Já ano, na vlastní oči! Je to pravda pravdoucí. A v dlouhé frontě tam stáli taky Eben, Klus, Špinarová, Langerová, Janda a další muzikanti. Stačí si pustit na You Tube vcelku nový videoklip Píseň práce od kapely Buty a výborně se pobavíte!
Bluegrass tužkouLucie Paceltová
Hudbu a text k písni o krizi v hudební branži složil Radek Pastrňák, ten si střihl také jednu z hlavních rolí mezi „nezaměstnanými“. Režie J. Bártek a J. Machala. Odkaz na toto vtipné dílko, prokládané výpověďmi jednotlivých známých muzikantů, kteří si dělají srandu ze sebe samých, obíhá mohutně internet. Zvlášť muzikanti všeho druhu se k němu hrdě hlásí.
Jsem jen sváteční muzikant amatér, nicméně živí mne také umění (výtvarno a psaní), tudíž mi téma přijde blízké a velmi mě oslovilo. A připadá mi, že myšlenkových rovin, které Buty šíří, může divák nalézt více. V prvé řadě ironická zábavička, to je hlavní. Úřednice je jako opravdová! Herečka přesně vystihla typickou vřelost, zájem a pochopení těchto pracovnic. Na druhou stranu později už ani není divu, že je dotyčná vyhořelá, protože slyšet v jednom dni tolik neuvěřitelných hlášek je síla! „Já bych moh´ třeba zazimovávat vířivky…“ „…Mně se začal drolit heliport…“ „…Samozřejmě potřebujete nějaké oblečení, protože někdy prší na tom golfu…“ „…Mám dvanáct kamarádek, které jsou na mě taky závislé…“ atd.
Druhý vzkaz klipu tkví v tom, že dnes opravdu může za jistých nešťastných okolností skončit na pracáku každý, i ti nejnepravděpodobnější lidé. Nebo i když nejsou přímo na ÚP, tak se ocitli bez práce, to není vždy totéž. Je hodně takových, kteří si raději na pár týdnů až měsíců stopnou podnikání, platí dočasně socko zdravko nižší a žijí z posledních uškudlených zásob, ale na pracák jít nechtějí. Nedívím se jim, dokud to bylo jen trochu možné, byla jsem stejná. Pár zážitků z ÚP u mě způsobilo silnou fobii z tohoto zařízení a vcházím do něj, až když mi skutečně hrozí záhuba.
A třetí poselství, to nejsilnější, cítím takto: I když v oněch místech občas někdo z umělců skončí, byl by opravdu vůl, kdyby doufal, že mu tato instituce pomůže znovu nakopnout jeho činnost! Pracák je dočasná nouzová zastávka k nadechnutí, aby se zastavilo zvyšování dluhu na socku a zdravku a byl čas se rozhlédnout co dál, ale pátrat musí každý sám! Kategorie svobodný umělec je škatulka sama pro sebe a kdo v ní nebyl, ten neví jak fungujeme a nedokáže poradit. Jiní umělci zase neporadí kdovíjak detailně - proč pomáhat konkurenci? Navíc umění je to první, co se v domácnostech škrtá při utahování opasků, jde o nevděčný úděl. Hezky o tom zpívá i Honza Žamboch v písni Pane Nohavico, rovněž doporučuji k poslechu. Já se třeba zase pamatuji, že když jsem začínala a šla jako každý podnikatel na živnosťák, tamní pracovnice byla sice ochotná, ale ani po dlouhém pátrání nemohla za boha přijít na to, kam mě zařadit – a to tam pracovala roky. Musela jsem brnknout pro radu muzikantovi Jirkovi Koběrskému a až ten mi vyložil, že na živnosťák nepatřím vůbec, neb umění není živnost, mám se evidovat pouze na finančák. A tak je to u nás se vším: Umělec má značně specifické způsoby hledání sama sebe a svého jedinečného projevu. Málokdy má to štěstí, že jej rodina a přátelé podporují, aby risknul cestu profesionalizace. Stále slyší o tom, že má vsadit spíše na jistotu zaměstnání, že není dostatečně známý a že umělci se proslaví obvykle až po smrti… Jenže plamen uvnitř nás naši duši ve stereotypním zaměstnání s jistotou spaluje! Toužíme ze sebe vydat to, pro co jsme byli stvořeni, pro co dýcháme. Mnozí tlak okolí a strach z nejistoty nevydrží a raději se svého pravého já vzdají. Stanou se z nich normální (jen smutnější a zlomení) lidé s vášnivým koníčkem po zaměstnání. Jiní si řeknou, že žijí jen jednou a nakonec do toho praští. Pak musí dávat o sobě vědět na všechny možné i nemožné strany, čekat na odezvy (zpočátku minimální), mezitím tvořit, dělat na sobě a zase tvořit a nikdo se neptá, kde na to dotyčný vezme čas a peníze. Když kšefty moc nepřicházejí, je třeba najít si ještě jinou práci či dvě. Ale takové, které jsou časově dostatečně pružné a které by šly v případě potřeby rychle opustit (v písničce zmiňované ježdění s kámošem s pohřebním vozem). Kombinace fyzicky či psychicky těžké práce s dojížděním a tvůrčí činností bývá dosti náročná a vyčerpávající, rodina stále nevrlá a bez pochopení… Ale musí se bojovat dál! I za cenu tvrdých pádů, samoty a proher, dlouhých let čekání ve střehu na velkou příležitost…
A nakonec to jednoho dne přijde! Úspěchy, potlesk, sláva. A lidé pak na tu známou tvář koukají třeba ve videoklipu Píseň práce a někteří nepřející brblají: „Tomu se to kecá! Tomu se to vtipkuje na účet chudáků lidí bez práce!!! Je slavný umělec, co koncertuje za velký prachy! Takový týpek má snadný život, nikdy nezažil to, co my, kteří se musíme dřít…!!!“ Tak často praví závistivá armáda otroků, co hájí svoji čest, má svoji jistotu a svoji nespokojenost. Lidé, kteří čekají od státu zázrak a mají raději jinou Píseň práce...
