Vzpomínka na jaro s dravci na Sovinci

Bezohlední úředníci měli na svědomí smrt vzácných dravců a nikdo je nikdy nepotrestal. Podivná politika v Sudetech na severu Moravy. Psal se rok 2000, šlo o hrad Sovinec. Kastelána a zároveň provozovatele záchranné stanice pro dravce a sovy Petra Schafera se vyšší úředníci potřebovali zbavit. Byl totiž úspěšný, za pár let se svou agenturou na hradě neuvěřitelně zvedl návštěvnost. Také dokázal památku ubránit před podivným restitučním navrácením Křižákům, takže pryč s ním! Smlouva mohla být vypovězena bez udání důvodů, tak hurá. Petr byl nahrazen a musel pakovat jako nějaký lump. Většinu dravců dal dočasně do odborné péče sokolníkům, ale v chovných komorách na hradě začínaly hnízdit páry, nebylo možné je stěhovat! Nastalo smutné jaro a já je zažila. Tehdy jsem tam bydlela a vše psala.

Náš tehdejší leták k programu záchrany rarohů a sokolůLucie Paceltová

Koncem února až začátkem března začali dravci snášet vajíčka. Tím bylo započato dlouhé období, kdy bylo třeba zachovávat klid u chovných komor, protože kdyby se samičky něčeho polekaly a odletěly z hnízda na příliš dlouhou dobu, snůška by se podchladila. Zákaz rušení měl trvat i s péčí o mláďata a druhými či náhradními snůškami až asi do konce léta. Exotičtí harissi snášejí i později, běžně celkem třikrát ročně, ale z poslední snůšky se vinou našich klimatických podmínek obvykle nic nevylíhne.

