem vany. Jsou tam, oba předměty, které jsou důležité pro závěrečné drama. Mobil. Vytáčím to několikrát zveřejňované a propagované číslo. Operátor na konci je příjemný tak, až je mi ho líto, že zrovna on to musí odnést. “Ulice...číslo...byt číslo...umírá tam člověk.” A zavěšuji, navíc rychle vypínám telefon. Tak a teď ta lampa...

Našli ho. Ve vaně s výrazem ve tváři, který jako by jim říkal, že on už všechno vyřešil.