Až zbudou jen předměty, vhánějící slzy do očí

Sedm let pečlivého sběru, třídění a schraňování těchto relikvií. Dvakrát zachráněny před upálením bezohlednými členy rodiny. Upomínka, propojení, symbol naší lásky. Kolik zažily složitých převozů při mých četných stěhováních! A dnes se ve mně cosi zlomilo, vše končí v kontejneru. Rozlévá se ve mně pocit úlevy.

Vztah, který vydrží napořád, je největší cennost v životě, jakou si dovedu představit. Může se jednat o společnou cestu muže a ženy, o vazbu mezi  sourozenci, nebo o pouto přátelství, všechno je to vzácné bohatství, které nemusí být dopřáno každému. A nerozlišuji, zda krásný vztah tvoří dva lidé, nebo člověk a zvíře.

Dnes zase došlo na česání Jimmíka. Je to otravná činnost pro nás oba, ale co naplat - kolii je třeba udržovat. Během osmi let už jsme si na své rituály zvykli a neděláme si zbytečné naschvály, škádlíme se jen naoko. Hřeben projíždí vrstvami podsady, oba uvolněně přemýšlíme. Nevím, co se honí hlavou Jimmymu, ale ke mně zalétly vzpomínky až odkudsi z dálky, z dob, kdy byl ještě štěňousek...

Tehdy jsem vybírala psa pro život na podhorské samotě záchranné stanice pro dravce a sovy na Jesenicku. U domu stály posedy a áčka, před nimi orlové, káňata, poštolky. Na svahu se pásly v dřevěných ohradách naše valašky černé, záchranný chov... Je jaro, ale mě nic netěší. Před pár týdny mi zemřela stará belgická ovčačka Tira a pro slzy nevidím. Nemůžu kreslit zakázky, ani hrát s kapelou, jen se ploužím. Lidé říkají, že si mám pořídit nového psa, ale mně to přijde jako nevěra! Možná časem... A jaké plemeno? Mezi kynology jsem vyrůstala, mám přehled. Ovčácká plemena mi vyhovují nejvíc, ale tentokrát bych chtěla klidnějšího a poslušného kamaráda. Tira byla vychytralý psychicky nevyrovnaný samorost, zbyly jsme na sebe. Skvělá holka, originální, ale nezažila jsem pokojnou vycházku. Co třeba kolie? Dříve běžný pes, Lassie, dnes jej nechová skoro nikdo. Přitom je krásný, inteligentní, poslušný. Zkusila bych s ním třeba časem i tu canisterapii, co se o ní začíná mluvit. Teda nevěřím, že někdy zvládnu zkoušky, ale zajímá mě filozofie přátelských psů. Nu což, za koupi inzertní Fauny nic nedám... A hele - zrovna nedaleko na Bruntálsku nabízejí štěňátka!

Jeli jsme pro zlatou fenku a přivezli modrého pejska. Pěkně stavěné štěně, které se v osmi týdnech vůbec nebálo. A jméno Jimmy není pro Skota špatné, nechali jsme mu je podle průkazu. Vůbec nefňukal po mamince a sourozencích, neměl čas. Prozkoumával okolní pozemky, tahal nám až ke dveřím suché větve na otop. Chodil se mnou ke studánce pro pitnou vodu a když z úzké dřevěné lávky žuchl do bahna, jen se otřepal a vlezl na ni znova. Když jsem plela skalku, plel také - hlava nehlava. Pokud jsem ráno přesazovala bonsaje, přesadil si po poledni také pár kousků, žel, neujaly se již nikdá. Když viděl, že krmím krkavce Uriáška z misky, donesl mu párkrát nepozorovaně misku sám, akorát prázdnou, což Uriáše rozčílilo. Taky s naší kočkou se nadováděl! Nevadilo mu, že na ni smí uplatňovat pouze bržděnou sílu a náznaky, zatímco číča jej škrábala a kousala naoplno. Byl tolerantní pohodář.