Petr požádal muzeum Bruntál (pozn. pod něž hrad spadá) a nového kastelána, aby do konce pobytu dravců na hradě zajistili přísný zákaz vstupu do beztak nepoužívaných místností, jejichž okna jsou přímo nad komorami. Muzeum nejdříve zatelefonovalo různým ornitologům, jestli si Petr nevymýšlí, ale když zjistilo, že kupodivu ne, kývli. Ale když jednou v dubnu Petr zrovna v komorách roznášel krmení, uslyšel najednou nad sebou různé hlasy a pak takový ten rozmazlený dětský řev. Všichni dravci spustili varovný pokřik a poplašeně vylétli z hnízd. Jedna z rarožích samiček přitom nechtěně shodila na zem jedno své vajíčko a to se rozstříklo o kameny. Na kouscích skořápek svítily krvavé žilky –bylo tedy oplozené a rozvíjel se v něm zárodek. Bez sebe vzteky zvedl Petr hlavu a uviděl, jak se ze starého okna vyklání nový kastelán a ještě další dvě ženy. Okamžitě běžel z bastionu za nimi a milého Pavla i s jeho příbuznými seřval.
,,Snad se tak moc nestalo!“Prohodil uraženě kastelán, ,,Vždyť jsme si jen prohlíželi hrad, nic víc.“
,,To si piš, že se stalo – do prčic stalo, a už to nepůjde napravit!“
To byl první případ rušení, o kterém jsme věděli. Ale po něm k naší hrůze následoval bezpočet dalších, které ani nemělo smysl řešit. Vždyť lidé, které jsme náhodou zahlédli, když jsme byli dole v komorách, byli jistě jen malým zlomkem zvědavců. Mnozí o žádném zákazu nevěděli, třeba pracovníci z Jiříkova a průvodkyně nebo různí aktéři kulturních programů, z nichž jedni dokonce na dětský den naházeli do komor cihly. Ale proč se museli z oken rozhlížet i úředníci z muzea a OkÚ? Dělali to záměrně, protože se jim ohrožení dravci nelíbí kvůli ostrému zobáku? Nebo jsou tak hloupí, že si neuvědomovali důsledky svého počínaní? Nevím, která varianta je omluví lépe.
Koncem dubna se přiblížila doba možného líhnutí prvních rarohů a harissů. Samička z druhého páru rarohů zasedla na vajíčka později a druhý pár harissů letos nezahnízdil vůbec, cítil se být rušením ohrožený. Petr prvním párům podstrčil podkladky a jejich vajíčka vzal domů do líhní, pro případnou pomoc při klubání a k ohlídání mláďat v prvních krizových dnech jejich života. Večer jsme vajíčka prosvítili. Ze čtyř vajíček harissových káňat byla sice tři oplozená, ale už asi před čtrnácti dny se v nich zastavil vývoj. Takže nezbývalo, než doufat, že první pár začne znovu tokat a dá náhradní snůšku, jinak se ten rok naše republika nového přírůstku nedočká. V době pádu Sovince byl Petr u nás jediný, kdo harissy uměl množit.
Prosvícení vajíček rarohů vypadalo nadějněji, dvě ukrývala život. Těšila jsem se. Znala jsem jen líhnutí kuřat, ale toto byl složitý zodpovědný obřad. Zdaří se? A slavná chvíle nastala třetího května. První vejce sice rovněž zastavilo vývoj, ale na druhém hnědě prskaném vajíčku se objevila naklovnutá prasklinka. Zrovna na tom jemně puklém, které musel Petr hned po přenesení domů rychle voskovat, aby v něm zárodek nevysychal! Zvědavě jsem čekala, co se bude dít, ale od prvního naklovnutí prý trvá celý den, než začne mládě znovu prorážet skořápku a prodírat se ven. Čekali jsme tedy do druhého dne, ale nedělo se nic. Mládě uvnitř se ani neozývalo, prosvítili jsme tedy vajíčko znovu.
,,Přece žije. Vidíš? Teď se trochu hnulo! A taky vzduchová bublina se víc naklonila. Ale má asi nějaké problémy, pomůžu mu.“
A Petr vzal pinzetu a jemně odkryl několik malých střípků skořápky, aby se mládě neudusilo. Tím pádem musela být v líhni zvýšena vzdušná vlhkost a ještě jsme museli odkrytou část mláděte potírat mokrým štětečkem, aby nevyschlo. Mládě bylo slabé a tato pomoc mu nestačila. Takže další postupné odstraňování skořápky a potírání vodou. Pomáhala jsem taky, ale bála jsem se radikálnějších zásahů, protože krevní cévky na skořápkách byly mnohdy ještě funkční a kdybych některou nechtěně protrhla, mládě by mohlo vykrvácet. Taky dosud nebyl do jeho těla vstřebán všechen žloutek.
Mravenčí práce trvala celkem dva dny. Nejdřív byla venku hlava s obříma očima, které zůstávaly dosud zavřené. Pak se obnažila křídla, nohy. Při vyprošťování velkého svalu za krkem, který slouží, stejně jako ostrá hranka na zobáčku, jen k prorážení skořápky a za několik dní zmizí, se přetrhla slabší cévka. Ale Petr ji zaškrtil pinzetou a podvázal a krev na kůži mláděte odsál tamponem. Za několik hodin pak všechny zbylé cévky zaschly a neduživé mládě bylo definitivně vysvobozeno ze sevření skořápky. První maličký raroh ležel ve vrnící líhni a spal. Byl ošklivý a připomínal mi ufounky z televize, ale stejně jsme jej oba nadšeně obskakovali a ujišťovali se, jak je sladký. Obdiv všech prcků na světě je stejně nekritický. Během dne na něm oschlo bílé chmýří a ještě později otevřel oči. To už začínal vypadat seriózně. Sice toho moc nenapípal a krmit jsme jej museli skoro násilím, ale hlavně, že se jeho stav nezhoršoval. Když jsem jej opatrně brala do dlaně, přesně jsem cítila, jak mu tluče srdíčko. Jak velké asi může být srdce takového drobečka? Zatím rozhodně nevyhlížel jako postrach holubů a bojovník s jestřáby.

A ani se jím nestihl stát, po několika dnech mu vypověděly funkci orgány a uhynul. Po něm zemřela ještě další mláďata. Příčina: podchlazení při vývoji ve vajíčku, poškozené ledviny. Samičky příliš často úlétaly vyděšeně z hnízd! Z pěti mláďat, která toho roku přežila, jsme dvě vypiplali po nocích, jen tři se vylíhla přirozeně. Tři rarozi putovali k vypuštění do Litovelského Pomoraví, čtvrté mládě ponechal Petr u rodičů déle, do úplného přepeření. Ta doba měla nastat začátkem července. Mínil si vzít mladou samičku k sobě, vycvičit ji a nechat do chovu.

Páté zachráněné mládě byl hariss. V červnu se z náhradní snůšky prvního páru vylíhla dvě mláďata. Vypadala docela jinak než malí rarozi. Hned od vyklubání si prohlížela svět menšíma, ne tak vypouklýma očima a jejich chmýří nebylo bílé, ale krémově světle hnědé. Oba dravečci po dva dny vzorně polykali pomleté křepelčí maso, ale třetí den jsme našli jednoho z nich mrtvého. A druhý harissek zase přestal jíst.
Musel být krmen násilím a příliš se neprojevoval, jen ležel. Navíc mu Petr musel fixovat chvaty, protože mu špatně rostly klouby končetin a hrozilo, že by v dospělosti nemohl chodit. Nedávali jsme mláděti velkou naději, ale kupodivu se z toho dostalo a zázračně se spravilo. K rodičům jsme je ale raději nevraceli, u nich by nebylo v bezpečí. Podle velikosti chvatů Petr určil, že se jedná asi o samičku. Malá tedy bydlela s námi na hradě a pak se i se svou mechem vystlanou krabicí stěhovala na Stránské.

