Ty umělkyně vlhká!

                                                                                                                                                                      Letní povídka pro Víkend MF Dnes...................................................................................

Toto je tragikomedie s doslova nechtěnými erotickými prvky. Téma je věčné a vděčné - odlišné myšlení muže a ženy. Dějiště - chat počítače a mysl jisté Evy.

Adam: Čau Evo… Jak se máme?

 - Ozval se!!! Patnáct let už čekám na tento okamžik!!! Vyhledala jsem si předloni jeho jméno na sociální síti. Odfajfknul si mě tehdy do přátel, ale tím to skončilo. Mohla jsem si leda tak prohlédnout jednu jeho rozostřenou fotografii (branou z dálky) a zjistit, že podniká a je zadaný (to jsme na tom stejně). Jinak nic. Nebylo po něm vidu ani slechu, jako obvykle. Až dnes, v docela všední večerní chvíli uprostřed žhavého upoceného léta…         

Eva: Ty žiješ? Mám se parádně, beru-li to z vyššího rozhledu. A Ty? Nic o Tobě nevím tolik roků…

Adam: Jsem už nějakou dobu v Praze, na té naší Moravě se toho v mém oboru moc neděje. Pokračuju v tom, co jsem dělal na výšce a baví mě to, jen jsem na dlouhé časové intervaly mimo domov.

Eva: Vím už prd, cos dělal na výšce. Pamatuji si jen Tvé chování a vzhled a to, že jsem Tě ani za prase nedokázala celé tři roky zaujmout :-)

 - Kecám, pamatuji si vše. Každý střípek z toho mála společného času, který jsme kdy měli. Tichý hezký vysokoškolák z vlaku se stal pro středoškolačku s uměleckým nadáním okamžitě ideálem. Ty nervy, jestli v neděli pojede (většinou nejel)! Jestli se mnou promluví („Ahoj“)! Pak týdny čekání. Vzal si mé číslo, že zítra v tu a tu hodinu zavolá. Seděla jsem u telefonu dlouho předem, rozklepaná, s knedlíkem v krku... nezavolal.  Další týdny čekání a vyhlížení na nádražích. Konečně jel. Domluvil si se mnou rande na zastávce u kolejí. Nepřišel… Šmarjá, to je horko!

 - Potom jsem měla ten těžký úraz. Musela jsem měsíce ležet a zírat na bílé zdi, znala jsem na nich každou prasklinku. Omítka v nemocnici má jinou vůni, než omítka doma. Tedy, dalo-li se mluvit o domově, když tam na mě nikomu příliš nezáleželo…  Plná nekonečného smutku a bezradnosti, nakreslila jsem svůj první obraz, který za něco stál. Tehdy v šestnácti se zřetelně vynořil můj charakteristický styl. Pohádka… Dívka v šatech až po zem zvedá ruce k mladíkovi na koni (oř má na obou zadních, ehm, o jeden kloub navíc, ale to už je úskalí kreslení pouze z hlavy, doprovází jej lovecký pes). Tužka jakýmsi zázrakem vystihla jemné rysy obličeje, delší černé vlasy, postavu – tehdy jsem neměla ani tušení, že mě budou živit mimo jiné i portréty... A přijel si pro ni, pro svou lásku. Vezme ji k sobě do náruče a odveze do bezpečí. Zůstanou navždy spolu… Zrovna tento originál snad ani nikdy neviděl.

Adam: Ale zaujalas, ani nevíš jak. Jen jsem to nedával najevo. Byla jsi úžasná, smyslná, citlivá a vnímavá a dávala to najevo svými malůvkami, které měly jemnou konturu s erotickým rysem úhlopéra…

 - Erotické rysy, to myslí vážně?! Velký obraz, který jsem mu dala, když jsme se viděli naposledy, byl plný zoufalství. Nejhrůznější obraz, jaký jsem dokázala na prahu svých devatenácti let stvořit. Nemohla jsem mu dát nic hezčího, protože by to byla lež. Když on mě svým vratkým zájmem tak trápil!! Bože můj, zlobila jsem se, žes mi nedopřál s ním žít!

