Moc art aneb V Brně bouchla směs hudby a emocí

Něčí zvědavost přitáhnou známá jména tvůrců a herců. Jiný zase dá na doporučení, že jde o výživný zážitek pro mozek i smysly. A pak jsou také "provázkoví vlastenci", kteří nepotřebují žádná přesvědčování a jdou na jisto a bez ptaní. Každopádně pomalu každý Brňák už zaregistroval, že Brno navštívil velký Mozart ve fungl novém kabátu.

Moc art, Husa na provázkuLucie Paceltová

Nejprve základní info, pak můj dojem z druhého dílu. Je vzrušující chodit kamkoli na přeskáčku! Na jedničku se tedy teprve chystám... Ne, teď vážně: je v podstatě jedno, čím začnete. Tohle není detektivka, ale nový svěží pohled na staré známé (?) téma.

Divadlo Husa na provázku spustilo dvě vzájemně příbuzné inscenace: V březnu proběhly premiéry 1. dílu: Peter Shaffer: Amadeus (tj. Milovaný Bohem) Hommage á Miloš Forman. Režie: Vladimír Morávek, v hlavních rolích Martin Donutil a Miroslav Donutil. V dubnu měl premiéry v Mozartově sále v Redutě 2. díl: Miloš Štědroň (s použitím motivů z Requiem Od Tebe a pro Tebe A. Salieriho) a Milan Uhde: Moc art aneb Amadeus v Brně. Režie: Vladimír Morávek, v hlavní roli opět Martin Donutil.

Tak tedy, šťastnou náhodou jsem se ocitla na druhé premiéře Moc arta. Představení popisuje epizodu z období těsně před koncem géniova života. Dozvíte se cosi zajímavého z historie a budete zírat, jak náročné party jsou schopni zazpívat herci! Všechna čest! Skvělý zážitek, kor když mi vyhovují spíše moderní způsoby divadelního vyjádření. Děj vám tady nevyslepičím. Ať se máte nač těšit, pokud půjdete a navíc - přišlo mi, že o klasické sledování dějové linie až tak nešlo. Pouze pro odlehčení blogu prozradím, že se tam naučíte nasazovat prezervativ a mihne se tráva a moravské lejno. A který herec mne uchvátil nejvíce? Zklamu vás, ale ani toto nedokážu sdělit, ač jsem nad otázkou uvažovala několik dní. Postav bylo mnoho, ale působily na mne jako jeden organický celek. Nositelé pocitů, symbolů, různých věkových fází se vším, co k nim patří. Črty různých povah, jaké potkáváme i kolem nás, na době nezáleží. Strhující je jsoucno, skoro každý okamžik, kdy sedíte v sále a hledíte na výjev před sebou a chvílemi i vlevo a vpravo nebo vzadu a nahoře. Vtáhne to, příkoří se dělo dělo i mně, vzrušení bylo rovněž nakažlivé - uau, ty smyslné sladkůstky! Ještě jedno křupnutí čokolády navíc a shořela bych v plamenech! Mohla jsem si vybrat, čeho se ve mně bude odehrávat nejvíce: jestli odejdu v prvé řadě rozesmátá, nebo začnu rozjímat o relativitě a o trapném nutkání lidstva přetvářet si dějiny na báje podle prastarých vzorců a dobru, zlu, moci, zášti apod. Nu, stalo se mi cosi ještě jiného. Při závěrečném potlesku mi z neznámých důvodů skoro vyhrkly slzy a pak, cestou domů ... Paruky, výrazná líčení a vybičované napětí vytáhly na světlo snad deset let starou vzpomínku...

MHD nástupiště Ostrava Svinov, velký šedivý dopravní uzel a lidí jak mravenců. Nevím jak to dělám, ale když se mezi davy vyskytuje nějaký blázen či vyšinutec, najde si mě. Nejspíš nosím kousek z nich v sobě. Tehdy také: mezi nastupujícími se tlačila žena se třemi culíky na hlavě. Neuměle učesané štětky svázané pestrýma gumičkama trčely nad ušima a nahoru. Barevná zástěra přes oblečení a hlavně, v rukou hračka. Takový kýčový cinkostroj pro batolata, kterému když zatáhnete dole za šňůrku, přehraje melodii - a žena za šňůrku tahala vždy, když poslední tóny z předchozího kola dozněly. Lidé od ní odvraceli oči a já si říkala: tě pic, snad si nepřisedne ke mně. To víte, že přisedla! Prošla celým autobusem a minula nejméně 6 jiných volných míst, načež se uvelebila přímo proti mně a upřela na mne modročerně kolorované rozpité oči. Melodie hrála, rozjeli jsme se, žena začala mluvit. Spíš pro sebe, ale někdy i na mně. Místy jí nešlo rozumnět, ale vrámci možností jsem jí odpovídala nebo aspoň přitakávala. To ji těšilo. Spolucestující se šklebili, melodie hrála, žena vyprávěla naléhavým hlasem. Cosi o nějakém muži, o konfliktu, o dítěti. Strašně chtěla něčemu zabránit, ale nepovedlo se jí to. Líčila útržky jakéhosi dramatického příběhu s tragickým koncem a mezitím mi dost urputně nabízela velký stříbrný prsten z její ruky. Přesvědčila jsem ji, že si jej má nechat, a přemýšlela jsem, zda byla mentálně postižená vždycky nebo jestli se změnila až v dospělosti, po prohraném boji s čímsi hrozným. Utekla z ústavu? Nebo rodinnému příslušníkovi, jenž ji měl na starost? Nebo žije sama a světu je po ní houby? Vystoupily jsme na stejné zastávce, ale každá jsme šly jiným směrem. Ještě jsem se za ní ohlédla: melodie zrovna dohrála a jí se zkřivil obličej úzkostí. Škubla provázkem tak silně, že do toho dala všechno - - - Melodie se rozezněla znovu a ona se uklidnila. Mizela v davu, už z ní byl vidět jen prostřední culík, čnící nad všedními hlavami.

Pro mě to byla největší tragikomika, jakou jsem kdy spatřila. Ale nespíš jen pro mě. Druhý se kroutil smíchy, třetí mohl mít strach, čvrtý obavu, zda ji chytí včas a šoupnou jí léky... Neboť všechno je relativní. Tak asi takový je Moc art. Po spojení děje s konkrétní duší diváka vznikne pokaždé trochu jiný koktejl.