Svého doktora si léčím já...

    Tak nám letos opět ta naše zdravotní pojišťovna zvedla nejen poplatky u lékaře, ale i částky, které odvádíme měsíčně z našich platů. Na oplátku nám ale před pár lety nabídla i různé zajímavé slevy: Jste nekuřák? Dostanete slevu 250 dolarů ročně. Stačí podepsat prohlášení. Chodíte (zdarma) na preventivní prohlídky? Dostanete další slevu 250 dolarů na rok. Pokud přes zimu zhubnete (musíte se ovšem nechat každý měsíc na osobním oddělení vážit), můžete dostat jednorázovou odměnu v rozmezí sto až tisíc dolarů... Samé pozitivní motivace, bezva.

     Jelikož kouření mám dávno vyřešené, podepíšu a zabývat se tím dál nemusím. Co se týče váhy, tam je vždy nějaký prostor k vylepšování, ale hubnout v zimě? To ani náhodou, vždyť je to jediné roční období, kdy jsem vděčná za každý faldík, který mě zahřívá, a naopak velmi lituji svou hubeňoučkou kolegyni, která nám tu po cestě do práce rozmrzává až téměř do oběda... Moje druhá kolegyně měla vloni docela zajímavý nápad. Rozhodla se přes léto přibrat 15 kg, aby je pak v zime shodila a obdržela tak zaslouženou odměnu. My zkušenější ale víme své, a osud již takto nepokoušíme. Nejen že bychom těch 15 kg už nikdy dolů nedostaly, ale navíc bychom si musely pořídit zbrusu nové oblečení, takže by nás ta legrace vyšla pěkně draho. Nakonec to vzdala i naše mladá dobrodružka, neboť si v létě ve slušivých bikinkách našla nového přítele, a na nějaké tloustnutí v jeho přítomnosti hodně rychle zapomněla. A tak nám tu nakonec zbyla jen ta preventivní prohlídka.
     Svého praktického lékaře mám docela ráda, jako konečně všechny své doktory, kteří se o mně dobře starají. Doktor Gray je také velmi přátelský a starostlivý, ale jednu zvláštnost má. Když se mnou mluví, zarytě se mi dívá na hrudník. Nebyla jsem si dlouho jistá, jestli je tak stydlivý či trošku ujetý, ale vdycky mě tím děsně znervózňoval. Vzhledem k tomu, že takto zírá i na ostatní pacientky a hlavně i na pacienty, časem jsem se rozhodla to jednoduše ignorovat.
     Preventivní prohlídka dopadla skvěle, a můj pan doktor chválí můj hrudník za všechny ty nízké hodnoty, které mi vycházejí. Evidentně má radost z ukázněné pacientky, ale i tak mi dnes připadá nějaký jiný...
     "Takže milá paní, všechno vypadá výborně," listuje v mé složce.
     "Stále nejíte maso?"
     "Ryby jím," špitnu nesměle.
     "Vitamíny berete?"
     "Beru."
     "A žádné jiné problémy nemáte?"
     "Žádné, pane doktore, cítím se fajn... Ale zato vy vypadáte unaveně." A je to venku!
     Zarazil se, zvedl hlavu a překvapeně se mi podíval do očí, snad úplně poprvé:
     "Je to na mně vidět?"
     "Určitě," odhodlaně přikývnu. "Jste pobledlý, máte kruhy pod očima a od mé minulé návštěvy jste přibral."
     "Víte, měl jsem těžké období. Ztratil jsem několik svých pacientů, i mladšího věku, a to nesu vždycky těžce, musím na ně často myslet. Nemůžu v noci spát, a pak mám chuť na sladké. Je to prostě stress." Stále mi hledí do očí.
     Najednou si uvědomím, co ty jeho oči často vidí a co ty jeho uši asi musí vyslechnout, a začíná mi docházet ten jeho věčně nepřítomný pohled.
     "To ale nemůžete, pane doktore. Musíte myslet i na svoje zdraví!" říkám mu rázně.
     "Já vím, to mi říká moje žena také, ale když já si beru osudy mých pacientů moc k srdci," přiznává sebekriticky.
     "A náhodou, občas i běhám pro zdraví."
     "To ale nestačí. Za prvé přestaňte pít ty tekutý bonbóny," ukážu na plechovku coca-coly na stole.
     "Musíte pít hodně vody a na povzbuzení jedině zelený čaj, a stravovat se zdravě a pravidelně."
     "Budu se snažit, vážně! Moje žena vaří docela zdravě, jen s tím pitím mám problém."
     "No vidíte, ono to půjde. Běhat byste měl dál, nejméně třikrát týdně, ale střídejte to s jógou a meditací, vyčistíte si hlavu a přijdete na jiné myšlenky. Také se vám bude líp spát," rychle pokračuji a kuji železo, dokud je žhavé.
     "S tou meditací nevím, to jsem nikdy nezkoušel.." zarazí se.
     "Tak to zkuste, na Internetu je o tom informací dost. Nebo alespoň zkuste odpočívat poslechem vážné hudby nebo jazzu, to je moje nejmilejší," zkouším ho naladit. Chytá se a radostně se usměje:
     "Jazz určitě, ten mám hrozně rád, ale už si ani nepamatuju, kdy jsem ho poslouchal naposledy!"
     "Tak to vidíte, potřebujete klid, odpočinout si a hlavně se odreagovat, nebo se nám tu nakonec složíte. Vždyť víte, že člověk, aby se mohl starat o druhé, se musí v první řadě postarat sám o sebe," dodávám důrazně.
     "Já se vážně polepším, slibuji, i tu meditaci zkusím" odpovídá se šibalským úsměvem.
     Podívám se na hodinky: "Jé, já už musím letět, tak hlavně nezapomeňte, co jste mi slíbil!"
     "Nezapomenu, a mockrát děkuji za vaši návštěvu," loučí se se mnou.
     "Nemáte zač, přijdu si vás brzy zkontrolovat, objednám se u recepční," odvětím a rychle odcházím.

     Z preventivní prohlídky odjíždím spokojená, navíc mě hřeje dobré vědomí, ale v duchu si stejně jen tak pro zábavu pohrávám s hříšnou myšlenkou, jestli bych neměla tý naší zdravotní pojišťovně tentokrát naúčtovat nějaký ten poplatek já...