Islám, nebo my?

Několikrát jsem už dostal otázku: „Co chcete vy a vaše strana dělat s problematikou imigrace a konkrétně se situací kolem islámu?“

Jsem ateista, ale nemám žádný problém s tím, že někdo věří v boha. V kteréhokoliv. Ovšem až do té doby, dokud mi svou víru nechce někdo vnucovat. Chápu, že mnoho lidí cítí potřebu věřit něčemu, co ovlivňuje jejich život. Jejich volba. Já také každé ráno věřím; věřím, že zase všechno zvládnu, že se podaří změnit věci k lepšímu, že se nenechám zastrašit, prostě že to dám. A také věřím, že co neudělám sám, to za mne nikdo neudělá. Takže i já něčemu věřím.

Co s islámem? Jak jsem již zmínil – ať si každý věří v co chce, ale nesmí mi s tím lézt do mého života. Tolik k náboženství. Islám, to je úplně o něčem jiném; není to náboženství, je to fanatická ideologie, jejímž cílem je likvidace všeho, co se jí plně nepodřídí. A jako k takové je k ní potřeba přistupovat. Bez ohledu na to, co nám přikazuje EU, je bezpodmínečně nutné zákonem islám v ČR zakázat. Jsem přesvědčený (ano, věřím v to), že je možné to prosadit. Ve sněmovně a v Senátu sedí dostatečný počet poslanců a senátorů, kteří mají v tomto jasno, jenom mezi nimi chybí pár takových, kteří se nebojí a mají dostatek drzosti a schopnosti odolat tlaku okolí, nenechají se zastrašit a umlčet, a bude jen otázkou času, kdy dokážou strhnout ostatní, a potom bude cesta k prosazení patřičných zákonů otevřená. Během svého poslaneckého mandátu jsem si ověřil, že je možné rozhýbat věci, kterých se všichni bojí dotknout, ale když se najde „blázen“, který se nebojí (nebo to aspoň na sobě nedá znát) a dokáže jít za správnou věcí, postupně se přidají další. Tak jsem například dokázal dostat církevní „restituce“ k Ústavnímu soudu, ikdyž jsem měl dlouhou dobu proti sobě celou sněmovnu, včetně vlastního poslaneckého klubu.

V otázce imigrace mi nikdo nemůže vysvětlovat něco, co jsem si sám prožil. Utekl jsem s rodinou z komunistického Československa, čímž jsem se stal imigrantem v cizí zemi. S úplnou samozřejmostí, aniž by mne na okamžik napadlo myslet jinak, jsem se naučil jazyk, našel si práci a choval se tak, abych nikoho neobtěžoval, abych „zapadl“. Byl jsem vděčný, že mi země, do které jsem dobrovolně přišel, dala možnost zůstat, pracovat, starat se o rodinu. Nikomu jsem nevnucoval svou kulturu, po nikom jsem nežádal, aby změnil své zvyky a tradice. Byl jsem vděčným hostem. Proto se budu snažit prosadit velmi přísné podmínky kontroly přistěhovalectví do ČR. Samozřejmě jedinou cestou je úprava zákonů. Je nutné mít stoprocentní přehled o tom, kdo chce v naší zemi žít. Nemůžeme sem přece vpustit kohokoliv, aniž bychom věděli, jaké má úmysly, proč k nám přichází, jestli není nositelem nějaké nemoci, je-li schopný a ochotný pracovat, prostě je bezpodmínečně nutné vědět, že takový člověk nebude přítěží nebo dokonce nebezpečím pro naši zemi.

Prosazení patřičných zákonů o islámu a imigraci bude samozřejmě bránit Evropská unie. Ale toho bych se opravdu až tak moc nebál; nebudeme jedinou zemí, která přistoupí k nutným opatřením v této problematice, takže půjde jen o to, jak razantně a hlasitě si naši zástupci v EP a naše vláda dokáží naše opatření vyargumentovat. Hrozí nebezpečí, že nás vyloučí z EU? No tak to určitě ne. Můžou hrozit sankcemi? No to můžou, ale pak bych kontroval „nabídkou“, že ČR z EU vystoupí. Ale nemyslím si, že by to došlo až tak daleko.

Prostě všechno je řešitelné; ne úplně jednoduché, ale ne zase tak složité. Chce to jen nebát se a odložit politickou korektnost, najít pár spojenců a další přijdou sami. Vím to, prošel jsem si tím.