Mám pevnou vůli

Né že bych byl provokatér, nebo doslova popichovač, ale už mě to štve. Tolik bezesných nocí a nocí. Můj mozek neustále přemýšlí, jak docílit ke změně, nebo alespoň se k ní přiblížit.

Jenže neustále se něco stane, nevyjde a pak to posouváte a posouváte.

Ale fakt. Máte termín, máte sílu, myšlenky spořádané, už i připravené místo a nic. Dáte si pivo a řeknete si, že až zítra a nebo večer. Jenže večer si dáte opět pivo a ráno si nemůžete vzpomenout, proč jste se probudili zlámaní na schodech do podkrovní ložnice, ve které stejně nespíte. Pak zjistíte, že žena zatarasila vchod do spodní ložnice, kde by jste měli spát, ale jelikož chce mít voňavou místnost a né zaprděnou (ženy vypouštějí smích jednorožce s třpytivou duhou), nedej bože prostěradlo poblinkané, tak to tak udělala. Každý pohyb mravence vedle vás, rozjíždí neskutečnou bolest hlavy. Proč ti mravenci tak řvou nahlas?

Někdy okolo oběda si vzpomenete, že jste si něco naplánovali, něco s tím udělat, prostě konečně se blísknout před svou drahou polovičkou, za ten zpackaný večer, vždyť měla "po" a to ženy bývají vláčné a vy jste se zlinkovali jak zákon káže. Jdete se k tomu tedy postavit jako správný chlap(kdyby ti mravenci neřvali) a šel jsem teda po schodech nahoru, otevřel jsem pokoj a řekl jsem si, že už to musím. Musím to dokázat, vždyť to chce pevnou vůli. V tom jsem spatřil ještě neotevřeného lahváče. Pevná vůle, pevná vůle, vůle.... Pevná...

Dokázal jsem to. Konečně. "Pěkné záclony" pomyslel jsem si. Konečně. Chtělo to opravdu kousek odvahy, vůle. Vždyť to byla hanba. Moje drahá půlčička je koupila a já dostal včera úkol. Chtěl jsem se na to poposilnit a tak jsem spíše popojel. Sbíhám dolů a houknu na svou třpytku, která se, teda s kyselým úsměvem od plotny, jde mrknou. Pak se na mě otočí, poklepe mě po hlavě, náš pes to se zájmem sleduje, a řekne "hodný". Jak ve mě stouplo se bezvědomí, že taky něco umím, to vám budu vykládat jindy...