Byl jsem, jsem i možná budu tlustý. No a co. Začneme číselně. Měl jsem 135kg, zhubl jsem na 85kg a teď se držím na 100kg. Proč jsem přibral? Změna práce, víc času na jídlo. Tak a teď trochu normálního textu.
Víte, my tlustí, bachratí, nemyslím tím nechutně bumbrlatí, jsme v pohodě. A to tak, že děsně. Zbytečně se nerozčílíme, maximálně na sebe, jak jsme bachratí, jsme vyřechtaní, jak prasátka a pak se smějí i ostatní, jak nám hopká pupík. Máme v sobě tolik lásky, protože ji nikdo nechce, tak jí dáváme přátelům, kteří nás berou takový, jací jsme.
Jsou ale dny, kdy dokážeme být i smutní. Pokud je to velmi závažná věc, dokážeme se uzavřít, ale navenek jsme happy. S malým problémkem nemáme problém se svěřit. Asi tak. Prostě jako každý jiný. Né normální, jen jiný. Divný, co? A když jsem opravdu smutní, umíme moc papat. A hodně nezdravé věci. Dobře banán týdně taky.
Někdy nás bolí kolena, kyčle, a jiné části těla. Víme proč, nebojte se. Někteří z nás chtějí se sebou opravdu něco udělat. Horší je, když se člověk snaží a na svém těle zpočátku nevidí žádnou změnu, vzdá to. Nebo když shodí prvních 10kg, což jde velmi rychle a najednou zjistí, že 2kg neshodí ani za 14dní, vzdá to. Musí se vydržet. Jde chudnout i se štítnou žlázou, samozřejmě po úpravě jídelníčku. Je to těžké, dře to, ale jde to.
Byl jsem, jsem i možná opět budu tlustý, ale vím, že jde vždy zhubnout. A je to nesmysl, když se řekne, že je obalen tukem a proto má silné nervy, nebo nic se mu nestane a nebo se neustále směje, a má lehčí život. Vždy jde jen jen o člověka, zda je nebo zůstane uvnitř takový, jaký byl...