 - Ze tmy prosvítal divadelní sál. Pozorovatel obrazu jakoby seděl asi vprostřed řad, možná trochu výše nad zemí, a sledoval, co se děje před ním. Tedy, dělo se tam vůbec něco smysluplného? A našel se na papíře ten Někdo, který by se vydržel dívat? Na rozvrzaných židlích téměř chybí diváci. Nejblíže se nachází otylá, slavnostně našňořená žena. Nesedí. Stojí a k tomu ještě k jevišti zády, takže ten, kdo si obraz prohlíží, ji vidí zepředu. Ta dáma vůbec nevěnuje hercům pozornost, ale volá na kohosi a míří na něj prstem do tmy. Ani ostatní návštěvníci neprojevují o představení nejmenší zájem, ačkoli to by měl být čistě teoreticky důvod, proč sem přišli. Hubený student v temném rohu pilně mžourá do skript, svalnatý dělník v nátělníku si pohodlně opřel paže o opěradla před ním, do nich položil hlavu a spí. O světě neví ani dívka, z níž je vidět jen kus ruky a chomáč vlasů. Leží podélně na sedadlech támhle poblíž decentního a bezchybně rovně sedícího pána, jenž před sebou důležitě třímá noviny. Jediní, kdož poctivě sledují děj, jsou dva opilci v první řadě. Drží se kolem ramen, smějí se a hulákají ke scéně přípitek na zdraví. Herci, drobná sličná princezna a chrabrý princ, klečící láskyplně před ní, si ale povykujících fanoušků nevšímají, nevadí jim ani kouř z jejich cigaret. Dál vykonávají naučená gesta a kroky a s očima upřenýma kamsi do prázdna odříkávají povinný text. Prostorem se vznášejí ušlechtilá vyznání lásky, princ nabízí své vyvolené truhlici plnou pozlacených mincí a levné bižuterie. K tomu ji samozřejmě zve na své honosné sídlo, stojící poblíž opřené o zeď. Tato kulisa se bohužel ukázala být příliš vysoká, a tak když ji násilím cpali na scénu, zlomili její kostelní věž a k tomu ještě poškodili dřevěný strop. Nehoda ale není příliš znát, jen obrácený kříž divně klimbá ze znetvořené kopule. A ptáčci se taky moc nepovedli. Propíchli je a pověsili na provázek, aby jakože vesele poletovali, ale oni tam teď jen splihle visí. Nu což. Hlavní děj se teď stejně točí kolem milenců. A aby bylo naprosto jasné, že jejich blaho je dokonalé, shazuje na ně starý tlustý kulisák otvorem ve stropě umělé kvítí. Práce jej dost vyčerpává, a tak se zároveň ještě krmí pečínkou a zalévá ji pivem. Herec, který už má svou úlohu za sebou, je odstrojen a odchází. Taky by se asi potřeboval posilnit, šourá se pryč a v bezvládné ruce za sebou vláčí svůj kabát. Ani rytíř s chocholem na helmici, jenž právě opustil scénu, si zrovna neskáče. Nemůže. Tíží jej brnění. Tak se jen plouží kolem zpola nalíčeného čerta směrem k šatnám. Herci. Diváci. Kreaturní postavy, které už dávno zapomněly, že by kdy něco chtěly. Těsně před dokončením obrazu jsem si všimla, že je jich přesně třináct. Třináct bloudů, kteří vypadají úplně jako lidé, jen místo očí jim zbyly jen velké temné díry. Vždycky mě fascinovaly pohádky. Nejvíc ty o živých mrtvých. A přece nejsou všichni slepí. Ještě je tu jeden navíc – malý chlapec. Dřepí v uličce vedle sedadel a hraje si s kotětem. Směje se. Drží v prstech nit, na jejímž konci je uvázaný prstýnek a líbí se mu, jak se kotě nemotorně pokouší chytit kroužek do tlapek. Chlapec mourka bedlivě pozoruje, aby zavčasu věděl, kdy a jak má s nití ucuknout. Kotě se zase tváří velmi bojovně a zuřivě, ale to jen jako. Je si jisté, že za chvíli mu jeho větší kamarád prstýnek stejně dá. A klučina to má v plánu, ale teď ještě ne. Je plně zaujat jejich vlastní hrou a neuvědomuje si, že ho rodiče vzali do divadla, aby se vzdělal a poučil do příštích let. Že do divadla musí chodit každý řádný občan? Prosím, tak mě tu tedy máte. Ale tím to pro chlapce skončilo. Co je mu do těch šaškáren? Dál škádlí své kotě a jak k němu pokleká, špiní si bílá podkolenka ...

 - Jen malá jiskra naděje a světla ve mně tehdy zbyla. A v tmách jsem bloudila ještě dlouhé časy, lepila se na mě smůla a bolest, nerozuměla jsem svému okolí. Jestli je tohle poznávací znak umělce, nestála jsem o něj! ... Teď ale pryč s chmury, odlehčím dialog a pak se půjdu něčeho napít. Sakriš -  bude půlnoc a bytová teplota je stále ještě skoro na třicítce.

Eva: Uhlopéro :-) Dnes mě tvorba živí. Začíná se mi dokonce solidně dařit.

Adam: Jo, to je fajn a přeji Ti to, ty umělkyně vlhká!

  - Co prosím?! Ten chlap snad u toho počítače chlastá nebo co…!

Adam: Úplně jsem si vzpomněl, jaks byla nekonečně náruživá.

Eva: Takové věci se nepíší… Myslím, že minulost vidíš z jakéhosi zvláštního úhlu. Prostě jsem Tě dost roků milovala, ale trauma z toho Tvého přístupu jsem měla ještě roky.

 - Snad pochopil, že chci změnit téma. Ach, princi můj, jsem z Tebe v šoku!

Adam: Máš v albech pěkné fotky. Pěkná prcinka, ale ku---čka je tajná! A prsíčka mi chybí! Máš ještě lepší snímky?

 - Princ, který i přes svůj smutný stín a předivo tajemství kraloval po všechna ta léta na trůně mých fantazijních snů, se ve vteřině s rachotem zřítil kamsi do trapného prašného kouta.

Eva: No potěš, jsi hrozný sprosťák! Když jsem Tě znala jen z vlaku a jinak v podstatě vůbec, bylo to vlastně pro mě lepší! Končím tu. Až vystřízlivíš, třeba někdy písni, jak chceš. Pa

  -  Blesky řežou oblohu, hřmí a rozpršelo se. Zažívám příjemný pocit uvolnění. A nastavila jsem nová kritéria pro mého krále fantazie: Trůn si zaslouží pouze ten, kdo mě inspiruje a dává mi křídla i přesto, že žije měsíce a roky v mé těsné blízkosti. Koruna náleží mému princi, který spí ve vedlejším pokoji a zůstává plný tajemství a zvláštních sil navzdory nebezpečné každodennosti. No a Adam? Bože můj, děkuji Ti, žes mi nedopřál s ním žít! Je to děsný cyp!