Novoroční projev 2014

Návrat v čase ... Nicméně věřím, že stále aktuální ...  

Otto Pospíšil

1.1.2014

NOVOROČNÍ PROJEV 2014

Vážení Lidé, Občané a obyvatelé Země,

Vítejte u každoročního sčítání, hodnocení a odrážení se do dalšího vymezeného časového období. Období, které označujeme jako jeden rok.

Budu-li hodnotit ten uplynulý mám k dispozici dvě možnosti. Což mimochodem koresponduje s uspořádání světa. První je z mého pohledu a druhá pak z pohledu bočního. Z pohledu svého okolí tedy společnosti.

Varianta první začíná již samotnými svátky (nyní již v roce před-minulém), kdy nemoc a okolnosti nebyly pro mne vůbec příhodné. Špatně jsem vnímal sám sebe. Za což nesu vinu především já sám. Nechal jsem se maličko strhnout davem a odvrátil se od sebe. S výmluvou, že chyba není u mě. S oslavou konce začátku loňského roku to pak vyvrcholilo. Ani dostatek ohně, v podobě alkoholu, to k velkému překvapení nevyřešil. Vše vyřešil až můj lednový odlet.

Historka o možném „tatínkování“ byla, pro mě osobně, velmi zajímavá. Hodně jsem přitvrdil, pravda. Na druhou stranu jsem přišel na to, že si můžeme a dokážeme ohlídat vlastní svobodu. I když vím, že druhým to není zrovna příjemné. Ze všech těchto pocitů jsem nejspíš vyběhal. V této fázi se mír a klid do mé duše zase navrátil. Nechal jsem okolnosti být a užíval svoji přítomnost. Prožíval naplno svoji podstatu v okamžiku. Pracovní léto prošlo pracovně v pohodě, o to však více nudně. Nicméně za snadnost provedení musím poděkovat i kolegům a hlavně mému kolegovi na místě. Trpět mě v práci, to stojí za to. Zalepil jsem tím své finanční díry, čímž jsem svůj společenský obrázek zase vylepšil. Jak snadné a trapné tyhle společenské statusy. S koncem roku přišla odměna od světa – nová výzva – Srí Lanka. Z mého pohledu tedy skvělý rok. Rok plný svobody a bytí dle svých představ. Může za to určitě změna přístupu. Snaha „věci a stavy“ vůbec neřešit.

Druhý pohled jjiž není tak optimistický. Nevím, zda viníkem je letošní dlouhá evropská zima, nebo jen lidská povaha. Spousta z nás se snažila spíše si stěžovat. Ať už je to doba, finanční stránka, politická situace či obyčejná mezilidská vazba. Možná je chyba na mé straně. Třeba špatně naslouchám druhým, ale celkově to v mých uších takto vyznívá. Ona dnešní situace je předvídatelná a uspokojivá. Pouze sklízíme, co jsme dříve zaseli. Snaha zhodit to na ostatní je marná v případě stále převládající osobní nespokojenosti. Vše je opravdu jen takové jaké to chceme vidět. Takto bych shrnul uplynulý rok.

První věcí s ohledem na rok zpátky je povinnost každého se v nadcházejícím roce snažit sám za sebe. Udělat svět lepším pro sebe a své okolí. To je samo o sobě to nejtěžší.

Společně se pak podívejme na to, co nás čeká. Rok druhého tisíciletí zakončený čtrnáctkou. Údajně napojený na Saturn a tedy stále probíhající změny. Lépe možná říci proměny. Bude a je zapotřebí změnit přístup k věcem. Zároveň je nevyhnutelné na vše nahlížet v dobrém. Jakákoliv jiná varianta povede zrychleně společnost, v této dnešní podobě, do záhuby.

Co tím myslím?

Jako příklad nám poslouží náš pocit a touha MÍT SE STÁLE LÉPE. To není za žádných okolností možné. A tak, prosím, opusťme tuto vizi. Lidé nemají zapotřebí než, co máme teď a tady. Stále je všeho dokonce mnohem víc. Zkuste vše, co máte, odnést naráz o deset metrů dál. Potřebujete náklaďák? Tak si nestěžujte a žijte. Shromažďovat? Ne. Být? Ano. Žít? Ano. Ale vše ostatní je již navíc. Radost? Ano, ale tu si musíme dělat navzájem. K tomu nic „víc“ nepotřebujeme. A to ve zdraví i nemoci. Je potřeba si pamatovat, že toto nedostanem se slevou za cenu poloviční. A přitom tolik z nás činí šťastnými, když na nás tato možnost z výlohy křičí. Ne všechno si ze koupit penězi. Co když máme úplně jiné potřeby, než které do nás tlačí reklamy skrze všudypřítomně zapnuté televizní obrazovky? Popřemýšlejte nad tím! Ale pozor, to není zdaleka konec cesty. Potřeba „nutná“, k zachování života na Zemi, je po oné cestě vykročit.

