Malé ohlédnutí

Každý večer, když dám spát děti, sedám k internetu a pročítám dětí za celý den doma i v zahraničí. Spát chodím většinou dlouho po půlnoci a pokaždé když vypínám počítač, říkám si, že zítra půjdu spát mnohem dřív a také, že už je na čase začít psát něco pozitivního. Jenže ono to moc nejde.

V úterý sedím u přímého přenosu záchrany chilských horníků dlouho do noci a s napětím čekám na ten okamžik, kdy se kapsle konečně spustí do útrob Země. Marně. Jak zjišťuji ráno, spát jsem nakonec odešla o 4 hodiny dřív, než k tomu došlo. Pouštím si tento moment alespoň ze záznamu, stejně jako spousta jiných lidí na celém světě.

Zpráva a přímý přenos záchrany pokračuje i celou středu a večer se náhle objevuje malá zprávička o ztracené Aničce, které si skoro nevšimnu. Po jejím přečtení je mi jasné, že dnes to vypadá zase na další ponocování. Každou chvilku aktualizuji zprávu na více serverech, zda nedošlo k nějakému výraznějšímu zlomu a také pročítám diskuze. Nic. Jenom stále naléhavěji se opakující žádost, adresovaná administrátorům, aby zprávu umístili jako první. Také bez úspěchu. První místo stále drží záchrana chilských horníků. Stejně jako většina diskutujících jí sdílím alespoň já a podporuji tak její rychlejší rozšíření.

Ten den nemůžu usnout, hlavou se mi honí spousta myšlenek a ne zrovna příjemných. Mezi nimi mi proběhne i jiný tragický příběh malého Jakuba, který se ztratil před více než dvěma lety a o to větší vztek začínám mít na novináře, kteří staví svoji sledovanost pouze na komerčně důležitých zprávách. Kdybych se o Aničku na internetu nezajímala, zprávy o ní by mi zcela splynuly s ostatním děním, ve chvíli, kdy rozhodují vteřiny.

Není ani na škodu si připomenout, že ten samý den se rozpouští kynologická stanice v Kladně a jen pár hodin před zmizením dívenky policie přemísťují psy s nejlepšími výsledky o pár stovek kilometrů jinam. V souvislosti s Jakubem si uvědomuji, že nedávno došlo i k rozhodnutí o rozpuštění cizinecké policie, ať už to pan ministr nazývá jakkoliv. A v neposlední řadě mi proběhne před očima úryvek z dopisu právě nastupujícího vězně, který valí oči nad vybaveností věznice porovnávajíce jí s luxusním hotelem.

Nakonec usínám, ale děsivé sny mě přepadají celou noc. Ráno mačkám naše duo nejspíš mnohem více, než kdy jindy a holky jsou z toho, pravda, trošku vykulené. Naštěstí nemají ani tušení, jaké špatné sny pronásledovaly jejich mámu celou noc a já zase nemám absolutně žádné tušení, jak je před něčím podobným v životě ochráním. Sedám k počítači s nadějí, že se mezitím Anička jako zázrakem našla. Marně.

Zpráva o jejím zmizení se na čestné nepřehlédnutelné místo dostala až kolem druhé odpoledne ve čtvrtek – po skončení záchrany v Chille, téměř shodně s vůbec první zprávou i pro posluchače v rádiu. Večer se poprvé dostává i na televizní obrazovky, ovšem až po informaci, že v Chille dopadlo vše dobře. A mě čeká další neklidná noc. Teprve v sobotu více než 3 dny po jejím zmizení se poprvé na televizních obrazovkách objevuje její příběh přednostně přede všemi, to když zoufalý otec přichází s nabídkou výkupného o které do té doby nikdo nepožádal a já cítím, že slzy, co se mi hrnou do očí, už nezastavím.

Je pondělní ráno a v našem bytě pravidelné živo, které se objevuje všude tam, kde je víc dětí. Koukám se na to svoje štěstí a přitom tam uvnitř sebe cítím velký smutek a strach. Zprávy už mám samozřejmě přečtené, tedy hlavně tu jednu, o stále stejně neúspěšném hledání dívenky z Prahy. V tu samou chvíli si při pohledu na svoje děti uvědomuji svůj obrovský vztek. Vztek na to co se kolem děje, vztek na jedno nesmyslné rozhodnutí o tom, že se odvezou policejní psi ve stejný den, kdy jsou nejvíc potřeba, na média, kterým je kdejaký komerční kabát bližší, než vlastní domácí košile, na to, že věznice dnes zaručují takový komfort, že se spousta vězňů na zimu nechá zavírat schválně, aby jí nemuseli trávit venku a možná i sama na sebe, že tomu všemu už tolik let přihlížím.

Nejsem věřící, ale mám v sobě určitou víru v naději, která umírá vždy až poslední. Ač již to vypadá možná nepravděpodobně, je pořád ještě šance, že se Anička vrátí domů. A jako matka nepřeji rodičům nic jiného, než aby znovu sevřeli v náruči své štěstí a těm ostatním, aby tohle nikdy nemuseli zažít, ačkoliv mám pocit, že se podobné příběhy stávají už naprosto běžnými.