A tím také zůstal přes všechny neklidné doby, které se mnou zažil. Se sokolníkem jsme se rozešli a pak jsem se stěhovala po nájmech za prací, jen sama s ročním chlupaťákem. Čekával na mě i dvanáct hodin, než jsem docestovala ze zaměstnání, způsobný, nic neničil. Protože na venkově jsem měla mizivé šance k obživě a jen tu vleklou samotu, museli jsme přivyknout životu ve městě mých středoškolských studií - v Ostravě. Doslechla jsem se tehdy, že se v sociálních oblastech zavádí nový obor - volnočasový pracovník. Stačí prý kurz a s mými uměleckými buňkami najdu práci snadno - a taky že ano. A když už jsem se ocitla v domově pro seniory, co kdybych na zkoušku přivedla Jimmyho? Přiblížím se tak k mému snu. Jednou, po druhé, po páté...  Jimmy zvládl bez potíží návštěvy klientů chodících, na vozíčku i na lůžku. S potížemi si  zvykl na labyrint klouzavých chodeb, zápach desinfekce a hrkající vozíky s prádlem nebo jídlem. A s nadšením zjistil, že nejvíce piškotků mívají paní v bílém nebo modrém a brzy bezpečně na každém patře  vyhledal v prvé řadě sesternu. Po tomto období jsme zvládli i naše první canisterapeutické zkoušky.

Ležící Jimmy dlouze zabručel a jakoby "náhodou" si protáhl tlapy tak, že do mě všemi čtyřmi zatlačil. Další "shodou náhod" jej tento tlak posunul na koberci od mých rukou s hřebenem tak daleko, že na něj nedosáhnu. Tak to tedy ne, holenku! Však já si tě zase přitáhnu zpět! Pro krásu se musí trpět!

Vzpomínám na své muzikantské manželství. Jimmy si rychle zvykl na manželovy děti, ačkoli pubertální syn nechtěl psa při příchodu domů zdravit. Jimmyho to ze začátku zraňovalo, nechápal, jak může být někdo tak nezdvořilý, ale poradil si a na revanš přestal dravit i on jeho. A jezdilo se na koncerty, na folkové festiválky. Jimmy většinou jel také, vtěsnán v kufru mezi banjem, basou a aparaturou. Mezi veselými muzikálními lidmi mu bylo dobře. Canisterapie se seniory, doma panička, páneček, mladý nevítač a o víkendech i mladá vítačka s yorkšírem, každou chvíli se jelo na výlet hrát... O to prudší byl kontrast ticha nového nájmu po mém rychlém rozvodu. Pes nerozumí, co to je chronická žárlivost a ublížené deprese z komplexů. Nerozuměla jsem tomu ani já. Měli jsme svého hezkého hodného tlustého plešatého pánečka rádi, ale on nám nevěřil a týden co týden, měsíc co měsíc, se hroutil a chtěl se rozvést, protože já se chci určitě rozvést, jen to neříkám. Tak jsem po čase kývla. A zase samota a chudoba. Co vydělá ženská za péči o nemocné, to spolkne vysoký nájem, cestovné do práce, trocha jídla a pes. Ale jen kvůli penězům si nového páníčka hledat nebudeme, Jimmíku. Musíme se mít rádi a tentokrát k sobě opravdu ladit! Hledala jsem tři roky. Tři roky samoty, kdy jedinou jistotou byl jen ten pes, který mě vítal u dveří. A za dveřmi byly nové drobky omítky, kterou denně ze žalu škrábal ze zdí, zatímco jsem byla v práci. Můj jediný bližní, který nezradí. Pro něj dám bokem i poslední peníze na veterináře, snesu jej se schodů, když pro slabost nemůže chodit, vždyť zase bude dobře a on se uzdraví. Vždyť jeho láska  a závislost na mně  je jediným důvodem, proč žiji. Zkusím zase podnikat, Jimmy. Vždyť jsem duší umělec. A také studovat bych chtěla, dozvědět se více o lidech, jejich chování a citech, mám lidi tak ráda. Musíme se vzchopit, vytrvat, jít dál. Vždyť nejsme sami, jsme tým...

Vydrž, Jimmy. Chomáče vyčesaných chlupů už zase skoro naplnily další tašku, brzy budeme hotovi.