Je nutno se osmělit v říčním proudu. Na procházky vyjít do lesů. Nadýchnout se čerstvého vzduchu. Uvědomit si podstatu i to, že jsme její součástí. To lze jen těžko popřít, nemám(-li) pravdu? Každý by se měl naělit dostatek klidu pro sebe i své blízké.

Budu rád, když lidé zase pochopí, že jsou to naše životy, co právě žijeme. Nepotřebujeme umělé gladiátory, politiky ani celebrity, aby nám ukazovali jak žít naše životy. Přestaňte koukat na televizory. Přestaňte číst bulváry a noviny vůbec. Kupme si zase gramofony a desky. Pusťme hudbu našemu srdci. Pořiďme si „nějakou“ knihu. Ta nám bude k lepšímu čtivu. Zkusme být každý den o kousek dále. Nechci říct lepším, to by zavánělo chtíčem. Věřím, že víte, jak to myslím.

Komu něco brání? Ať provede změnu. Máme přeci svobodu. Svobodu nejen slova a náboženského vyznání (na což nezapomínejte, hlavně pak vzhledem k již přítomnému Islámu), ale především svobodu Ducha. Kdy jindy než nyní? Později totiž není.

K celkové situaci. Domnívám se, že kdo nezmění přístup k sobě samému, tak na tom bude ještě hůře. Ekonomická situace je pouze odrazem našeho Ducha. Je nutno pochopit, že je pouze nástrojem. Ne však jediným nýbrž jedním z mnoha. V nekonečné řadě.

Vazby ve společnosti, tedy mezi lidmi, v rodinách, v klasických hospodách a na ulicích. Toť další věčné téma nás obyčejných. Budu si přát, aby zmizel „vnitřní“ strach. Aby děti zase venku běhali bez dozoru. To závisí na rodičích. Dokud se budete strachovat nic se nezmění. Vždyť my jsme tam běhali taky. Na rovinu si můžeme říct i to, že v historii snad nepanovalo větší bezpečí. Kdo s tím nesouhlasí? Má onen vnitřní strach především sám ze sebe. Je napuštěn jedem, zlem. To si však musíte vyřešit pouze se sebou. K tomu není potřeba zákonů, soudů a hrozeb. Společnost je tak bezpečná, jak jednotlivec důvěřuje sám sobě.

Má-li někdo strach, co bude s našema dětma v budoucnu? Chyba. Každá generace se zachová jak má. V naší moci je pouze výchova. Ukazovat dobro(tu), lásku a úsměvy. Děti nemají víe zapotřebí. Divíte se, že jsou na sebe i autority špatní? Vždyť to vidí u vás. Honíte se za věcmi, co ti naši nejmenší vůbec nepotřebují a neocenní. Vás to stojí vlastní životy, ale i čas s vlastníma dětma strávený.

Hoďte si úvazky poloviční, potřeby třetinový a ještě ušetříte. Toť má jediná rada do budoucna.

Těm v mém věku, plňte si svá přání, je-li to jen trochu možný. Vždyť kvůli tomu jste mládí zachodili ve školních lavicích. A upřímně, kolik z toho používáte dnes v praxi. Všichni jsme mohli studovat herectví. Obor: „Jak se tvářit v práci.“ nebo snad čekáte až se stáří a nemoc objeví? Nebo výmluva ve stylu, „Pak bude více času.“ Hm, inu dobrá. Jen nezapomeňte, že teď to trvá polovičku času. Díky stále funkčním svalům.

Našim starším bych rád popřál, co nejméně bolestí (a strastí s mladšími). Asi to není lehký počítat veškeré ztráty, polykat prášky, chodit na kontroly, koukat deno-denně do bedny, jak to ti mladí a hloupý vedou do záhuby. Kašlete na to. Běžte se projít. Běžte ven do ulic. Sedněte si do kavárny Slavie, obdivujte všechny ty krásy a vzpomínejte na dobré časy. Pozor, žádné soudy. Nešetřete! Do smrti vše, co jste našetřili a nasbírali, utraťte a prodejte. Stejně odejdete nazí. Vyhlašuji závod: o nejchudšího nebožtíka. Schválně, kdo z vás si pro cenu přijde. Strčte si někam vaše dědictví. My vás chceme veselý. Tady nebo v našich srdcích. Na to budem vzpomínat, tak se nestyďte a užívejte si. Svět je víc váš než náš. Zasloužíte si ho. A vůbec to nevypadá blbě. Nebojte. Nezapomínejte však na úroveň. V té nám jdete stále příkladem.

Těm nejmladším pak obzláště přeji spokojenost s rodiči. Ať na vás (ne-)vždy s úsměvem, někdy s vařečkou, ale vždy s tím nejlepším úmyslem a hlavně otevřeným srdcem. At dají práci valem a čas tráví jen s vámi. Ať vaše prarodiče pouze jen nelamentují jaké to bylo pře let, ale opravdu nějakou „zkušenost“ předají. Babička naučí vařit a děda vezme do své dílny. Společně můžete vyrazit třeba na dortík.

O čem bude rok dva tisíce čtrnáct?

. . . JE JEN NA KAŽDÉM Z NÁS !

Díky, že učíníme svět lepším.