Už je to (naštěstí) 50 let, co je předseda Mao po smrti

Přesně před 50 lety „velký kormidelník” dokormidloval. Mao Ce-tung zemřel 9. září 1976 - deset let poté, co rozpoutal násilnou kampaň s názvem „Velká proletářská kulturní revoluce”.

Ta uvrhla zemi do chaosu a přetavila kult osobnosti předsedy Maa do často vyhrocených a absurdních podob. Maoismus jako odnož radikálního komunismu v té době i později inspiroval revoluční násilí v mnoha částech světa (na toto téma viz má recenze knihy J. Lowellové v samostatném blogu). Paradoxně ale v závěru svého života Mao dovedl svou zemi k navázání vztahů s dosavadním ideologickým odpůrcem č. 1 – USA, poté, co v Pekingu přijal prezidenta Richarda Nixona a obdaroval ho věhlasným jihočínským čajem.

Působení Mao Ce-tunga v čele Číny bylo poznamenáno řadou peripetií a katastrof, a proto je v současné Číně vnímán rozporuplně, byť oficiální aura zakladatele „rudé dynastie“ a „nové Číny“ narušena není. Maův revoluční radikalismus (a „maoismus“ jako takový) v zásadě vůbec nezapadá do představ dnešní Komunistické strany Číny, jejímž ideálem je stranou a státem kontrolovaná, poslušná „harmonická (konzumní) společnost“.

Strana nikdy nesundá portrét Maa z Brány nebeského klidu v Pekingu, ale nehlásí se k neúspěchům kampaní, jakými byly „Velký skok před“ na konci 50. let nebo již zmíněná kulturní revoluce. Straníci přitom připouští, že skutečný „velký skok vpřed“ fakticky provedli až jeho následovníci – a to s pomocí západních investic, otevřením se mezinárodnímu obchodu, liberálním kapitalismem a pragmatickou kontrolou ekonomiky a společnosti. A vlastně díky tomu, že Mao už byl po smrti, protože ten by racionální reformy nikdy nedovolil.

Co by si Mao patrně pomyslel, kdyby dnešní Čínu viděl? Řekl by, jako několikrát v minulosti, když ztrácel moc, že situace se vyvíjí špatným směrem a on půjde do hor a začne revoluci nanovo? Jak by byl například spokojen s tím, že bankovky s jeho portrétem byly používány pro „kapitalistické transakce“, a nyní navíc zcela mizí z oběhu a ze světa, neboť jsou nahrazovány digitálními platbami? Nebo by byl nadšen, jak je Čína moderní a vyspělá a že se to pod jeho portréty a sochami místo kol hemží ultramoderními elektromobily (a vzduch ve městech je opět čistý, jako za časů těch bicyklů)?

V Číně si můžete u stánku koupit sošku Maa a buddhistického božstva, hned vedle sebe (foto: archív autora)

Jedno je jisté. Mao se pomalu přesouvá na smetiště dějin, kam patří, protože má na svědomí mnoho mrtvých, bezpočet zničených životů a dlouhé doby stagnace a propadu. A na to smetiště dějin jej pomalu ale jistě (a tak nějak potajmu) přesouvá vlastně sama Komunistická strana Číny, byť sama vyrostla a čerpá z leninsko-stalinistického represivního systému, který Mao budoval. Rudou knížku však do antikvariátů odsunulo „myšlení Si Ťin-pchinga“ a Maovy sošky jsou spíš jen fetiš, který si kupují turisté jako suvenýry (nebo Maovo myšlení slouží mladým jako „life coaching“). Zdá se, že současný kult osobnosti nového lídra už nesnese konkurenci z minulosti.