Před rokem a půl jsme se přestěhovali do Brna. Za mojí nejlepší kamarádkou už od dětství, za kamarádem, co se známe ze základky tam z městečka na Severní Moravě. S tím kamarádem jsme se k sobě přibližovali po malých krůčcích a pak spolu chodili - a dnes spolu žijeme a konečně jsme nalezli lásku, klid a mír. Všichni tři, i Jimmy samozřejmě. V Brně jsem přerušila podnikání a vrámci praxe ke studiu jsem se nechala zaměstnat v ústavu pro postižené děti a mládež. Jimmy mě opět následoval a jednou týdně šel za dětmi do práce se mnou. Kolik jsme toho zažili! Co lidských osudů a příběhů slabosti i boje! Cenná doba. Ale mám srdce umělce, ne stereotypního zaměstnance. Takže za dětmi již chodím jen na návštěvy a opět jsem se vrátila k tvorbě. Psát a kreslit o lidech a pro lidi, které miluji a které znám více než dobře. Stále docházím tam, kde mohu být potřebná. Se psem nebo bez něj. Chci přesně znát, co obnáší osobní asistence, mít jasnou představu. Nemám ráda teoretiky a zmatkotvorné úředníky. Tak vedle psaní a kreseb potkávám i postižené děti a jejich obětavé rodiče. Nelituji je všechny víc, než je nutné. A nezavírám před nimi oči s tím, že "jsem citlivá a tohle bych neunesla". Ignorováním ještě nikdy nikdo nikomu nepomohl. Zato každá kapka malé pomoci a vlídnosti je dobrá. A zrovna na včerejší návštěvě se to stalo...

V dětském pokojíku na polohovacím lůžku leželo dítě. Krásné děťátko v předškolním věku, které bylo ještě před rokem zcela zdravé, ale nešťastnou náhodou se náhle ocitlo v ohrožení života, v nemocnicích, v trvalé péči a s hadičkami v těle. Zbývá jen malá šance, že ještě promluví, že se ještě někdy zvedne z lůžka samo. Čekala jsem, než mu budu moci poslat do bříška stříkačkou další trochu jídla a rozhlížela se. Najednou jsem si všimla, že na skříni visí metr pro děti. Jistě jej znáte - na něj nebo na rám dveří se vždycky zaznamenává výška synů, dcer, vnoučat. Tady byly také záznamy. Pět čar nad sebou s datem, poslední před rokem - a dál nic. UŽ NIKDY NIC. Zamrazilo mě. Tato upomínka dřívějších časů řízla jako nůž. A vzpomněla jsem si také na moji známou z dávných dob. Zemřela jí holčička na rakovinu, ale ta paní stále žila s ní. V pokoji stůl s fotografiemi, hračkami, oblečením. Oltář klamu působil na všechny hrozivě, ale ona se k němu upínala. Několik let, až do své sebevraždy...

Předměty, které upomínají na zemřelé nejbližší, jsou zrádné. Ctím památku  mých drahých a často vzpomínám. Ale stačí fotografie. Žádný kult uctívání a žádná fetiš. Celé roky, kdy jsem putovala s Jimmym po Moravě, jsem střádala do krabic jeho vyčesanou podsadu. Známí chovatelé ovcí, kteří umějí příst na kolovrátku, mi potvrdili, že jeho podsada je stejně kvalitní, jako ovčí rouno. Nemohla jsem se dočkat, až bude krabic dost a pošlu je. Pak mi přijdou nenabarvená šedavá klubka a já si z nich uháčkuji pončo! Budeme chodit spolu jako největší parťáci - můj mravenečník Jimmík, moje koala a fólie - a já v ponču z jeho srsti.  Nebo bych mohla zhotovit dekorativní koberec na zeď! Čas nadešel, materiálu je bohatě. Jenže čas nadchází i Jimmíkovi, stárne. Možná bude se mnou dalších osm let, ale možná citelně kratší dobu. Není tak pružný a bujarý jako dřív, stává se dědečkem. A mně by zbylo jen pončo nebo koberec na zdi a oči pro pláč. On přece nebyl pouhá ovce, byl nejbližší člen mé rodiny a má mě mnohem raději, než moji rodiče. Nebudu na sobě po letech nosit část mrtvého druha. Stačí fotografie a portrét v rámu.

Vše končí v kontejneru. Rozlévá se ve mně pocit úlevy.