Andílek

Blížím se k obci a přibržďuji, nechci hned první, tak dlouhou, samostatnou cestu autem obohatit o zkušenost s placením pokuty policii. Cestu bych měl znát, protože jako spolujezdec už ji mám dvakrát za sebou a zatím mi všechno vyšlo a vzpomněl jsem si na každé křižovatce. Je to jen pár dní, co jsem tudy projížděl a snažil se znovu si všechno vrýt do paměti, abych nezabloudil.

Školu jsem úspěšně završil, i když nemám zrovna nejlepší pocit ze způsobu, který nebyl tak úplně podle pravidel. Všem nám pogratulovali a popřáli úspěch na začátku naší kariéry, kterou jsme si měli budovat každý jinde a už na vlastní pěst. Já jsem měl opustit rodné hnízdo, kde mi u máminy sukně nebylo zase tak úplně špatně, ale to jsem si uvědomil o pár měsíců později, o několik stovek kilometrů dál. Ne že bych toužil po tom zapadákově, o kterém jsem znal jen z vyprávění, ale chtěl jsem se úplně osamostatnit a stát se naprosto nezávislým. Teď už nevím, jestli jsem to udělal rodičům na truc nebo jen z mladické nerozvážnosti a touhy po novém dobrodružství, když jsem se rozhodl usadit se v kraji, kde zima byla opravdu zimou a na takové přívaly sněhu jsem nebyl vůbec zvyklý, kde se tyčila spousta kopců a já přitom pocházím z rovinaté krajiny, kde... Těch změn bylo najednou strašně moc a já nebyl na všechny připraven, jen jsem se spoléhal na svou schopnost adaptace v jakémkoliv prostředí. Ale přesto všechno tam bylo nádherně a já se kochal úžasnou krajinou, která byla tak krásná.

Věděl jsem, že musím přijet včas, a tak jsem raději vyrazil o něco dřív. Přece jen člověk nikdy neví, co se mu na cestě přihodí. Míjel jsem známou stromovou alej a v hlavě se už začínaly honit představy o možných způsobech přijetí na mém novém, a vlastně prvním, pracovišti. Na chvíli jsem se zasnil o tom, jak se uvedu a jaké to všechno bude. Jak své podřízené srovnám a tím snad okouzlím i ty, co budou rozhodovat o mně.

Probral jsem se až za značkou, která všem řidičům dávala jasně najevo, že už je čas přidat, protože se nachází mimo obydlenou oblast. I já jsem tedy sešlápl pedál akcelerace a auto se začalo pohybovat o něco vyšší rychlostí. Jen tuhle silnici nějak nepoznávám. No nebude to trvat určitě dlouho a já dorazím k nějakému místu, které mi připomene, že jsem právě tam, kde mám být.

Spletl jsem se. Modrý ukazatel byl nekompromisní a já zjistil, že jsem úplně mimo. Co teď? Musím si najít místo, kde můžu na chvilku zastavit a v mapě se snažit najít zase cestu zpátky správným směrem. Začal jsem být na sebe pěkně naštvaný. Už to nebylo daleko k mému zvolenému cíli a já udělám takovou chybu. Co když přijedu pozdě? To mě asi moji nastávající nadřízení zrovna nepochválí a já se určitě neuvedu, jak jsem si vysnil. Sakra, vždyť musí být nějaká možnost, jak se vrátit na tu správnou cestu. O otáčení na téhle komunikaci ale nemohlo být ani řeči. Úzká okreska, samý výmol, těsně lemována vzrostlými stromy spíš naznačovala, že se asfaltová silnice pomalu změní v nějakou polní, po které to snad zvládnou už jenom traktory a jiné zemědělské stroje, než úplně zmizí v nenávratnu. V duchu jsem si nadával a proklínal své sny a představy, ale auto nesnížilo rychlost ani o trošku.

Zázrak. Přede mnou se vynořila vesnice, se kterou jsem už vůbec nepočítal. To je moje spása. Tam snad bude někdo, koho se budu moct zeptat, jak se zase vrátit na správný směr. Jenže v neděli odpoledne bylo všude jako vymeteno, nikde nikdo. Připadalo mi, že se auto šine takovou rychlostí, že by i chodec byl mnohem rychlejší. Jenže tady žádný chodec nebyl. Zoufalství a beznaděj začínali úplně ovládat všechny moje smysly.

Ale přece jen duch civilizace a zdravého rozumu nevymřel a přede mnou se objevil další modrý ukazatel a já viděl přesně ten směr, který jsem potřeboval. Pěkně zatočit doprava a hurá, nebude to trvat dlouho a já zase budu tam, kde mám být. Konečně, stihnu všechno a nebudu naprostým ignorantem, který neví, kdy se má přijít ohlásit do nového zaměstnání.

Koutkem oka jsem si všiml dvou malých postav na druhé straně silnice. Teď, když už je nepotřebuju, se najednou vyhrnou. Zadíval jsem se tím směrem, abych zjistil, že jsou to děti. Jedno dítko větší na kole a druhé menší na tříkolce. Tak ty by mi nejspíš stejně neporadily. S úsměvem na tváři jsem se dál věnoval šedé silnici před autem. Přesto se mi v mozku rozezněl poplašný zvonek a já jízdu zase poněkud zvolnil. Na poslední chvíli jsem si všiml, jak to menší dítko se vydalo napříč silnicí přímo před moje jedoucí auto. Instinktivně jsem strhl volant doprava a sešlápl brzdu. Teď už jsem jen mohl čekat, co se bude dít dál, jaký náraz přijde, jestli se auto zastaví o dítě nebo o zděnou zídku.

Auto se zastavilo a já se bál otevřít oči. Když jsem našel odvahu a zadíval se znovu do toho slunečného dne, všiml jsem si zídky, od které mě dělilo jen pár centimetrů. Místo úlevy se dostavil strach, co se stalo s tím děckem na tříkolce, kvůli kterému jsem byl autem mimo vozovku.

A potom jsem to uviděl. Přes čelní sklo mě sledovaly pronikavě modré oči barokního andílka s lokny, které se barvily zlatem slunce. S vypětím sil jsem vystoupil z vozu a zmohl se jen na: „Jsi v pořádku?“