Provozuji canisterapii šest let. Často kontaktuji v různých programech veřejnost a mám radost, že "hodní pejskové" začínají být obecně známí. V novinách i v televizi se o canisterapii objevuje stále více pořadů, lidé nás přijímají velice kladně. Ale existuje skupina vzdělaných lidí, ke kterým tyto zvěsti od devadesátých let dosud nedorazily: někteří úředníci, včetně nejvyšších. Vyzývám proto canisterapeuty z celé republiky - POKUD JSTE SE DOSUD NA ÚŘADĚ NENAHLÁSILI, UČIŇTE TAK A VE VŠÍ SLUŠNOSTI VYSVĚTLETE POJMY.
Klientka Šárka, já a můj Jimmy.
Canisterapie využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, je jednou z metod rehabilitace. Nejznámější terapií je polohování, ale tím výčet činností nekončí. S klienty či pacienty se také procvičuje jemná a hrubá motorika, rozvíjí se sociální cítění a motivace k učení či k léčebnému procesu, zlepšuje se interakce klienta s kolektivem, snižuje se jeho případná agresivita, podněcuje se komunikace atd. O zooterapii, kam canisterapie patří, vyšlo již mnoho odborných článků i několik publikací, za všechny uvedu: Zooterapie ve světle objektivních poznatků, kolektiv autorů, editor M. Velemínský, Dona 2007.
O všechny formy humanitární kynologie je v ČR mezi majiteli psů velký zájem a patříme v těchto směrech mezi velmi kvalitní průkopníky, na což jsem hrdá. Zde je členění skupin psů, využívaných ve zdravotně sociálních oblastech:
1. Psi servisní - vodící (pomáhají zrakově postiženým), asistenční (pomáhají vozíčkářům v každodenních úkonech), signální (upozorňují na blížící se záchvaty)
2. Psi canisterapeutičtí - AAA (používaní k aktivitám za pomoci zvířat,) AAT (terapie za pomoci zvířat,) AAE (vzdělávání za pomoci zvířat), AACR (krizová intervence za pomoci zvířat)
3. Psi záchranářští (vyhledávají osoby v terénu, v sutinách, ve vodě, v lavinách atd.)
4. Psi diagnostiční (rozeznají některé nemoci dříve, než je diagnostikuje laboratorní vyšetření, zatím ve stadiu výzkumu)
Je smutné, že ze psů servisních stát finančně podporuje pouze psy vodící. Náročný výcvik psů asistenčních, kteří nejsou o nic méně prospěšní, než psi vodící, přežívá díky sponzorům a dárcům. A ani majitelé vodících psů nemají na růžích ustláno - povinnost dávat psům v dopr. prostředcích náhubek je pro ně zrušena jen v některých městech. Takže při cestování řeší nevidomí občané velké potíže a spory, proč jejich pes nemá náhubek - tohle třeba vůbec není o penězích, ale jen a jen o neochotě a nekvalitních zákonech a vyhláškách.
Teď zpět k canisterapii a jádru pudla: Canisterapeutický tým, navštěvuje obvykle klienty individuálně či skupinově 2x - 4x měsíčně. Jak si domluví honorář s ústavem, kam dochází, je jeho věc. Někde na tyto služby peníze mají, někde ne, takže většina týmů pomáhá zdarma nebo za symbolickou cenu, mnohdy ve svém volném čase. Jeden z mála způsobů, jak může stát těmto lidem poděkovat za jejich činnost, je prominutí daně ze psa. Podle zákona je však od poplatků osvobozena pouze osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdrav. postižením, osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek zřízený obcí a osoba, které stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis. Sazba za rok činí až 1500,- Kč za jednoho psa a snižuje se poživatelům invalidního či jiného důchodu, pokud je to jediný zdroj jejich příjmů, až na 200,- Kč za jednoho psa, při více psech se horní hranice zvyšuje. Zákon je tudíž neúplný a většina humanitárních kynologů musí chodit prosit o výjimky a o změnu místní vyhlášky.
