Rozzlobení muži v kotli aneb moje zážitky ze stadionů

Přemýšlím, co můžeme všichni udělat pro to, aby se atmosféra na českých fotbalových stadionech alespoň trochu přiblížila té v Anglii nebo Španělsku.

Rozhodně nepatřím k těm, kdo považují automaticky všechno za našimi hranicemi, anebo to importované, za lepší než to domácí. V tomto smyslu jsem hrdým patriotem a mám tendenci spíše fandit a vyvyšovat naše vlastní úspěchy. Jak to jen jde.

Jako velkého fanouška fotbalu mě ale dlouhodobě trápí, že - až na světlé a jen občasné výjimky - se naše nejvyšší liga pořád absolutně nemůže zážitkově rovnat s tím, co člověk zkusí na zahraničních stadionech. A nemyslím tím primárně ohromující návštěvnost a z toho plynoucí kulisu nebo třeba čistě sportovní výkony.

V posledním měsíci jsem měl to štěstí, že jsem navštívil dvě utkání v Anglii, Manchester United – West Bromwich Albion a Manchester City – Brighton, a později ve Španělsku zápas Real Madrid - CD Leganés. 

A tady jsou moje pocity..

Přestože šlo v obou případech o zápasy špičkových velkoklubů s průměrnými celky, a přestože všechny tři top týmy nenastoupily v nejsilnějších sestavách, šlo o podívanou “z jiné planety”. Opravdu ve všech směrech.

Tak třeba za Real Madrid nastoupilo několik jeho mladičkých odchovanců, kteří by umem, rychlostí a schopnostmi předčili naše největší ligové hvězdy minimálně o pověstný parník. Uhranulo mě jejich nasazení a zápal – čím ten rozdíl, sakra, může být? O penězích to nebude – je to, myslím, především o mentalitě celého fotbalového prostředí – od žáčků až po bafuňáře, od ultras až po babičky i dědečky, kteří fandí „těm svým“ desítky let…

Nechci se tady věnovat tomu, co mohou stát a fotbaloví funkcionáři udělat pro rozvoj nejrozšířenějšího (záměrně nepíši „nejpopulárnějšího“) sportu u nás, byť mafiánské praktiky okolo (ne)přidělování dotací mě dlouhodobě štvou. No, ony mě spíš vytáčejí do červených, ale o tom v tuhle chvíli vážně psát nechci.

Přemýšlel jsem totiž hlavně o tom, co může udělat obyčejný jednotlivec – „každý z nás“. Ve finále je to vlastně ďábelsky jednoduché, i když asi silně naivní – atmosféra okolo fotbalu by měla být taková, aby si nikdo (ve fotbalu) aktivní nemohl dovolit nejezdit po zadku. Aby musel „žrát trávu“, jak se teď módně říká. A pozor – tohle neplatí jen pro hráče, ale i pro všechny ostatní, kdo fotbal spoluvytvářejí – bafuňáři kluboví i svazoví, rozhdočí, v neposlední řadě také novináři…

Ano, fotbal je obrovský byznys. Ale zejména je to fenomén. Životní styl. Leckde jinde to vědí – Anglie, Španělsko, Německo… Začíná to respektem jednoho ke druhému, to je alfa i omega. Pozor, nezaměňovat přirozenou řevnivost a soupeřivost (venku) s hulvátstvím a špínou (tady). Samozřejmě – velmi zjednodušeně řečeno. Ale na každý pád si za tím stojím!

Man City jako již jistí mistři letošního ročníku EPL nastupovali na plac špalírem tleskajících hráčů Brightonu. Gesto, které nepotřebuje další komentář… Ono heslo „RESPECT“, to není o tom, jestli ho pánové z UEFA povinně nechají instalovat na bannery okolo hřiště. To je o tom, jak fotbalová veřejnost zraje. Zatím bohužel převážně venku.

Mohl bych se teď rozepsat o posledních dvou ligových utkání „své“ Slávky. I když zejména na skvělý špíl s Plzní dlouho nezapomenu, opravdu je nutné v Edenu podpálit Tribunu Sever? Světlice i petardy jsou efektní, o tom žádná – ale v tu chvíli je Tribuna Sever někde na jihovýchodě – třeba v Turecku… Při vší úctě, samosebou.

Ať už letos vyhraje naši ligu Plzeň nebo Slavia, za přímý postup do UCL shrábne pořádný balík. Třikrát sláva – zaslouží si ho! Jenže – mám pocit, jako kdyby ten fotbal u nás ve finále o ničem jiném nebyl než právě o téhle prémii. Snad veškeré (sportovní) zpravodajství je tohohle tématu plné.

Páni novináři i páni bafuňáři – náš fotbal i nadále hnije, bohužel. Prosím, udělejte s tím něco. Na všech frontách. Za všechny fanoušky předem děkuji…