Mezi dravci, umístěnými na bastionu před komorami, se nedělo nic nového. Jako každý rok postupně všichni měnili peří. Káně Romana snesla dvě neoplozená vejce a natřásala se jako každá hrdá matka. Nesměla jsem se k ní a jejímu “budoucímu potomstvu“ ani přiblížit, jinak se hned začala nafukovat a přešlapovala z nohy na nohu jako bojovník ringu. Pak se ke mně s rituálním pokřikem rozběhla kam až jí dloužec dovolil, zkrátka, brala jaro vážně.
Sokolice Maruška se při slunečném počasí velice ráda koupala. Vždycky, když jsem kolem ní procházela s konvicí vody zalévat bonsaje a zahrádku, kroutila po mně tak tázavě a útrpně hlavou, že jsem nevydržela a nalila vodu i do její široké mísy. Hned do brouzdaliště nakráčela a začala se v něm labužnicky rochnit. Ale jen dokud byla voda čistá! Jakmile do ní zanesl vítr lístky a broučky, přestala si misky všímat.
Malý sokolí terček byl nejuječenějším dravcem dvorce. Jeho jméno jsem si nepamatovala, protože k nám přišel až v únoru, ale oslovovala jsem ho Pinďa. Po té, co do mě několikrát vrazil při bezhlavém úprku před imaginárním nepřítelem, se o něm odmítám rozepisovat. Byl to nervák jako všichni terčci a být po mém, dala bych ho zdarma. Ale profík Petr v něm a v Mařeně viděl pokračovatele jeho sokolího chovu.
Orel křiklavý jménem Drak si skvěle žil u sokolníka Rolanda v Břidličné, stejně jako orlice stepní, kterou měl dlouhodobě v držení. Jezdili jsme je navštěvovat.
O výrovi u Montyho jsem neměla zprávy, ale veselá sovice Hefaistos – bývalý sovinecký patron kovářů – si zpestřovala život na návštěvě přátelskými spory s Tomášovým bulteriérem. Ten, kdykoli se Hefík otočil, okamžitě ukradl jedno z jeho kuřat, ještě do sovice spiklenecky dloubl packou a utekl. Zpoza rohu se pak smál od ucha k uchu, když viděl Hefíčka jak nazlobeně kroutil hlavou a směšně vysoko houkal.

Jenom bělohlavého orla Rukeho už nebylo komu dát. Musel dočasně zůstat na turistické trase a neměl se ideálně. Děti příchozích turistů už totiž nikdo neupozorňoval jako dřív, že nesmějí ptáčkovi házet třešně, jablka a burizony. Navíc do jedenácté dopoledne býval hrad takřka prázdný, takže třba malého chlapce, který mával těsně před orlem umělohmotným mečem, neměl ani kdo vytahat za ucho. Taky se k Rukemu v noci před dětským dnem snažili o půl třetí v noci přelézt plot opilí rytíři. Chtěli si u něj v dřevěném přístřešku roztáhnout spacáky a přenocovat. Naštěstí Petr nespal. Všechny účastníky kulturních programů pozoroval z okna, když se postupně kolébali z vinárny a hlídal, aby se jim ani orlovi nic nestalo. Když zpozoroval neohrožené rytíře se spacáky, rázně zasáhl.

Do záchranné stanice mnoho dravců nepřibylo. Dostali jsme rozhořčené zprávy o tom, že nový kastelán, který zdědil po Petrovi telefonní číslo na hrad, nevyřizuje telefonáty o nalezených dravcích s tím, že Petr už na Sovinci skončil. Jen co já vím, zemřely tři poštolky, protože jejich nálezci nevěděli, kam se rychle s dravcem obrátit. Jednu mladou poštolku přivezl jakýsi pán po několika dnech, promarněných telefonováním, k nám na Stránské. Ale už bylo pozdě. Mládě sice krmeno bylo, ale nevhodnou stravou. Mělo špatně narostlé peří a nedokázalo se postavit na chvaty, jen sedělo na patách. Podvýživa a avitaminóza v době růstu mláděte znamená jeho konec..."

Možná jste čekali lepší závěr, ale toho jara žádný nepřišel, bylo spíše stále hůř. O tom třeba jindy. Petr Schafer postupně vybudoval novou záchrannou stanici ČSOP ve Stránském, tu provozuje dodnes. Použila jsem krátký úryvek z mé knihy Snílkové země orlice.