Veselý příběh o náhle uzdraveném a hyperaktivním seniorovi

Vážení. Politiku sleduji, ale momentálně nemám na toto téma žaludek. Chce se mi psát v nynější nesnadné době vesele a pohladit duše čtenářů, proto nabízím velmi zajímavý příběh starého pána, který utekl z lože nemocem. Text je přepracováním jedné z mých malých školních prací z dob dálkového studia v Olomouci, takže snad omluvíte (a možná někteří i přivítáte) odborný tón, jenž se prodírá ven přes humorné řádky.

Já a můj Jimmy za časů působení v domově pro seniory.Lucie Paceltová

...Před mnoha lety jsem byla zaměstnankyní jednoho domova pro seniory v Ostravě. Tam jsem působila jako pracovnice sociální péče v úseku volnočasové aktivity. Mou hlavní náplní bylo vedení klubů, canisterapie, individuální návštěvy, vedení pěveckého sboru, doprovody klientů na výlety, procházky či na lékařská vyšetření a přípravy a organizace kulturních a sportovních akcí.

   Dobře si vzpomínám na jednoho z mých klientů, budu jej dále nazývat pan Bedřich. Tento pán měl po osmdesátce. Byl drobné postavy, s brýlemi, dosud chodící. Pocházel z dobrých rodinných poměrů, po celý život byl velmi společenský a aktivní. V bývalém povolání byl řemeslník ve vyšší pozici, mistr. Když jsem do domova v roce 2005 nastoupila (působila jsem zde celkem tři a půl roku a s klientem jsem byla v častém kontaktu po celou tuto dobu), nacházel se pan Bedřich v politováníhodném fyzickém i psychickém stavu. Byl ubytován na patře se zvýšenou péčí, měl alzheimerovu chorobu ve vážném stadiu. Byl inkontinentní, neorientovaný v čase i místě, zapomínal, byl unavený a i když mohl chodit, činil tak málo. K tomu měl jen zbytky zraku. Na patrový klub i velký klub v sálu sice chodil, ale málo se zapojoval a když mluvil, tak mimo téma. Velké akce jej dost unavovaly, účastnil se jich zřídka a krátce, bavil jej jen zpěv. Pro přiblížení jeho stavu uvedu příklad: když jsem za ním jednou přišla na návštěvu na pokoj, tvrdil, že u něj hoří. Hořel prý celý pokoj i s koberci (žádné tam nebyly a požár už vůbec ne), hořel i on sám na žhavé posteli. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se mýlí, ale trval na svém a cítil se ve svém ohrožení osamělý, zrazený. Křičel: „ať si jdu, ale až přijdu za hodinu, zbude z něj jen mastný škvarek.“ Dle jiných zkušeností u klientů s hlubokou demencí jsem usoudila, že bude lepší jej spíše upokojit, než se marně pokoušet přivést jej zpět do reality. Tak jsem pokoj i pana Bedřicha „uhasila„. Jindy zase potřeboval doprovodit do práce, prý jej čekají na šichtě, tak honem, aby nepřišel pozdě...

   Ovšem zrovna tento pan Bedřich byl jedním z mála klientů, kterým se stal doslova zázrak! Z výše uvedených neduhů mu zůstal pouze velmi slabý zrak. Stalo se to takto: Jednou pana Bedřicha převáželi sanitkou do nemocnice na vyšetření, klient jim však nešťastnou náhodou upadl na zem a způsovil si úraz hlavy. Veškerý personál si o něj dělal starosti a již jsme se v duchu s milým pánem loučili, protože jen ležel a hodně spal. Ovšem po několika dnech se začal probírat – a byl jiný! Nejdříve jsme si nebyli zcela jisti tím, co pozorujeme, ale po dvou měsících bylo všem jasné, že máme zcela nového pana Bedřicha! Začal mluvit orientovaně, postupně přestal používat pleny, ráno dělal na chodbě rozcvičky. Poznával rodinné příslušníky i personál, začal se více bavit s klienty i zaměstnanci, byl samý smích a sršel optimismem. Začal se objevovat na všech možných akcích či klubech a zájmových činnostech, které domov pořádal, kromě dílen – prý se před důchodem napracoval dost. I přes slabozrakost začal docházet na sportovní hry a dokonce v disciplínách vítězit! (Je to zvláštní, ale při práci se seniory jsem si pak i později všimla, že pokud je chuť a vůle, nemají ani zcela nevidomí klienti problém vítězit v hodu šipkami na terč.) Všichni jsme měli z pana Bedřicha velkou radost, pomáhal svým příkladem budit naději v ostatních klientech. Těšil zaměstnance, že ne vždy směřuje výsledek práce v tomto oboru k postupnému zhoršování zdravotního stavu klientů a k jejich skonu.

