Několik dlouhých let jsme nedováželi elektrický proud. Z hodiny na hodinu jsme se však stali jejími dovozci, při výpadku Temelína a poruše Chvaletic.
Najednou tak České republice chyběl proud a dispečeři ČEPS museli požádat o pomoc v zahraničí. Dramatická situace důrazně připomněla otázku energetické bezpečnosti a soběstačnosti.
Nyní pomiňme, že takto náhlý a zároveň masivní nákup elektřiny je nepochybně hodně drahá legrace. Šlo o nečekanou situaci, kterou se tímto způsobem podařilo vyřešit. Spíše je však na místě, znovu se pořádně zamyslet nad tím, kolik proudu vlastně potřebujeme a jaké zdroje ho mají vyrábět. A měli bychom to udělat hodně rychle. Určitě dřív, než by nám některá politická rozhodnutí mohla pořádně zúžit mantinely.
Zejména ekologičtí aktivisté totiž dlouho a rádi křičí, že Česká republika dlouhodobě vyváží proud a tudíž je možné rychle pozavírat ty „smradlavé“ uhelné elektrárny. Prý si bez nich bohatě vystačíme. Páteční událost ale ukázala, že jde o poměrně nebezpečný omyl. V případě problémů podobných tomu pátečnímu se totiž rozhodně nelze spolehnout na obnovitelné zdroje, které jsou nestabilní a produkují proud tak trochu podle toho, jak počasí dovolí.
Pokud se tedy nechceme vystavovat riziku závislosti na pomoc ze zahraničí nebo dokonce blackoutu, je dobré mít v záloze stabilní zdroje, které jsou schopny v případě problémů okamžitě pomoci. To vše ale závisí na politickém rozhodnutí. I páteční události se tak dost možná, a bylo by to rozhodně vhodné, stanou jedním z jeho podkladů.