Už když jsem v roce 2006 složila s mojí kolií u sdružení Podané ruce (nezabývají se drogově závislými, jde o shodu názvu) první povahové testy, doporučili mi rozhodčí, abych zašla na městský úřad kam náležím a požádala o prominutí nebo snížení poplatků ze psa. V sídle sdružení ve Frýdku- Místku vyšli radní příkladně vstříc a kladná pořízení měli členové i v dalších městech. Šla jsem tedy na úřad v Ostravě - Jih. Se žádostí tohoto typu se sice setkali po prvé, ale udělili mi výjimku a zprostili mne poplatků. Zpětně jim za to děkuji. Canis jsem totiž dělala v rámci své práce, nepřidali mi za to a jako pracovník v sociálních službách v domově pro seniory, sekce volnočasové aktivity, jsem vydělávala čistého kolem 10 500,- a platila nájem 7OOO,-, na který jsem byla časem sama. Po čase jsem si vylepšila maturitu o dva roky na univerzitě (osvědčení o pedag. vzdělání) a plat v soc. službách se nehnul. Kdo se orientuje v pravých průměrných výdělcích, jistě se nediví. Tak mimo jiné i proto preferuji být OSVČ...
Po svém přestěhování do Brna jsem šla se žádostí o výjimku i na MÚ Brno - Židenice. K mému překvapení ji ale nikdo ani nečetl. Zdvořile, ale jednoznačně mi bylo příslušnou úřednicí sděleno, že canisterapie se bude projednávat až při schvalování vyhlášek pro příští rok, neb jsem teprve druhá osoba, která se žádostí přišla. Výjimky během roku již neudělují, prý je na to nový zákon. Takže jsem zaplatila 1500,- a hotovo. To bych ještě chápala, zákon je zákon. Ačkoli ten, který zakazuje udělovat výjimky během roku, mi jako jediný neukázali, věřím v něj. Úředníci jsou zde pro dobro svých občanů a nelžou. Ale dost mne šokovalo, když jsem navštívila pana tajemníka a ten nejen neuměl canisterapii vyslovit ( "Jdete s tím cane? Už jsme vám odepisovali 2x - aha, vy jste jiná paní...), ale vyslovil pochybnost, zda radní pro snížení poplatku canisterapeutům zvednou ruku v dostatečném počtu. Vždyť snížení zatím proběhlo pouze v Brně střed, tam někdo "loboval", jinak nikde, prostě se s "cane" nesetkali. V tu chvíli jsem se neovládla a řekla, že pokud radní nevědí vo co gou, nemohou objektivně hlasovat. A že kdyby měli canisterapeutům jejich činnost zaplatit, prohla by se kasa mnohem víc, než kolik se v ní ztratí prominutím poplatků. Pan tajemník me ujistil, že mohu napsat elaborát a oni si jej pročtou, což jsem přijala jako dobré řešení. V duchu jsem se ale ptala, zda jsem určitě v osvíceném druhém největším městě ČR, když se na mě při mé prosbě dívají jako na vychytralou držgrešli, která jim akorát přidává práci.
Ale přátelé, v jednom bodě měl pan tajemník pravdu: dokud se my, canisterapeuti, nepřihásíme aktivně sami, tak se o nás úřady nedozvědí. Zjistila jsem soukromou anketou, že mnozí canisterapeuti žijí více na venkově a po přihlášení psa jako hlídacího mají poplatek mírný, tak dosud nic neřešili. Nicméně já věřím, že za roky nezištné systematické práce máme na malou pomoc státu v podobě zproštění daně ze psa nárok. Dokud ale nepodnítíme vznik orazítkované kolonky, neexistuje na nás míra a máme smůlu. Dokud jsme úředně neviditelní, není divu, že se zákony ohledně psů pomocníků nehýbou místa! Proto vás, kolegové, prosím, abyste přispěli svým dílem a provedli na svých městských úřadech osvětu. Doneste své doklady o zkouškách a potvrzení o činnosti, chovejte se co nejslušněji, ať máme dobrou reputaci - ALE NEDEJTE SE ODRADIT!
