Hlasujeme dokud to nebude správně

No tak, to jste družstevníci? Nezapomenutelná věta z legendárního filmu Jiřího Menzela mi zněla v uších na schůzi našeho družstva, bytového družstva. Schůze nemám všeobecně rád...

     Většinou mě zdržují od práce a co se dá říct jednou větou je třeba méně nadaným družstevníkům lidově srozumitelnou formou vysvětlovat asi tak desetkrát a poté ještě pro sichr dvakrát. Následně se většinou přihlásí někdo další, že on skutečně špatně slyšel a jestli by to nešlo zopakovat. Není to nic hrozného a dá se to s knihou v ruce nebo čtením zpráv na smartphonu v klidu přežít, až do hlasování o všem možném, pokud si ovšem ten chytrý mobil nezapomenete nabít. To byla moje velká chyba.

     Na schůzi tentokrát dorazilo jen 137 družstevníků a ne všech 206. Ještě že tak, to by bylo fakt hodně dlouhý. Program je každý rok téměř identický a skoro pokaždé se najde takzvaný kazidružstvošuk, který má neuvěřitelně chytré otázky a neskutečně nízko nastavenou laťku vnímaní. Letos to byla družstevnice Váchová. Otázky kladla záludně pomalou a perfektně artikulovanou češtinou s decentním důrazem na poslední slovo v každé větě, kterým bylo že. Vy tedy nám nechcete umožnit převod do osobního vlastnictví...že? Vybitý mobil mě donutil poslouchat a trpět. Předseda družstva, muž středního věku v košili a s pletenou vestičkou alá tajemník Pláteník na odpočinku, povstal a jal se vysvětlovat. Nejdříve krátce výstižně dvěma větami. Ty však narazily na mentální obrnu Váchové, která se ihned zvedla a krásným přednesem pravila: Já to ale nechápu. Předseda se bohorovně usmál a vše zopakoval slovo od slova trochu pomaleji, domnívaje se, že hovoří jasně a logicky. Pane předsedo, já to, ale stále nechápu. Došlo na předsedovo taktické sundání a opětovné nandání brýlí ve stylu Volejte řediteli Železnému, které ovšem jako duševní odblokování Váchové nezabralo, neb stále stála a čekala vysvětlení. Předseda se otočil na pravou i levou stranu svých spolusedících, hledaje pomoc, která nepřišla. Začal potřetí.

     Přeskočme střední opakující se děj příběhu a podívejme se na závěrečnou scénu, kdy fyzicky a duševně vyčerpaný předseda dal hlasovat o ponechání odměn pro představenstvo na stejné úrovni jako v minulém roce. Zdánlivě banální věc se stala neuvěřitelnou komedií. V momentně kdy mělo dojít na vlastní hlasování, se zvedl člen kontrolní komise pan Kašpar a přednesl pojednání o tom, že práce představenstva je náročná, nevděčná, velmi slabě ohodnocená a že navrhuje zvýšení odměn pro všechny o 50%. No já nevím, poslední rekonstrukce vchodů za 9 míčů mi byla jedním stavařem detailně popsána a vysvětlena jako taková pěkná malá domů asi za dvojčičku. Já jim to přeju, nemusíme se jako družstevníci o nic starat, vše se nějak samo vyřídilo, vchody máme nové. Po přednesu návrhu pana Kašpara se ze své židle vymrštil předseda a velmi hlasitě prohlásil, že on a ani nikdo z představenstva žádné peníze navíc nechce. To by byl ideální politik, jednou by dělal i zadarmo pro všeobecné blaho. Jenomže o návrhu Kašpara se muselo hlasovat. Družstevníci prostou většinou zvýšení odhlasovali. Měli smůlu, předseda se rozhovořil o tom, že by mu bylo trapně chtít víc a že by určitě přišel do řečí, že má tolik peněz od družstva. Dal hlasovat podruhé - nepočítaná remíza ho utvrdila ve správně zvolené taktice boje proti penězům. Klid v sále prosím, nehlučte,  já vám to vysvětlím ještě jednou. V duchu jsem si dodal: To jste družstevníci? Pochopila i Váchová a skoro celý sál, že prachy fakt nechce a třetí hlasování už šlo do zápisu.

     Vzpomněl jsem si na všeobecná referenda o Lisabonské smlouvě, která měla podobný průběh a asi i způsob vedení. Bůh s námi.