Kam to spěje? Podívejme se v čase zpět... I u nás dříve nic nebylo a možná stále není. Jen lidská podstata se stále mění...
Kuta – Lombok
Výhledy
Po dojezdu na ostrov Lombok jsem opět, již tradičně, viděl kam opravdový „ráj“ spěje. Dva druhy lidí žijí na světě. Ti, co nevědí, šťastní a mírumilovní. A na druhé straně my, kteří již ochutnali plod ze stromu poznání.
Zástupce první skupiny nám nabídl svezení do města na korbě svého malého náklaďáčku. Mladý klučina, usměvavý, pod rukou držel kytaru. Vyzvednout ho přijel tatínek. Starší pán, co jen se souhlasně pokynul na znamení, že nás sveze z přístavu do města Mataram. Po připlutí do přístavu jsem očekával, že zde budou místní „zrmdi“. To budiž pojmenování oné druhé skupiny lidí.
Naházeli si pár „bělochů“ do svých aut. Předražení cestovatel v dnešní době již neřeší. Předražení, že to svět neviděl. Mi na ně žádným způsobem nereagovali. Šli jsme s klučinou, jeho tatínkem a radostí na duši, že na světě jsou stále lidé dobří.
Naložím sebe a krosnu. V tu chvíli se stane něco hnusného a velmi neočekávaného. Oni se na tatínka s klukem, již sedícími ve svém autíčku, vrhnou s tím, že si nic podobného nesmí dovolit. Dokonce sahají do kabiny řidiče po klíčkách v zapalování. Z jejich křiku poznávám, že lžou a mluví i různými předpisy a policejními vyhrůžkami. Jejich hnusné, podlé, krvavé, možná i alkoholem podlité oči chytly jiskřičku naděje, že si budou moci vydělat na bezmocných turistech. Být sám, tak mu snad jednu z oné korby opravdu vrazím.
Nenechají toho. Raději vystoupím a popojdu. Hodní na mne z auta mrknou na znamení a gestem: „Tam vás naložíme.“ Popojdeme za hranice přístavu a ve vesnici znovu naskočíme. Jak lehké a snadné. Omyl! Zase dva až tři se u nás vynoří. Posílám je do oněch míst. Kluka s taťkou již s díky (pr)opouštím. „Zmrdi“ pak za námi jedou dlouho. V autech sedí, přesvědčují nás, smlouvají o ceně, spadnou až na téměř na třetinu původního. Ze sta a více na osobu padnou na padesát za oba.
Nevěří vlastním očím, když rázně tvrdím: „Jdeme pěšky!“ Jejich hra na vzdálenost dva a dvaceti kilometrů jde již mimo mě. Proč prý s ním za onu cenu nejedu? „Jsi zrmd. Raději umřu. Tobě nedám ani korunu.“
Domněnka mnohem menší vzdálenosti stála v tu chvíli ještě při mně. Dodávala mi odvahy. Vesnice v tu chvíli nesledovala ono trapné nahánění dvou bělochů. Důvodem proto byla slavnost. Ulice plné tančících dětí s namalovanými obličeji. Tancujících do rytmu hudby připomínající techno, která vycházela z automobilu jedoucími v průvodu. Při pohledu na ně mám pocit, že jsou pod vlivem, ale je to jen jejich radost a uvolnění.
Jedním z pozorovatelů události byl pán sedící na vozíku se zapřaženým koněm. Nabídl jsem mu částku odpovídající velké večeři. Nechtěl a odmítl rovných dvacet tisíc. Pokračujeme a odcházíme dále pěšky. S autem stále za námi. Nakonec se však povoz s koněm objevil a řekl, že to bere. Jel by s námi snad na konec světa, kdyby ho cestou nezastavil jeden ze zmrdů. Nakonec koňáka přesvědčil o tom, že nás má vysadit a nedokončit svoji cestu. A jsem zase obětí stojící na ulici za zvuků z mešity. Což napovídá o počínajícím stmívání. Nepřítel cestovatele. I tak jsem ho poslal k šípku.
