Španělsko s Irskem spojují dluhy, EU... a krutost!

Průšvih s dluhy už nemá jen Irsko, Řecko a Portugalsko. Čtvrtí, kdo nejspíše požádají o mezinárodní finanční pomoc, jsou Španělé. Jeden by řekl, že v EU máme samé civilizované bratry, že se tu všichni řídíme přísnými normami a citlivou etikou – ale prd! Španělé si nelibují pouze v krvavých corridách, chovají se neuvěřitelně krutě i k chrtům. A zvláštní náhoda, Irové jakbysmet. Tisíce psů ročně zde umírají zbytečně, pouze kvůli povyražení jejich majitelů. Na to přece nelze jen krčit rameny s heslem: jiný kraj, jiný mrav!

Kdy se karta obrátí?Lucie Paceltová

V historii lze často vystopovat, že lidé žijící v dobách nepokojů a bídy si rádi ventilovali hněv a pocuchané nervy na obětních beráncích. Pro zajímavost: nejhorší inkviziční procesy v dějinách se vedly v rozdrobených oslabených zemích, kde lid hodně zakusil. Jako jedno z mála povyražení dobře posloužila sousedovic rodina v plamenech... Občané Španělska a Irska také převážně neměli v posledních generacích na růžích ustláno. Snad proto u nich zakořenila tak silná vášeň pro dostihy a lov s chrty, přičemž tito hlavní aktéři jsou zde bráni jako kdykoli vyměnitelná a zničitelná věc.

Španělští chrti druhů galgo a někdy také podenco bývají na venkově využíváni hlavně k lovu. Žijí zde polodivoce nebo drženi na řetězech, ve špinavých šopách a sklepech. Zranění jim nikdo neošetřuje, živeni jsou často rozmočeným chlebem hozeným na zem. Když se některý pes ztratí, nikdo jej nehledá, když sníží svůj výkon nebo se stane nepotřebným, je zlikvidován. Bezbolestné metody jsou drahé, takže se mnohdy přistupuje nejen ke střílení, ale také k věšení a topení. Tady je to jedno. Průměrná délka života těchto psů jsou asi 3 – 4 roky.

Přibližně stejně krátký čas je vyměřen i greyhoundům a lurcherům v Irsku. Zde pro změnu ještě více než lovy „frčí“ dostihy a sázky. Nejde ale o hezký kultivovaný sport, kde se baví majitelé i jejich svěřenci! Závody jsou jako továrna: ročně jsou produkovány tisíce nových štěňat, z nich jsou „vytříděny“ nejvhodnější. Pak začínají tréningy plus další „třídění“ na odpad a kvalitu. Přežijí a na dráhy jdou  teprve ti nejlepší, ale když i ti přestanou majitele za pár měsíců či let uspokojovat, čeká je likvidační stanice. A v nich jsou také málokdy finance na luxus bezbolestného uspání injekcí.

Pro úplnost, třetí evropskou zemí, která v tomto není o mnoho lepší, je kupodivu slavná Velká Británie. Tam už si občané všimli, že greyhoundi nejsou jen „rychlé cosi“, ale také inteligentní a něžné bytosti, jenže záliba v dostizích je silnější. Takže jich pro své dráhy produkují také tisíce ročně, ale nezabíjejí je tak samozřejmě a okatě, vybudovali velkou síť útulků. Ovšem je nemožné, aby se tak obrovské množství nepotřebných psích bytostí dostalo nakonec šťastně k novým rodinám. I tady nakonec vládne téměř dokonalým psím atletům, které si lidstvo vyšlechtilo pro svou radost, jen smutek a samota v nevhodných podmínkách.

Naštěstí v okolních státech i mezi místními existují lidé, kterým takovéto zbytečné a absurdní utrpení není lhostejné. Snaží se, aby zmíněné země změnily své krvavé zvyklosti i zákony a než se tak stane, zachraňují co nejvíce chrtů jak jen se dá. Ti by se totiž bez rychlé pomoci změn k lepšímu nedožili. Jsem hrdá, že silnou pomocnou ruku nabízíme i my, Češi. Máme občanská sdružení, která již několik let organizují a zajišťují adopce chrtů. Domlouvají dočasná ubytování zachráněných psů u dobrovolníků v domovině – v případě španělských ochranářů zajišťují  i nezbytné finanční příspěvky pro ně. Dále neúnavně shánějí a proškolují zájemce o psy v ČR (držení a chov chrta se v mnohém od ostatních plemen liší a informovanost nelze podcenit), domlouvají vše potřebné, zajistí chrtům veterinární ošetření a očkování, kastraci, čip, pas, přepravu, případně dočasné ubytování u nás atd.

Takže jestli poslední dobou potkáváte na ulicích dříve nevídaný počet dlouhonohých nosatých aristokratů (někdy s jizvami po těle), jak si vykračují na vodítku vedle svých páníčků, už víte odkud se tu vzali. Koho snad prudí, že tito lidé investují hodně času a peněz do „čoklů“, místo aby "pomáhali třeba LDNkám" (viz hrdinské výkřiky anonymů v diskusích na podobná témata), ti ať si prudí dál. Je každého osobní věc, jak a komu se rozhodne pomáhat, krásné a obdivuhodné je už to, že je k tomu vůbec ochoten. Proč se obhajovat za dobro a vysvětlovat své vnitřní pohnutky!? A kdo z vás ví, jaké další činy už dotyčný dokázal? Třeba moje kamarádka Monika, která se ujala galga a i ve svém volném čase dělá pro zachráněné chrty a jejich budoucí majitele maximum, je skvělá lékařka. Poučíte ji, jak vypadá jediný správný profil altruismu podle vašich norem? Hodíte si snad kamenem, kryti nevypátratelností...? Jakým právem, co je vám do toho, jak jiní nakládají s jejich vlastním majetkem a časem?! Nejste náhodou taky ten typ, kterého potěší soused v plamenech, hlavně v případě, že se má lépe než vy? Jediní lidé, kteří prudí mě, jsou ti, co jen hloupě žvaní a sami stéblo křížem nepřeloží, pokud jim z toho nic nekápne. Naopak stovkám našich chrtích zachránců touto cestou z celého srdce děkuji!

Poznámka: Přesné informace k blogu jsem čerpala ze stránek neziskové organizace Chrti v nouzi.