Po návratu ze Švýcarska v roce 97 jsem sepsala povídku, k jejímuž oprášení mě inspiroval Petr Brinček s blogem Ležel jsem ve švýcarské nemocnici. Mám s mentalitou Švýcarů podobné zkušenosti jako on, zde je tedy ve zkratce mé svědectví o zemi zaslíbené.
Země (nejen) slepičího rájeLucie Paceltová
Dodnes mi stačí, když někdo vysloví třeba jen jméno oné země a zapůsobí to jako pohlazení. Největší zážitek z mých 18ti let! I přesto, že jsem se tam vydala na rodinnou farmu coby venkovanka se zkušeností v chovu zvířat a se zahradnickou maturitou v kapse, nestačila jsem zírat! Mé dosavadní zážitky z brigád v zahradnických podnicích na Moravě byly spíše odpudivé: Moře fyzicky náročné práce s kolečkama, lopatou, ohnutým hřbetem. Ráno zima, v poledne hlavně ve sklenících vedro k zalknutí a za zády každou chvíli přísný dozor, zákaz používání mobilu, strach zůstat déle na záchodě. Jen normy, metry, kila a kusy, hlavně honem honem! Makej, děláš to špatně, nehraj si s tím! Zamračení ubrblaní spolupracovníci, přísní šéfové, mizerná odměna. O lásku ke květinám nebo pozitivní vztah k pěstované zelenině šlo na posledním místě. Měla jsem ráda jen teorii studia, realitu provozů jsem prostě nedávala. Věděla jsem, že po ukončení školy nebudu chtít hned nastálo zakotvit do té uspěchané šedé roboty, tak jsem si domluvila nejdříve tříměsíční praxi v oboru ve Švýcarsku. Měla jsem o něm do té doby značně zúžené představy – bohatá země tam někde pod námi, Alpy, hodinky, Carl Gustav Jung, několik plemen psů, mír a fialové krávy...
Když jsem v září docestovala až do malé vísky v Aargau, ocitla jsem se ve zcela jiném světě! Nezamykaly se tam domy ani auta. Usměvaví klidní lidé. Přidělili mi pokoj hned vedle pokoje jejich dětí, pozvali mě ke společnému stolu, vybídli mě, ať si beru k jídlu z jejich zásob co chci a kolik chci. Trpělivě mi vysvětlili vše, co po mně budou chtít, postupně mi svěřili mé úkoly a nepochybovali o mně. Věnovali mi stejnou důvěru, jakou dali i ostatním cizincům, kteří u nich kdy pracovali - a já jim byla vděčná a snažila se oplácet tím nejlepším, co ve mně bylo. Pečovala jsem o zahradu, sklízela zeleninu ve sklenících, sbírala ovoce, prodávala na trhu, sháněla domů krávy, sbírala a třídila vajíčka od slepic. A když jsme u těch slepic, dám vám snadnou hádanku: Jaký je nejběžnější druh vajec, která jsou v ČR k dostání? Ano, jsou to ta s trojkou na začátku. Tedy koncentráky, nazývané vzletně klecové chovy. Pusťte si někdy dokument o tom, jak takový typický klecový chov vypadá! To na farmě se hrála vyšší liga:
"...Je kolem šesté večer, čas obstarat práci kolem snůšky vajec. Stoupám k nově postavenému "velkokurníku" pro tisíc kusů drůbeže. Je to pěkná dřevěná budova, kterou famáři vystavěli spolu s jejich dlouhodobým pracovníkem z Černé hory, voní to tu novotou. Velká okna pouštějí ke slepicím dostatek světla a večer se jim ještě přisvětluje. Pod hnízdy se nacházejí nízké vchody do slepičí zimní zahrady. To je slámou vystlaná místnost o rozloze asi dvě stě metrů čtverečních. A dokud ještě venku rostou zbytky zelené trávy, jsou všechna ta hejna bílé drůbeže vyháněna za teplejších dnů do rozlehlých luk na pastvu. Vše briskně podle norem: čistota, světlo, kvalitní pestrá strava, pravidelné lékařské kontroly a očkování, na každou slepici připadají tři metry čtvereční..."