   Pán se tedy stal jedním z nejaktivnějších klientů. Pomáhal na patře zdravotním sestrám při roznášení vypraného prádla, vozil klienty na vozíčku do jídelny na snídaně, obědy a večeře a zase je odvážel zpět do jejich pokojů. Vyptal si na paní ředitelce, aby mu půjčila místní tahací harmoniku a začal na ní znovu trénovat jako zamlada. Při tom všem byl denně přítomen všude, kde se něco dělo – a zde začíná problém.

    Pan Bedřich začal být totiž aktivní příliš. Na klubech jsem si jej sice cenila pro jeho schopnost vyprávět veselé příběhy, ale začal mít také ironické poznámky, narušující moji autoritu nebo zesměšňující jiné klienty. V pěveckém sboru vynikal pěkným hlasem a i přesto, že nemohl texty písní číst, zpíval vcelku správně, neboť se se mnou a s mojí kolegyní učil na individuálních návštěvách vše zpaměti. Jenže když jsem nechala zpívat sólo i jiného klienta či se prostě věnovala někomu jinému, začal pan Bedřich žárlit a strhávat na sebe pozornost rozmrzelými poznámkami. Co víc - na patře, kde byl ubytován, začal radit zdravotním sestrám, jak by co měly dělat. Často si vyprošoval poradu se staniční sestrou a dlouze s ní rozebíral svůj zdravotní stav či návrhy na zlepšení chodu činností na oddělení. Dokonce jednou vyslovil přání účastnit se ranní pracovní schůzky sester, aby měl přehled, co se kdy bude dít a mohl na vše dohlédnout! Pak zase využil, že na vrátnici má službu nová vrátná a odešel z budovy. Na parkovišti jej potkal jeho syn a vyděšený nám jej přivedl zpět, jak si můžeme dovolit pouštět do rušného města osamělého starého slepce. Marně se vedení snažilo příbuznému vysvětlit, že pan Bedřich působí v jednání velmi suverénně, tak jej nová vrátná pustila. Bránit v pohybu svéprávným seniorům je totiž na druhou stranu také základ pro skandální televizní kauzu. S podobnými problémy se setkával každý, kdo měl s panem Bedřichem co dočinění, což byl v podstatě celý domov.

   Co dělat? Jak se chovat? Senioři nejsou žádná mládež. Jsou to lidé, kteří si pro svůj věk a zkušenosti zasluhují úctu. Někdy mají i velmi vysoké vzdělání nebo jsou veteráni z války. Nikdo z personálu není starší než klienti, o které pečují. A i klient s demencí a psychiatrickou diagnózou možná neví kde je a co právě obědval, ale vybavuje si často zcela správně, že je profesor či inženýr nebo prostě někdo, kdo hodně vykonal. I matka dětí je hodna úcty, i horník, který dřel. A bolí jej, ničí jeho hrdost, když se k němu někdo chová jako k malému dítěti. Urychluje to pak ještě více jeho sjíždění dolů směrem k nesamostatnosti, apatii. Na druhou stranu jistou autoritu a respekt si musí zachovat i personál. Je třeba řešit hádky, problémy s alkoholem, kázeňské přestupky. Klienti jsou často více či méně neorientovaní a potřebují, ba, vítají vedení při denních činnostech (běžné je, že klienti s pokročilou demencí personál oslovují „maminko“ a vzpínají šťastně ruce, nejsmutnější případy se usmívají pouze na přibližující se lžíci s jídlem). Při vykonávání osobní hygieny a stravování je často nutné překračovat jejich nejintimnější hranice soukromí. A toto vše ne vždy chápou rodinní příslušníci, ti  obvykle při příliš náročné péči svěří seniora ústavu. To je pochopitelné, málokdo má na opatrování seniora čas při zaměstnání a zříci se práce a zůstat doma by znamenalo pro rodinu finanční konec. Ovšem mnozí příbuzní cítí pocit viny za to, že jsou se seniorem jen občas na návštěvě a snaží se své černé svědomí ukojit na pozorování personálu, dělají skandály, podezírají, křivě viní, freudovské „já ne – to oni!“ I solidní personál je tedy často pod drobnohledem zaujatých, subjektivních a přísných soudců. Komunikace v domově tedy vyžaduje mnoho citu, taktu, předávání si nabytých zkušeností a odborných školení o komunikaci, neboť společenské role zainteresovaných nesou nejednoznačné odpovědi kdy jak reagovat.

