Mlátí tam do lidí. Špehují ty ideově nevyhovující, sem tam někdo umře. Je to normálka, v době globalizace vytéká krev ze zpráv denně, což je logické. Zeměkoule je příliš velká - to by bylo, aby se na ní stále někdo s někým nemlel! Jaké okolnosti musí nastat, aby s vámi ještě hrozná zpráva kdesi uvnitř pohnula?
Proč by měl mít každý obraz název?!Lucie Paceltová
Sledujete články o dění na Ukrajině? Já ano, a to ze všech stran. Tedy nejen např. prohlášení Jurije Andruchovyče, ale také protipól: ironické a kousavé úvahy některých našich výrazně pravicových spoluobčanů. Nic proti jejich stálé snaze upozorňovat na různé slabiny Evropské unie. Těch podivností je v monstru EU více a dobře, že se vytahují na přetřes. Ale dělat si srandu z lidí, kteří bojují v Kyjevě za svoji důstojnost a snaží se setřást řetězy, kterými je omotávají, to je moc i na mou spíše pravičáckou náturu. (Pozn. aut.: Ano,ano, vím, že pojmy pravice a levice už jsou zastaralé a nepasují... Jenže nikdo zatím lepší názvy pro bazální dělbu politiky nevymyslel, tak zkrátka užívám výrazy, které jsou obecně známé.) Také mne šokují některé komentáře pod články na východní téma. Že si z cizího neštěstí tropí žerty křupani, to je věc tradice už od dob dávno před Kristem. Ale někdy je ze stavby vět znát, že jde o tvora vzdělaného - ale to vzdělání mu není moc platné, když je povrchní sadista.
Říkávám si, co vše je nutné udělat, aby i tupoun vyměknul? To je nutné točit opravdu o každém jednotlivém neštěstí strhující film s akčním a zároveň romantickým hrdinou? Musí se pořizovat fotky dostatečně velkého počtu obětí, nejlépe žen a dětí, a k nim slzopudné titulky velké jako kráva? Při méně polopatických vjemových podmínkách se city a svědomí k mozku aktivitou nepřipojí?!
Napíši vám, co znamená Ukrajina pro mne. Kdesi tam z toho nehostinného směru proudí čtvrtina mé krve a já ji rozeznávám, vnímám, i když o této části rodokmenu nevím skoro nic. Líbí se mi ruština, za jedny z nejkrásnějších pohádek považuji Byliny o bohatýrech a různé epizody zajíčků, medvědů a Mášenek z malovaných domečků. Když hledám na globu místo, kam bych se jednou chtěla podívat, určitě nekloužu k Itálii či Francii, ani na různé exotické ostrovy. Prst se zastaví vždy v nostalgických a zanedbaných stepích na východ od Slováků. Magnet, který si nijak nedokážu vysvětlit a ani se o to nesnažím. Takže když se dovídám, že se v těch místech děje bezpráví, zafouká ve mně studený vítr. Sevře se nitro. Totalita je hnus! Její praktiky jsou nechutné, nemohu jen krčit rameny! Drama se odehrává tak blízko. A koneckonců v naší zemi to svinstvo klíčí z podzemí také - vytrhali jsme po roce 89 jen nať a kořeny zůstaly (totalitní kořeni už obsazují i nejvyšší místa!).
Lidé, kdyby nic jiného, aspoň pozorně sledujme dění, naslouchejme autoritám - myslím těm opravdovým, kterým lze věřit. Abychom jeden na druhém viděli, že prázdnota nezvítězila, že ještě rozlišujeme hodnoty a že je nás více. Aby naše děti rostly s dobrými příklady na očích, pro tyhle ještě čisté bytosti stojí za to žít zpříma a nahlas říkat nad zprávami, stejně jako nad knihou pohádek: "Broučku, takhle vypadá zlo a takhle dobro. A tady vidíš, že správná cesta bývá ta nejobtížnější..."
