Dveře mého bytu

„Stále mám před očima ty policisty, paní Blanko! A také výrazy ve tvářích lidí, kteří stáli kolem – bylo to strašné! Řekněte mi, jak jen s tím mám žít dál…?“ Příběh je inspirován skutečnou událostí.

Léky zatím pouze na srdíčko, procházky pod korunami městských stromů, tvorba keramiky, četba knih a káva s přáteli v klubu. To je můj nynější život. Je mi přes osmdesát a jsem už dlouho vdovou. Zažila jsem toho v životě dost na to, abych mohla dojít k závěru, že zlost a příkrá slova nemají hlubší smysl. Což není kolem nás už tak dost křivd a utrpení?! Proč ještě přilévat oleje do ohně? Ne, ode mne se pomluv a škarohlídství nedočkáte. Vzpomínám s úsměvem na rozkvetlé louky, po kterých jsem v dětství běhala bosá. Na to, jak jsem s partou kluků od sousedů zvědavě nakukovala škvírou mezi deskami vrat od stodoly, jestli už se konečně naší kravce narodilo telátko. Do toho pak protektorát, čas války. Ústup Němců přes naši ves. Děsivé přestřelky a nejistoty - a my následně tak šťastní, přešťastní, že celá naše rodina přestála válku bez větší úhony! Po celý svůj život jsem pak sloužila lidem a zemi, jak nejlépe jsem dovedla. Abych přispěla míru a dala rozkvést tomu dobrému v nás. S pokorou vzhlížím k nebi a dar života považuji za zázrak. Cesta Ježíše z Nazareta byla čistá a prostá, to hlásá Církev československá husitská, k níž náležím. Toto jsem tedy já – stařičká Milada, vždy pečlivě upraveného zevnějšku, bez zbytečných šperků a šminek, se srdcem tlukoucím pro své děti, vnuky a pravnuky.

Dnes bylo už od rána mimořádně vyvedené počasí. Srpnové slunce už tak nepeklo a větřík poletoval mezi větvemi obalenými šeptajícím listím. Kam oko dohlédne, všude trávníky a listoví, květů poskrovnu. Labutí píseň posledních krásných květenství nastane zase až s jesení. Ale i tak je hezky! Domluvila jsem si tedy vycházku. Chtěla jsem se po dlouhé době podívat na řeku Odru a vůbec, udělat si výlet po městě. Ostrava se v posledních letech mění k lepšímu! Dnešní obyvatelé si mohou vyjít na špacír i v bílých šatech a vrátí se čistí, ne celí od špíny z komínů (jako onehdy já, když jsem se čerstvě přistěhovala z venkova a nevěděla, jak to v centru uhelného průmyslu chodí. Výsledek mé první vycházky po městské čtvrti byl vskutku překvapivý a nešel vyprat!). Tak jsem tedy překontrolovala, mám-li v kabelce vše potřebné, a vyrazila na cestu. Ze Zábřehu přes Mariánky a Svinov, až do Poruby plné vzpomínek.

Vystoupila jsem až skoro na konečné u Domova sester. Ten jediný se moc nezměnil, pořád mi připomínal časy, kdy jsem v něm byla ubytována já. Zato fakultní nemocnice doznala značných změn a rozšíření! Dávno se vytratila ozvěna kilometrů kroků a krůčků zdravotní sestry Milady i jejího kolektivu. Zbyli jsme tři, pokud vím. Vracela jsem se zpět po směru jízdy tramvaje, jež mne sem dovezla, až k Lenince. Tedy, samozřejmě k Hlavní třídě, jdu s dobou. Procházela jsem podloubími a rozhlížela se. Co mne překvapilo, bylo velké množství starých lidí: v oknech kdysi vážených domů, za skly obchůdků, šourali se o berlích k Alšovu náměstí a tam tvořili žalostné a zatrpkle brebentící hloučky. Zestárla jsi, má zlatá Porubo. A toto jsou zbytky těch, kteří tě před desetiletími s takovým zápalem budovali.

Postupně mne přešla nálada na další cestování. Uvědomovala jsem si sice, že tyto jevy s sebou přináší doba a já s nimi nic nenadělám, přesto mi však přešel po duši mráz. Potřebovala jsem klid domova, vůni kafíčka, pěkný román s nohama pohodlně opřenýma o štokrle. Také pelargonie na balkoně bych měla zalít, dlouho přeci nepršelo! Přidala jsem do kroku.

A už tu byl můj dům č. p. 167. Vchodové dveře dokořán, aby se řádně vyvětralo horko z chodeb. Proč by ne, po poledni snad nebezpečí krádeží nehrozí. Přede mnou výtah, ale nepoužívám jej. Do prvního patra přeci vyjdu sama a stoupání po schodech svědčí zdraví. Třetí dveře vpravo, v boční přihrádce kabelky nahmatávám klíče. Od bytu je ten na samostatném kroužku. Ale co to? Nedaří se mi jej vsunout do zámku! Ne, opakovaně to nejde! Jak je to možné?! Nechápu…

„…Pak jsem se ptala jakéhosi souseda, který šel okolo, zda by mi nepomohl. Vše jsem mu vysvětlila, ale neříkal nic a zazvonil na můj zvonek. Představte si, paní Blanko – otevřeli úplně cizí lidé! To mě rozčílilo. Ptala jsem se jich, co to má všechno znamenat. Ale oni, i další lidé, kteří se začali objevovat na chodbě, pořád jen mluvili jeden přes druhého a drželi mě za paže – nu, šílené! Byla jsem naprosto zmatená a nešťastná a do toho všeho vtrhli strážníci! Vzali si moji legitimaci, odvedli mne do auta a dovezli… sem. Teprve když jsme se blížili, začalo mi všechno docházet!!“

Seděla na svém tradičním místě v keramické dílně domova pro seniory, držela se za ruku se „sestřičkou Blankou“, jak přívětivé zaměstnankyni všichni klienti říkali, a po tváři jí stékaly slzy. „Jak jsem mohla zapomenout, že tam už 15 let nebydlím!? Jak? Vím, co je Alzheimer. Dost jsem si o něm načetla, abych porozuměla i tamtěm klientům z patra nad námi, však víte. Občas někteří z nich zajdou v neděli na klub ve velkém sále. A jsou různí, s některými se dá ještě mluvit, tedy o tom, co bylo kdysi. Prohodit pár hezkých slov, chápete….“

 „Ale no tak, paní Milado, neplačte. Jste tady přece jedna z nejšikovnějších! Stálá návštěvnice knihovny, vašimi plastikami si vyzdobila kancelář dokonce paní ředitelka -“

„Ale brzy budu jen přebírat přízi, motat do klubíček vlnky a cupovat na kousky výplně polštářů! Pak už mi bude dobře, protože budu žít v jiném světě. Ale co si mám, proboha, počít po ty dlouhé měsíce, než mě pozře spásná nevědomost?! Já ještě nejsem na odpis, myslí mi to! Zapřísahám vás, sestřičko Blanko, říkejte mi pravdu. Opravujte mne, sejdu-li z cesty. Blanko, prosím…!“

Pracovala jsem s nimi několik let. Jsou jich tisíce a za dobrou polovinou z nich příbuzní takřka nedochází. Přitom se jim rozpadá celičký svět, jak jej znali.    Neopouštějme je.