Jen drobný komentář - o zrak nedonošené děti nepřipravuje inkubátor, ale to, že jsou nezralé. Bez inkubátorů by naopak nepřežily...

Unuděná „bloggerka“ se snažíněco světu říci aniž by sama věděla co.

Na začátku ohromená jak lidé bezzraku mohou svobodně žít a co vše zvládnou, pak se snaží najít nějaké slabémísto, aby mohla mít navrch a ve finále to korunuje, že i ona to má těžké.

Tím slabým místem je podle článku „venčení“ dítěte, ale sama pár řádkůvíš říká, že dnes je to vzácný jev, aby se děti vrtali v hlíně apod. Takproč se toto snaží zveličovat a ještě u nevidomých rodičů. 

Venčení psa a vychovávání dítěte musí být peklo. Nezávidíme.

Dost velkým problémem nevidomých v komunikaci, který si jiní lidé neuvědomují, je to, že nevidí nonverbální komunikaci. Úsměvy, škleby, studenost či vřelost pohledu, kroucení hlavy, zvedání ramen... Jsou odkázáni JEN na slova.

Ano. A také ještě i když pak nevidomého vedete, chvíli trvá, než mozek přepne, co všechno je třeba říkat předem, každkou blížící se nerovnost terénu, značku mírně v cestě... Někdy je pak šikovnější nevidomý, než ten, kdo vede

Nevím...ale tak nějak si myslím, že přátelství není o vyvážené bilanci energií :)

Souhlas. Hlavně když se jedná opravdu o přátelství, tedy vztah velmi hluboký, tak je tu přítel od toho, aby byl se mnou v časech dobrých i zlých... A proto jsem se snažila popsat situaci, kdy jsem musela udělat i pro mne nepříjemný a smutný krok ohledně krátké známosti, abych pak měla dost sil pro přátele. Také to není asi z textu patrné, ale krok k absolutnímu ukončení střetávání nastal ze strany paní.