   Ohledně pana Bedřicha jsme se tedy dohodli následovně: budeme jej zaměstnávat i nadále co nejvíce. Budeme mu svěřovat i zvláštní úkoly a povzbuzovat jej, aby se hlásil do místních soutěží ve zpěvu a sportu, do zábavných klání na plesech. Když bude důvod jej chválit, pochvalu dostane. Když bude mít někdo z nás zrovna čas, promluví si s panem Bedřichem o samotě, to má každý klient nejraději – pozornost věnovnou pouze jemu. Ale nenecháme se organizovat, nemůže nám velet! Při jakékoli jeho přehnané poznámce je třeba jej slušnými slovy, ale rázně upozornit, že takto ne. Jinak si z něj začnou brát příklad i další klienti nebo bude vyvolávat jiné potíže. I zdravotní sestry na oddělení se již naučily říkat panu Bedřichovi: „Stop“ – zde končí Vaše hranice svobody názoru a začíná naše území pravomocí.

   Já osobně jsem se výše popsaným postupem řídila také. Na začátku tohoto opatření jsem si s panem Bedřichem dohodla „důvěrnou schůzku, abychom si mohli popovídat o čemsi důležitém“. Na ní jsem mu vše pokud možno taktně vysvětlila. Snažila jsem se zapůsobit na „jeho velké zkušenosti a gentlemanství“. Řekla jsem, jaké těžkosti obnáší moje práce a řízení kolektivů, a že se nemohu s nikým bavit jakoby to byl můj kamarád či soused. Že potřebuji zachovat úroveň našich debat a proto i když vím, že to pan Josef myslí  dobře a často má i pravdu, nepřeji si, aby na mne před ostatními vykřikoval své žertovné poznámky. Při hovoru jsem se mu hodně dívala do očí a přidala i své osobní starosti, vybídla jsem i jeho, aby mi popovídal něco ze svého soukromí či si vzpomenul na problémy, které kdysi řešil v práci. Nakonec jsme se ještě zasmáli a rozešli se v dobrém. Toto popovídání mezi čtyřma očima bylo někdy nutné zopakovat, aby se pan Bedřich neurazil příliš, když jsem jej byla nucela radikálněji napomenout. Klienti jsou s námi proto, aby prožívali pokud možno co nejpříjemnější stáří, navíc živit chlad či nepřátelství mezi klientem a pracovníkem je neprofesionální.  Udobření s panem Bedřichem nebývalo složité. Stál o blízké kolem sebe, nevydržel se s někým „nebavit“. Konkrétně u žen navíc byl velmi rád, když  je mohl na bále vyzvat k tanci, byl vyhlášený elegán a tanečník.

    Ještě dodám, že v domově pro seniory bylo samozřejmostí klientovi vykat či používat jeho titul. Pokud si to přál, oslovovali jsme jej křestním jménem v jemu příjemné podobě, ale k tykání nedošlo, ani když to bylo jeho přání a stejně tak klienti netykali nám. Výjimku tvořily jen vzácné případy, kdy někdo z personálu měl na oddělení ubytovaného příbuzného či dávného známého. Toto důsledné dodržování vykání mělo dva účinky: za prvé klientům dával tolik potřebný pocit vyjadřované úcty, za druhé klienti si na personál (obvykle) nedovolovali přílišné familiérnosti či rozkazování.     

   Výsledek  snahy našeho kolektivu byl relativně dobrý. Klient své velitelské a ješitné sklony sice příliš výrazně nezlepšil, ale to v jeho věku ani nelze čekat. Dosáhli jsme udržitelného stavu komunikace - to stačí. Naučili jsme se, jak postupovat, abychom mohli bez velké citové újmy klienta usměrňovat jeho chování. To považuji za úspěch.

 Mé takřka pohádky je konec. A teď šupky hupky na šichtu, cvičit, učit se nové písničky...