To jsem netušil, jak dlouhá cesta je vlastně ten den ještě před námi. Důležitá informace pro naše pronásledovatele: „Opravdu je to dvacet dva kilometrů z přístavu do města Mataram.“
Ve zkratce této noci nás svezli ještě dva vozy. První z nich je obrazem člověka, který se je na čistém pomezí mezi skupinou první a druhou. Podnikající s autem, vozící lidi a zboží. Našel nás po setmění na ulici a cestou z fotbálku nás svezl. Pěknou dálku. Tím posledním jest pak důkaz existence oné čisté a jednoduché formy bytí. Pán výletuje společně se svojí tříletou dcerkou nás už téměř v nočních hodinách na ulici potkal. Reakce na dotaz, zda nás někam (nyní už kamkoliv) sveze byla pozitivní. Vzal nás až na pláž. Nebudu vám vyprávět, že po celé této cestě již začala býti patrná únava a nervozita. Byli velmi zlatí. Dcerka se bála cizinců v autě. Nepromluvila ani slůvko. Pán nakonec cesty ještě vyběhl z auta k rozloučení a k našemu překvapení i společnému díky. Otočil se a jel zpět do města. Děkujeme!
Tento krátký příběh je poté námětem k mému zamyšlení. Všiml jsem si na mnoha ve světě „rozvíjejících“ se míst, že většina lidí má onen upřímný, krásný, čistý a bezprostřední pohled. Jsou majoritou těchto míst, která před sebou mají i deset let dohánění a přibližování se k našemu světu. V počátku je „zmrdů“ jen pomálu. Pár krvelačných bestií snažících se urvat žřádlo za každou cenu. Mnohdy za podpory systému (policie, vlád, místních úřadů). Nedbaje ohledu hlavně na své spoluobčany. Ti jejich počínání sledují s nezájmem, pomalostí, nevědomostí a snad i pohrdáním.
Ne však dlouho. Vše se okouká. To špatné hned v první řadě. Nakonec ona velká majorita přeskočí na druhou stranu. Obětují svůj rajský život. Tvrdou, avšak uspokojující dřinu na rýžových políčkách, rybaření bez moderních zařízení, nahánění dobytka po krásných travou porostlých kopcích, věčnou chůzi po klidných a tichých cestičkách.
Namísto toho pošlou své (i čtyřleté) děti prodávat náramky do hospod a barů, sami si pořídí motorku (s prasklým výfukem pro frajeřinu), postaví chýši s pokojem k pronájmu nebo prodejnou sarongů a budou každý den přemlouvat a vnucovat se stovkám bílých. Nabízet jim ke koupi tunu sraček, co nikdo nechce. Jejich děti budou povaleči u přeplněných hlučných a zaprášených silnic. Nabízet budou surfová prkna a motorky. Předvádět své odbarvené indiánské vlasy, dennodenně kouřit a pít, žrát houbičky, píchat s debilníma blondýnama, které s nimi jdou stejně jen pro svezení motorkou na pláž a onu houbičku. Možná jen pro to, že je na stejné mentální úrovni. Ve svých skoro dvaceti letech se poflakuje po vzdálené cizině, chlastá co může a žije na úkor kreditu. Ten čerpá z kreditu svého otce, nebo ještě lépe ze studentské půjčky. K tomu poslouchají hudbu z Iphone 8 na motorkách.
Tak co rodiče, opravdu jste tomu takto chtěli?
Západní světe, máš ještě pocit dobrého vedení?
Co všechno musí být špatně, abychom si věci uvědomili?
To, co se dnes odehrává, je zcela řízený a promyšlený systémový proces. Uvědomují si to opravdu jen politici, makroekonomové, pojišťováci a bankéři? (možná ani oni, že?) Nebo alespoň trošku tušíme.
Nechám to být. Svět nespasím,
jen chci poděkovat těm, co stále žijí v ráji.
Toto všechno vidím ze svého balkónu.
Ten zasazen je v kopcích nad přírodou.
Pode mnou se jen staví a bezdůvodně přejíždí tam a zpět.
Zcela vše brzy bude v hajzlu. Asi nelze na ráji lpět.
Krásný západ slunce …
(bez mrakodrapů a hotelů)