Slípky jsou jen příklad, takhle to tam bylo se vším. Tradice spojená s modernizací ulehčující práci. Veškerá činnost měla smysl, dny měly svůj řád a krásu. Více vykreslí poslední odstavce mé povídky:
"...Na druhý den jsem se se všemi rozloučila a ještě ráno mě Frau Klein odvezla do městečka na vlak. Na nádraží jsme společně odvlekly má těžká zavazadla k nástupišti a čekaly, až přijede můj spoj. Mlčely jsme. Jen tu a tam pípla jedna z nás nějakou tu větu na způsob: ,,Už dvě minuty po půl desáté, asi malé zpoždění ...“ Opravdu jen malé. Brzy už stál vlak přede mnou, ten nepochybně správný a nevyhnutelně můj. Potichu jsme se rozloučily a nastoupila jsem do vagónu. Posadila jsem se tak, abych viděla na svou hodnou šéfovou, sundávala si brýle. Asi se zamlžily. Když se vlak rozjel, mávaly jsme na sebe, dokud se Josi neztratila za konstrukcemi perónu. Jmenuje se Josi, Josefka, to jméno jí sluší. Ještě těsně před odjezdem mi přidala do tašky ke krásně zdobeným balíčkům plných sladkostí pro mé sestry i jejich jablka, sušené maso a báječný sýr, abych na dlouhých cestách nedostala hlad. Jako vždycky se usmívala a prohodila své tradiční: "Alles ist gut. Kein Stress, kein Problem.“
Už teď se moc těším, až zase na jaře přijedu. Rozhodně si vezmu méně věcí! Jako dárek rodině Klein přibalím českou folkovou muziku. V nádražním podchodu se na mě budou ze zdí dívat malůvky draků a mořských panen. Chvíli budu čekat a pak přijede ve špinavém autě šéfová – ještě v pracovním, jak zrovna odběhne od třídění zeleniny.
Její patnáctiletý syn Moses přijede traktorem z pole a vyskočí vysoko z kabiny rovnou na zem. Rošťácky se usměje a pak začne z nudy žmoulat v puse první květy sedmikrásek. Moses je Mojžíš.
Šéf mi bude vyprávět o víře z východu, a že si při těžké práci říká, že tančí. Bude se smát chemické ochraně rostlin, prý když má svůj statek rád a vše dělá poctivě, tak plísně ani škůdci nikdy nepřijdou ve velkém. A někdy večer bude procítěně hrát na příčnou flétnu.
Japonec Kokoro tam možná bude také znova pracovat. Před lety navštívil Prahu. Zná z Čech Dubčeka, ruskou invazi a hlavně Smetanu, Dvořáka a Vltavu. Vlastně Dvorzžaka a Vrtavu, protože Japonci neumějí dost dobře vyslovovat Ř, L a Y. Pan Ogasawara z Hokaidó. Kokoro, to prý znamená srdce.
Zajímáte se o geografii a cestopisná díla? Já ke své škodě ani trochu. Mám v zeměpise hluboké mezery ve vzdělání, ale o Švýcarsku náhodou něco vím. Je to malá země plná dřevěných domů s pelargoniemi v oknech a se vzornými přeplácanými zahrádkami. Ty obvykle hlídají trpaslíci. V těch domcích bydlí lidé ze všech končin světa. A ti, když se potkají, tak se hlasitě a s úsměvem pozdraví, a když se zase vzápětí rozejdou, tak se kupodivu nepomlouvají za každým rohem. Kluci tam nosívají v uchu náušnici ve tvaru zlaté krávy a holky se masově zamilovávají do stejných plakátových frajerů jako v Čechách. Každé třetí dítě má blond vlásky i obočí a hnědé oči s černými řasami. Slepice si tam žijí lépe než leckterá rodina v Čechách a skoro všechny kočky tam mají rýmu.
Je to zkrátka zaslíbená země a já se do ní nesmím po druhé vrátit, jinak bych v ní zůstala."
